Záhadný dům 3

Záhadný dům 3
Martina seděla na sluncem rozpálené zídce u rybníka a snažila se číst, ale oči jí ujížděly k domu Hektorových. Pořád musela myslet na Davida.
„Nazdárek, Martino!“ Martina se otočila a spatřila paní Hektorovou. Stála za železnou zahradní brankou.
„Dobrý den, paní Hektorová!“ odpověděla Martina.
„Viděla jsem vás tady sedět a řekla jsem si, že bych vás měla pozvat na šálek čaje. Neměla jsem možnost vám za ten včerejšek pořádně poděkovat.“
Martina znejistěla. „Čaj bych si dala,“ řekla nakonec a zvedla se.
Paní Hektorová otevřela branku a vedla Martinu ke svému domu. Když dorazily do salónu, služebná jim hned přinesla čaj a čerstvé pečivo.
„A teď mi povězte o...“ Zarazila se. Upřela oči někam za Martinu a zvýšila hlas. „Davide! Kam jdeš po těch schodech? Pojď sem k nám.“
Martina se otočila. David pomalu, skoro neochotně změnil směr. Že by se s Martinou už nechtěl setkat? Došel k nim a posadil se na gauč ke své matce. Tvářil se zachmuřeně.
„Slečna Martina přijala pozvání na čaj,“řekla paní Hektorová.
„Nazdar, Martino,“ zavrčel David. Už zase byl naštvaný. Proč? Martina to nechápala.
„Nazdar, Davide,“ opáčila. Najendou si všimla, že David sedí nějak divně natočený. On se styděl za pásku na oku. Proto jí připadal nepříjemný a nevlídný.
„Mě to nevadí.“ Chytla se rukou za pusu zděšená, co jí to uniklo.
David na ni vykuli oči. „Cože?“
„Ta páska na oku. Není očklivá. Náhodou vám dodává vzhled světem protřelého muže.“
David se jen usmál, ale zbytek odpoledne byl báječný. Všichni se náramě bavili.
„Měla bych jít,“ řekla Martina. „Teta Alice ce o mě už určitě strachuje.“
„Doprovodím tě!“ nabídl se David.
Martina se rozloučila s paní Hektorovou a odešla s Davidem po boku.
Cestou k brance se jí David nabídl, že se pokusí něco zjistit o jejích rodičích. U branky se rozloučili.
„Děkuji vám,“řekla Martina. Stáli s Davidem v tak těsné blízkosti, až se jí tajil dech. Skrápla jí na nos těžká dešťová kapka. Než stačial zareagovat, David zvedl ruku a utřel jí nos palcem. Srdce se jí strašně rozbušilo.
„Máte pihy,“ řekl.
Zakryla si obličej dlaní. „Nenávidím je.“
„Mě se pihy líbí.“ jejich oči se na okamžik střetly.
„Začíná pršet,“ řekla Martina, aby změnila téma a uhla pohledem.
David kolem ní natáhl ruku a pootevřel branku. „Brzy se zase uvidíme, Martino,“ řekl klidně. „Brzy.“
Martina proklouzl ana tetinu zahradu a rozběhla se k vile. Povyskočila si jako malé ítě. David ji chtěl znovu vidět.
Někde ve výšce se náhle vysypalo sklo.
Vykřikla nějaká žena. Martina zvedla hlavu.
Něco letělo z okna v druhém patře. Něco velkého. Tělo!
„Pomóc!“ zaječela Martina. Měla pocit, jako by se jí to slovo zadrhlo na rtech.
Nela. Byla to Nela.
„Neeeeeeeeee!!!!!!!!“ ječela Martina.
Nela divoce mávala rukama, ústa měla otevřená hrůzou. Narazila hlavou na kamennou dlažbu. Byl to zvuk, jako když spadne a praskne meloun.
Martina se k ní rpzběhla. Vrhla se k jejímu nehybnému tělu.
„Ach, bože, Nelo!“ vydechla. „Jak se to mohlo stít?“
Služka sténala.
Martina vykulila oči. Nela pořád ještě žila!
Ach té krve! Příliš mnoho krve! Vsakovala se pod Neliným tělem do země, barvila dlaždice narudo. Martina pod Nelu vsunula ruku a přetočila ji na záda. Z obličeje měla krvavou kaši. Kůže na hlavě praskl. Martina viděla lebeční kost, lebka byla puklá, a tak Martina pochopila, že Nele už není pomoci.
Nela pootevřela rozbité rty. Vyvalila se krev a kousky uražených zubů. „Martino...“ zachrčela. „Dej si... pozor... na...“
Z hrdla jí vyšel dlouhý, bublavý dech. Nela znehybněla.
Martina Nelu pohladila. Byla mrtvá. Martina vytáhla paži zpod Nely. Z prstů jí odkapávala krev a atékala po zápěstí. Najednou zpanikařila. Nevěděla co má dělat.
Otevřely se zadní dveře a vyběhla z nich Alice. Hrozně křičela. Martina ji slednovala, jak otvírá a zavírá ústa, ale ten křik nevnímala. Připadal jí hrozně vzdálený.
Někdo ji vzal zezadu a zvedl na nohy.
„Martino!“ Jiný hlas. Silný. „Martino!“
David! Ano, byl to Davidův hlas! A Davidovi ruce kolem jejího pasu. Teprve teď si uvědomila, že i ona křičí. Z hrdla jí vycházely příšerné skřeky.
David ji k sobě otočil. Martina zaťala zuby, aby přestala ječet.
„Davide, odveď ji dovnitř!“ přikázala Alice.
U dveří se Martina naposledy otočila. Ale bože! Co to s ní Alice prováděla? Alice namočila do Melyina zkrvaveného obličeje kapesníček. Pak ho pečlivě složila a zasunula do kapsy.
Jakmile Martina vešla dovnitř, vyběhla po schodech do svého pokoje. V 1. patře proběhla chodbu, ale než stačila otevřít dveře svého pokoje, něco ji zadrželo. Cítila to. To něco jí přikazovalo, aby šla nahoru. Neměla tušení, kse se v ní ten pocit vzal. Věděla, že musí poslechnout. Otočila se a vyšla po dalsím, menším schodišti do horního patra. Táhlo ji to k tajemné Alicině místnosti.
Nohy se jí pohybovaly samy od sebe. Otevřela dveře- a se silným zasyčením se nadechla.
Okno v místnosti bylo rozbité!
Neůa vypadla odsud.
Martině se sevřelo srdce.
Na psacím stole spatřila Aliciny karty. Bezmyšlenkovitě po nich sáhla. Začala míchat. A znovu se dostavil ten zvláštní, nepříjemný pocit, že neovládá své ruce.
Tentokrát se tomu nebránila. Míchala tarotové karty, jako by to dělala snad tisíckrát. Ruce samy věděly, kdy mají přestat.
Svrchní karta už přímo nadskakovala.
Martina ji otočila.
Byla to smrt.
Hleděl na ni šklebící se kostlivec.
Karty nelhaly. Na Martinu právě dýchla smrt – Nely smrt.
Ale proč by jí ty karty říkaly něco, co už se stalo?
Míchala ještě dvakrát, ale vždy jí vyšla smrt!
„Martino?“ byl to David. „Neměla jsi sem chodit.“ Najednou jí tykal. Martinu to potěšilo.
„Jak mohla Nela vypadnout z okna? Jak ji mohlo potkat takové neštěstí?“
„To nebylo neštěstí,“ pronesl David tvrdě...