Jeden den v Chorvatsku

Od rána je mi nějak divně, asi jsem něco špatného snědl. Při oblékání neoprenu mám dost blbou předtuchu, že to nerozchodím. Uvidíme. Každopádně nejsem sám, snad nevypukne nějaká epidemie.
Počasí se trošku zhoršilo, ráno je obloha zatažená, ale jelikož neprší, zůstaneme na místě a sjedeme pro změnu dolní kaňon, tedy rovnou z tábora po proudu. Budou to zase asi tři hodiny, charakter řeky stejný, lahůdkou je dvanáct metrů vysoký vodopád, který ovšem není kolmý, takže se z něj klouže po trávě a vodě. Robert nás ještě upozorňuje, abychom se moc nevzdalovali od břehu kvůli minám.
Po klidném začátku přišlo pár hupíků, které celkem nestály za zapamatování, a pak jsme se dostali k tomu vysokému. To už mi fakt nebylo vůbec dobře, celou cestu jsem pádloval jen automaticky, bez jiskry. Nevolnost se přelévala ze žaludku do střev a zpět, do hlavy stoupala horkost a rozhodně to nebylo počasím. Nakonec mě zachránila lékárnice Táňa, dala mi pod vodopádem nějaký prášek, a pak se mi začalo postupně ulevovat. Trvalo docela dlouho, než všechny yukony sjely z vodopádu, většinou zase jen s jedním člověkem. Docela rád jsem tentokrát nechal jet Pepu. Pár lodí se obrátilo, ale nebyla to žádná hrůza.
Zbytek plavby proběhl v pohodě, další skoky nebyly nijak mimořádně těžké, takže jsme se mohli kochat i krásou přírody, která je tu hezčí, než v horním kaňonu. Když jsme dojeli k autu, bylo mi už celkem dobře. Po svačině jsme pěšky vystoupali po mizerné cestě z údolí, věnovali poslední pohled Mrežnici, vyfotili se u cedule "achtung minen" a zamířili na jih k Velebitu.
V městečku Slunj jsme vyrabovali jeden obchod a pak zamířili do restaurace. Většina lidí si dala pstruha, vybíralo se přímo v kádi. Pak taky pivo, případně něco jiného. A jelikož už zase svítilo sluníčko a jako pozornost podniku se objevila na stolech jakási lihovina, začaly některým panáčkům nebezpečně stoupat promile. Po jídle jsme si šli prohlédnout místní vodopády.
V autě zavládla atmosféra plně odpovídající míře alkoholového opojení. Pomalu za každou druhou větou zaznělo "Perun s tebou", František se chtěl sbližovat s Táňou, přičemž tvrdil, že když mu netyká, tak ho to degraduje, "jako bys mi říkala Františku s malým f". Samozřejmě kolovaly flašky s obsahem různé barvy, chuti i procentem alkoholu. Zdálo se, že chuť je nekonečná, ne tak ovšem zásoby, takže nakonec už nebylo co pít. Asi je to dobře, větší veselí by taky auto nemuselo vydržet. Atmosféra ovlivnila i Romana, který vymáčknul z našeho stroje takovou rychlost, že za bouřlivého povzbuzování a následných ovací dokázal předjet kamion.
Pavel, zjevně nejvíce zmožený alkoholem, demostroval svoji střízlivost stálým opakováním slova "kytička", čehož se dožadoval i od ostatních, ale s nevalným úspěchem.
"Řekni kytička."
"Rododendrón, vole."
Na žádost jednoho účastníka zájezdu s plným měchýřem jsme udělali neplánovanou zastávku na místě, které k tomu bylo přímo ideální. Z betonové plošiny jsme měli výhled do hlouby Chorvatska a tak se někteří jedinci, opojení silou pití i kouzlem okamžiku, začali bavit po svém. Jirka s Pavlem chytili Peona po vzoru zaměstnanců blázince, čemuž ostatně odpovídal i jeho výraz. V zájmu spravedlnosti pak Peon chytil a zvedl do vzduchu oba současně. Sluší se dodat, že chlapci měří kolem 190 cm a nejsou to žádné lehké váhy. Peon má zkrátka ukrutnou sílu.
Před západem slunce jsme přijeli na místo tak krásné, že hezčí jsem v Chorvatsku neviděl. Všichni okouzleně vydechli a když se navíc ukázalo, že právě tady budeme tábořit, zavládlo všeobecné nadšení. Řeka Zrmanja se zde rozšiřuje a po celé šířce vytváří soustavu vodopádů vysokých odhadem šest metrů. Pod nimi je laguna s ostrůvkem.
Stačili jsme se zabydlet tak akorát před setměním, jen nás zaráželo, že i po tmě jezdil po louce traktor. Naštěstí asi v devět skončil. Pak konečně nastala ta správná romantika. Rozdělali jsme oheň, zvedli oči k obloze plné hvězd a narvali si do úst opečené maso. Někdo vyhrabal další flašku. Pavel cestou na záchod upadl do vody, která byla od cestičky jen pár metrů, a při snaze o rychlé usušení málem spadl i do ohně. Nemohl jsem nevzpomenout na pana Marvana a jeho wachmeistera ve Švejkovi, který káral svého podřízeného slovy "já jsem jim vždycky říkal, že alkohol je zhouba! Oni toho moc nesnesou a pijou to."
Čtyři siluety se takticky rozestavili kolem bečky, takže jsem se usadil vedle Táni a pak jsme spolu dlouho mluvili o práci, hvězdách a podobně.