Já nejsem blázen...

Koupaliště bývají v tuhle dobu vždy přecpaná, ani dnes tomu nebylo jinak. Byl to boj dostat se k plaveckému bazénu, neustále do mě někdo vrážel a já se v tom davu pomalu ani nemohla nadechnout. Snažila jsem se najít děti, ale bylo to téměř nemožné. Mezi všemi těmi obličeji jsem neviděla ani jeden známí. Uklidňovala jsem se tím, že mé potomky zřejmě hlídá jejich otec. Proklestila jsem si cestu až k blankytně modré vodě, která nápadně zapáchala po chlóru. Cítila jsem na kůži její příjemně ochlazující účinek. Nedalo se však plavat, kdykoliv jsem se pokusila o tempo zjistilla jsem, že moje nohy jsou zaklíněny mezi skupinkou osob. Slunce žhnulo, jakobych byla uprostřed pouště a mě se z toho pomalu začínala točit hlava. Smích, křik, zvuky vody narážející na lidská těla a okraje bazénu - to všechno začínalo pomalu utichat...
Náhle se zvuk vrátil, ale nepatřil do prostor koupaliště. Slyšela jsem sice vodu, ale nebyla to poklidná hladina bazénu, zvířená dováděním neúnavých ratolestí. Ne, tohle byly vlny. Skutečné nefalšované, takové které můžete slyšet a vidět jen na rozbouřeném oceánu. Snažila jsem se zaostřit pohled a když se mi to povedlo, nevěřila jsem vlastním očím. Mé nohy se stále nemohli volně pohybovat, nyní za tím však stály šaty. Mé svatební šaty promáčené od slané vody. Plácala jsem se v moři jen pár metrů od písčité pláže. Nikde nikdo. Obloha již nebyla jasná, ale tmavě šedá a každou chvíli ji ozářil blesk. Z posledních sil jsem se doplazila na pevnou zem a dostatečně daleko od silných vln.
Co to má, k čertu, znamenat?
Stále jsem se rozhlížela kolem a hledala nějaký bod, který by mi pomohl určit kde jsem. Nic. Jen písek a voda. A pak stín. Kousíček pláže temnější než její zbytek.
Kam se v tuto chvíli poděl strach, který mne obvykle doprovázel na každém kroku?
Čím víc jsem se blížila k onomu místu, tím jasnější bylo, že zde nejsem sama.
"Mami?" nepřirozeně krákavý hlas ke mně promlouval z úst vlastní dcery. Její tvář byla smrtelně bledá a celé tělo nějak podivně, nepřirozeně, zkroucené.
"Co jsi zač?"
"Mami? to jsem přece já!"
"Ne ty nejsi, nemůžeš být-,"
"Ale ano jsem to já!"
"Néééééé!!!"

"Paní Cornová, paní Cornová! uklidně te se prosím, to byl jenom sen."
otevřela jsem uslzené oči. Cizí žena v sesterské uniformě se nade mnou skláněla a hladila mne po čele. Chtěla jsem ji odstrčit, ale něco bylo v nepořádku. Moje ruce i nohy spočívali bezpečně připoutané k lůžku.
"Co to má znamenat?! Okamžitě mě odvažte!"
"Paní Cornová, to záleží jenom na vás jak dlouho budete muset být spoutaná. Včera jste si při tom dalším záchvatu málem ublížila." promlouvala ke mně klidným hlasem, ale tím mě ještě více přiváděla k nepříčetnosti.
"Kde je můj muž? Ví vůbec, že mě tu držíte? Chci právníka!"
"Paní Cornová, vy si na nic nevzpomínáte?"
"Na co bych si měla podle vás vzpomenout? okamžitě mi to sundejte!"
"Váš manžel vás sem nechal přemístit poté, co jste utopila obě vaše děti a sám spáchal sebevraždu jen pár dní nato! Je to už víc než pět let."
"Néééé, vy lžete, to je lež, to je lež, to je lež...