Peklo

Stojíme uprostřed lesa. Nikdy jsem nic takového neviděl. Je tu takové ticho. Příšerné ticho. Vzduch je těžký, žádný vánek. Není tu život. Cítím to v kostech. Je tu jen on. Muž v bílém rozevlátém oblečení. Prohlíží si mě tak pohrdavě, jako by znal každičkou nechutnou podrobnost, která se ke mně váže.
„Benny, nejsi dobrý člověk. Ty víš, že ne.“ Zamračím se. Ten muž má pravdu. A já, vrah, podvodník a obchodník s dětmi, začínám mít strach. Jsem však pevně rozhodnut, nedát mu to najevo.
„Ano skutečně nejsem dobrý člověk.“ Odpovím, jak nejklidněji dokážu a krátce pohlédnu do jeho prázdých očí, vzápětí však urychleně ucuknu. Sakra! Hrabe se mi v hlavě! Čte si ve mně, jako v otevřené knize.
„Ne, nejsi! Ale víš co čeká takové lidi? Myslím, víš co je čeká po smrti?“
Odfrknu si. „Zřejmě peklo! Ale já nejsem mrtvý a v dohledné době se zemřít nechystám!“
Zasměje se, až mi přeběhne mráz po zádech. Pohlédnu na něj, pak opět urychleně ucuknu. Šíří se z něj hrůza... A ty oči, prázdné a inteligentní oči. On ví, ví všechno.
„Zemřel jsi před pár minutami, Benny! Porazilo tě auto.“
„Porazilo mě auto?“ Zasměju se. Blbost! Stojím tady a dýchám. Rozhodně nejsem mrtvý. Ten les mě děsí, ale tohle všechno musí mít uspokojivé vysvětlení. „Nejsem mrtvý! Tak už mi dej pokoj! A radši mi ukaž cestu z tohohle podělanýho lesa!“ Navzdory strachu se rozčílím a řvu, až mi od úst odlétají sliny. Zatváří znechuceně. Pak jako by si uvědomil, že se má ovládat, nasadí neutrální výraz a tiše zašeptá: „Jsi odporný zvíře! A taky za to zaplatíš!“
Jeho oči se stáhnou do výhružné tenké linky a mě se sevře žaludek. „Pamatuješ na Timothyho? Velmi živý chlapec. Chtěl jsi ho prodat...jenže se ti to vymklo z ruky. Zabil jsi ho!“ Pronese chladně a provrtá mě očima. Pak se přiblíží a popadne mě za límec. Snažím se mu vytrhnout, ale jeho stisk je silný. Prudce mě otočí opačným směrem, les je tam temnější a stromy jsou dál od sebe. Jediná větvička se nepohne jen se občas snese k zemi lístek.
„On přijde, Benny! Tak se pozorně dívej!“ Zasyčí mi do ucha a já ucítím ten ledový po lese vonící dech. Začnu ztrácet naději. Tohle asi nebude mít uspokojivé vysvětlení.
„K-kdo přijde?“ zakoktám a už se nenamáhám skrývat svůj strach. Ten hajzl stejně ví, jak strašně se bojím už od první minuty! Neodpoví mi. Mezi stromy se totiž vynoří tmavá postava a rychle se přibližuje. Pak vytoupí na světlo a já nevěřícně zalapám po dechu. „Timothy!“ vyjeknu a chlapec se jen zle usměje. Je pohledný, pocuchané vlasy lemují obličej s ostrými rysy a šedé oči se do mě ledově zapichují. Žádané zboží! Jenže taky problémové, ruply mi nervy! Vážně se to vymklo a já ho zabil.
Muž mě pustí a postoupí směrem k chlapci. Jednou rukou ho obejme kolem ramen a usměje se na mě. „Tak už mi věříš, Benny? Timothy je přece mrtvý! Musíš být tedy taky mrtvý, když tu stojíte naproti sobě!“ Němě pootevřu ústa. „Nic necítím. Žádná bolest, tak přece-“ „Ucítíš jí! A budeš škemrat, abych to urychlil! Jenže to já neudělám!“ Řekne posměšně, pak zvláštně máchne rukou. Náhle se mi zatmí před očima. Pocítím prudký náraz, pak se ozve nechutné křupnutí. Ležím na zemi a křečovitě si svírám nohy. Obě jsou zlomené a u pravého kolena spatřím něco bílého. Kost! Zoufale zaskučím, pohlédnu do nebe. Jenže nebe tam není. Je tu jen les, temný a bez života. A taky on! Stojí nade mnou, se škodolibým úšklebkem, chlapce stále drží kolem ramen. Ten se tváří poněkud vyděšeně. Náhle pocítím na hrudi příšerný tlak...praskají mi žebra, nemůžu dýchat! „Prosím...už dost! Ach...“ zasípu. Jen se spokojeně usměje. „Tak už víš, co čeká lidi, jako jsi ty? Zemřou...dvakrát! Právě prožíváš podruhé svoji smrt...“
Chlapec se ke mně skloní. „Nenávidím tě! Kvůli tobě je můj táta vě vězení!“
Sakra! Bolí to! A ta malá krysa se mě ještě snaží vyprovokovat! Co to, kurva, mele?!
„V tom autě byl totiž on! On tě zabil! Porazil tě a pak ještě přejel! Zasloužil sis to! Ale on si jít do vězní nezasloužil!“ Nevnímám ho. Je mi krásně. Klid a mír. Jsem příjemně unavený...nic už nebolí..vidím ho...Timothyho...jeho pohled je nenávistný, nevadí mi to...je mi krásně...ta bolest za to stála...
Teď už bude jen dobře...cítím to...


Je tu strašně těsno..nemůžu se hýbat, nemůžu dýchat. A ty ruce, studené ruce! Mačkají mě! Pak mě surově chytí za hlavu a tahají. Chtějí mi ji utrhnout, uvědomím si a začnu řvát. Neúnavně hlasitě brečet. Čvachtne to a ty ledové ruce mě strčí pod ještě ledovější vodu. Řvu z plných plic. Už můžu dýchat...
Všechno je bílé!
„Matka zemřela.“ ozve se nepříjemný hlas a popadnou mě baculaté ruce s rudými dlouhými nehty. Zarývají se do mě! Bolí to!
„To dítě je strašně ošklivé! Takový zakrslík!“ ozve se znovu ten nepříjemný hlas. Nese mě pryč z pokoje. Na bílé posteli leží nějaká žena. Kolem ní je rudá tekutina, ta žena se nehýbe. Znovu propuknu v zoufalý pláč...

„Já ti to říkal, Benny!Špatní lidé končí špatně...“