Ty jsi klíčem

Na komisařském oddělení se ještě v noci svítilo, přestože všechny okolní budovy byly již potemnělé. Všude bylo ticho. Všichni už spali ve svých domovech. Ticho narušovalo jen šustění papíru, kterými se probíral komisař Samurot. Nebylo to poprvé za tento týden, kdy zde musel setrvat tak dlouho. Případ, který mu byl přidělen, a se kterým si nejmíň dva dny nevěděl rady, se mu zdál čím dál zamotanější.

Někdo unesl děvče na cestě od kamarádky domů. Doprovázel ji její kamarád, ale ten tvrdil, že ho něco z ničeho nic praštilo do zátylku a on ztratil vědomí. Všechno vypadalo, že se padouch brzy ozve a bude chtít peníze, otčín děvčete byl vlivný a bohatý člověk, ale nestalo se.

Dva dny pátrání, hledání důkazů a čekání na zvonící telefon přišly v niveč. Matka ztracené komisaře navštěvovala co hodinu a její všetečné otázky a vzlyky mu už lezly krkem. Jediná pořádná stopa, na kterou narazili, byla malá píšťalka. Kriminalisté ji objevili kousek od místa únosu.

Ptali se již na ni rodičů unesené a ti řekli, že ji jejich dcera měla již od dětství. Kdysi jí ji koupil dědeček na poutí a od té doby ji měla pořád u sebe. Byl to její talisman, jediná věc připomínající jí dědečka, který zemřel před lety na infarkt.

Dlouho na ně komisař musel naléhat, než mu prozradili, že dívenka je zato obviňovala a nenáviděla. Tuze se kvůli tomu styděli a bylo jim to nesmírně líto, avšak ji o své lítosti se jim nepodařilo přesvědčit.

Korunu celé podivnosti nasadil její kamarád, kterého nachytali, jak se hrabe v krabici s důkazy a něco hledá.

„Ao, ano, něco hledal..o všem co,“ mrmlal si Samurot pod vousy a prohledával krabici, jednotlivé stopy si prohlížel, když tu se mu do rukou dostala píšťalka. Najednou vyskočil, až jeho židle s rachotem dopadla na zem.

„Och ano!“ vykřikl a plácl se do čela, ,,Ty jsi klíčem!“ Pln elánu a radosti spěšně vyběhl z budovy. Směrem k pouti.

Staré nepoužívané kolotoče se tu kupili jeden přes druhý. Nikdo je už nepoužíval a zřejmě ani nebude. Muž se proplétal mezi nimi a hledal. Nakonec našel cíl své cesty. Na jedno obzvláště sluncem vybledlém seděla hnědovláska a její smutné oči studovaly okolí. Byla k němu zády.

Téměř nevědomky neslyšně k ní došel a usedl na vedlejší místo. Děvče sebou trhlo, ale ani nevyjeklo, zřejmě čekalo, že ji tu někdo brzo najde.

„Tak Luk mě práskl, že?“ povzdechla si.

„Ne, to tohle,“ otevřel ji dlaň s píšťalkou před obličejem.

„Jéé, moje píšťalka. Myslela jsem, že jsem ji ztratila. Proto jsem předstírala ten únos. Moc mě to mrzí. Chtěla jsem, aby rodiče aspoň trochu zaplatili za smrt dědečka.“ Oči se jí mírně zamlžily. ,,Chyběla jsem rodičům?“

„Ano a moc. Tvá matka za mnou chodila každou hodinu a vyptávala se, jak jsme postoupili s tvým hledáním,“ zasmál se trochu komisař při vzpomínce a děvče se na něj vděčně usmálo.
„Půjdeme teď k Vám domů, co říkáš? Rodiče o tebe mají strašnou starost,“ vstal Samurot a nabídl pomocnou ruku dívence.

„Dobrá,“ přijala nabízenou paži a spolu s komisařem se vydala domů.