Osudová přitažlivost - část druhá

9. srpna 1807
Pomalu se stmívá, je už hodně pozdě. Po dnešním dni jsem velmi unavená, klíží se mi víčka. Ale malý je čilý a spát se mu viditelně nechce. Je mu sotva pár hodin. Asi na něj působí kouzlo noci, když je kopie svého otce. Bolest jsem ani nevnímala, začalo mě děsit to, že za chvíli to dítě spatřím. Ale k mému údivu bylo hezké jako obrázek. Nebo spíš jako jeho otec. Hlavička plná černého chmýří a obličejík prozářený černými kukadly a smějící se bezzubou pusinkou. Je úžasný, když po mně natahuje ručičky a kouká na mě těmi svými krásnými očky.

15. srpna 1807
Konečně dostal můj miláček jméno. Pojmenovala jsem ho Marko. Stejně tak na něj budu volat jen já. Všichni ho budou nenávidět. I když by neměli, protože je NORMÁLNÍ. Není JINÝ než ostatní. Aspoň se mi to mé přání splnilo.

3. prosince 1807
Opět začala zima. Malý roste jako z vody. Čím dál víc se JEMU začíná podobat. Jaký otec, takový syn, že. K večeru ho slyším, jak si něco tiše brouká a směje se. To je dobře, nechci, aby zbytečně trpěl a byl pak smutný. I když nemá proč... Zatím....

8. ledna 1808
Víc a víc přituhuje. Naštěstí mám velké zásoby dřeva. Už se těším až bude zase jaro. Jsem unavená, malý vyžaduje neustálou péči a pozornost. A já vím, že je třeba mu ji dávat, abych mu tím vynahradila nepřítomnost otce. Až bude starší, budu mu muset říct pravdu. Určitě si toho všimne, že nikoho nemám. Bude to pro něj velká rána. Nechtěla bych ho ztratit, je jediný, koho mám...

25. ledna 1808
Nedávno jsem si vzpomněla na svou rodinu. Od té doby, co jsem si k večeru vyšla na procházku, mě už nikdy neviděli. Bože, už je to více než 2 roky. Někdy mi i chybí. Ten pocit, že jste někde, kde máte jistotu. Ale tu jsem opět po dlouhé době získala narozením svého miláčka. Uvědomila jsem si, že už je druhý člověk, kterého mám tolik ráda. Za nikoho jiného bych ho nevyměnila. Jedině za jednoho člověka, ale malý by musel zůstat s ním a se mnou. Nesplnitelné přání....

13. dubna 1808
V noci jsem vůbec nemohla usnout a tak jsem malému vyprávěla o jeho tátovi. Stejně je malinký, nic mu zatím nedochází. Říkala jsem mu, jak by ho miloval kdyby věděl, že je... K ránu jsem byla už unavená a chtěla si na chvíli zdřímnout. V tom jsem uslyšela malého, jak si něco pořád opakuje. Poslouchala jsem a zjistila, že že si mumlá JEHO jméno. V tu chvíli jsem se rozbrečela... Proč nemůžu žít s tím, koho jsem měla ráda a on by mu byl otcem?!

18. června 1808
Malý už začíná pomalu chodit.. Je úžasný a neustále se směje. Mám z něj radost. Ani si nestíhám pořádně psát deník. Ale to nevadí.

26. srpna 1808
Není to možné... Ne, ne, NE! Copak už nemůžu mít v životě někdy štěstí?! Moji jedinou radost a smysl života v noci unesli. V noci mi nebylo dobře, tak jsem šla ven na čerstvý vzduch a když jsem se vrátila, malý byl pryč. Ukradli mi ho!!!!!!! Asi na mě měli spadeno už dlouho, ti zloduši, co zabili JEHO! Proklínám všechny, hlavně sebe, že jsem ho nevzala s sebou!

3. září 1808
Dnes mě odvedli do žaláře v nějakém malém hrádku. Už stejně nemám pro co žít. Nejbližšího přítele mi už zabili před lety a teď i mého miláčka, moje dítě. Našla jsem ho v nedalekém lese, měl zlomený vaz... Ten, kdo to udělal, nechť se propadne do horoucích pekel.. Nemám sílu truchlit. Tady, v této kobce, budu mít na smutek mnoho času. Ležím na slámě a skoro nic nedostávám k jídlu. Vím, že i můj konec se blíží. Jen tak by mě sem neodvlekli, zvlášť po pár letech. I z těch jejich řečí to jde poznat. Aspoň se brzy sejdu se svými milovanými, ale bohužel nepůjdu do nebe. Nedivím se. ON i můj miláček taky ne. Jeden z těch dvou byl krvelačná bestie a druhý plod hříchu s netvorem. Přesto je budu navždy milovat!!!!

9. února 1809
Další rok je tady. Toto je poslední záznam do mého deníku. Zítra mě odvedou na popraviště. Odsoudili mě. Označili mě za čarodějnici. Žila jsem prý se zrůdou. A já si nezasloužím žít, protože jsem taky zrůda, ale s andělskou tváří... Sbohem všem, které jsem milovala. Zítra pocítím chladný dotek gilotiny. Sbohem!!!