Skoro dokonalý plán (díl1.)

Skoro dokonalý plán

Díl 1.

„Co říkáš téhle sukni?“
„Ale slečno! To nemyslíte vážně! Vždyť je vám skoro vidět spodní prádlo,“ vykřikla pohoršeně moje milá upjatá chůva. Ano, chůva. Asi si říkáte, k čemu sedmnáctiletá holka potřebuje chůvu, ale jmenujete-li se Natasha Callerová, a jste tudíž dcerou jednoho z nejbohatších mužů v okolí, není zas tak podivuhodné, že bez au-pair a tří bodyguardů se nehnete z domu.
Povím Vám teď něco o světě, v němž jsem žila. Tím světem byla přepychová klícka, známá jako New York. Být bohatá a pohledná má své výhody i nevýhody. Klec je právě jednou z těch nevýhod. Nemáte soukromí a už vůbec ne volnost, jen spoustu neupřímných snobských přátel ve víru plesů a večírků. Ale já si nestěžovala. Do tohohle světa už jsme se narodila a jiný jsem neznala. Neměla jsem ani tušení, jak žijí „normální lidé“, a vlastně mě to nezajímalo. Já měla svůj třpytivý svět a co se děje mimo něj mi bylo jedno.
Popravdě, když se teď dívám zpátky na to, jak jsem žila a jaká jsem byla, byla jsem rozmazlená holčička, která neměla ponětí, jak život doopravdy vypadá. Problémem pro mě bylo, jakou barvou si nalakovat nehty, nebo jaký nejmodernější účes si nechat za tatínkovi peníze vymodelovat na hlavě. Netušila jsem, co se děje „tam venku“. A už víbec jsem nevěděla, co znamená skutečný problém.
Naše rodina byla až nechutně bohatá, což znamená spoustu přátel, ale také spoustu nepřátel. Proto jsem měla na každém kroku ten doprovod. Walltres, Harrigen a Brenson byli muži na svém místě. Ukázkové gorily - hromady svalů s pistolí pod sakem, které za celý den neřeknou jediné slovo, pokud si zrovna nepředávají instrukce, jak mě na ulici dostat do auta, aby si mě nikdo nevšiml. Byli to takoví andělé strážní, nebo jsem jim taky žertem říkávala „Svatá Trojice“.
A pak tu byla Kate Donovenová, dívka, kterou můj otec najal už před lety jako chůvu a zároveň dvojnici. Byly jsme si hodně podobné. I když bylo Katie jen dvacet jedna let, vkusem, způsoby a celým svým životem se podobala profesorce na penzi. Samozřejmě, že jsem jí měla ráda, ale byla s ní nuda. Vždycky byla neuvěřitelně konzervativní a upjatá. I pro ni jsem měla přezdívku - „Panenka Marie“.
Když jsem otci den předtím sdělovala, že chci jít nakupovat do obyčejného obchůdku na kraji města, místo do nákupního centra, kam lidé jako já jezdí, snažil se mi to rozmluvit. Podle jeho zdrojů bylo možné, že se na nás něco chystá, a taková „díra“ by nebyla bezpečná. Věděla jsem, že má pravdu. Kdyby mi někdo chtěl ublížit, ve střeženém centru by to rozhodně měl těžší. Ale já nikdy neměla ráda ty kostýmky a šatičky, které tam prodávali. Raději jsem nosila normální jeany a tričko, což se dalo sehnat jedině v normálním obchodě. Byla jsem tvrdohlavá a stála si na svém, takže druhý den jsme opravdu stáli před běžným butikem a já byla v sedmém nebi.
Prohrabovala jsem se tou spoustou nádherného oblečení a zkoušela si kde co. Po Mariině (Katiině) vyděšené reakci na minisukni jsem si řekla, že už ji nebudu dráždit, a tak jsem si vybrala pár decentnějších modelů. Zaplula jsem do kabinky, abych si ozkoušela kalhoty a blůzku. Padly mi dokonale, měla jsem vždycky univerzální postavu a slušelo mi skoro všechno. Když jsem ale chtěla odhrnout závěs a předvést se chůvičce, zaslechla jsem svoje jméno. Ten hlas jsem neznala a tak jsem raději zůstala uvnitř, v domnění, že jsou to jen nějací pisálkové nebo fotografové, a jen jsem škvírou pozorovala dění.

***

Dereth a Tyler vešli sebejistě do butiku, kde podle informátora měla být. Pro všechny byla Natasha Callerová dcera bohatého magnáta, ale pro ně znamenala lístek do ráje. Dereth jasně vzpomínal, když byli s Tylerem jen dva drobní zlodějíčkové. Ale dnes už byli ty časy živoření za nimi. Tohle měla být poslední prácička, brána do země zaslíbené. Hned po předání chtěli utéct ze země a užívat si někde na tropickém ostrově, zajištění až na věky věků.
Měli štěstí. Ta hloupá holka jim nahrála do karet, když se vypravila sem. Žádná ochranka, jen pár zákazníků a prodavač. Přímo proti nim stála jejich životní šance - zelenooká tmavovláska s pořádně zazobanou rodinou, která za ní zaplatí horentní sumu. Přesto se však Derethovi něco nezdálo.
„Jste slečna Natasha Callerová?“ zeptal se podezřívavě. Na té ženě před ním něco nesedělo. Určitě se podobala té z fotky, ale byla...staromódní. Nevypadala na mladou dceru bohatého papínka.
„Ano, to jsem. Vy jste určitě od novin, pojďte kousek stranou, tam si můžeme promluvit,“ opáčila s natvrdlým úsměvem a chystala se je vyvést z butiku.
Novináři? Nedoufal, že to bude tak snadné. Ta holka měla v hlavě piliny. Všechno šlo jako po másle, jen s ní nemohli opustit bezpečí obchůdku. Na ulici by jejich plán nebyl možný. Dereth se rozhlédl kolem a napočítal tři gorily - jeden u okna, jeden u dveří a jeden u kabinky. Podíval se ještě na svého přítele a pak už oba vytáhli zbraně. Tyler chytil dívku pod krkem. Hlaveň jí přiložil ke spánku. On se zatím postaral o zbytek. Tři muži. Tři výstřely. Nestačili ani sáhnout pod saka. Byl rychlý. Vždycky byl.