Zahrada

Nedaleko zahřměl výbuch a pár vojáků se ještě více přikrčilo v zákopu, zatímco na jejich přilby dopadaly kusy mokré hlíny. Kouřová mlha, která lehla na bitevní pole snad na samém začátku, dala již zapomenout na slunce a mnohým nahradila podobu skutečného dne. Jen místy ji protnuly žhavé záblesky podmalované ostrým praskotem výstřelů a odhalily krátery vrásčitě rozryté půdy, v jejíž šrámech mizela četná těla. Krvavý pach smrti se vznášel nad krajem a nesl šelest posledních slov mnoha duší.
Jeho hlas dolehl k vojákovi, který si právě zablácenou rukou setřel hlínu z helmy, a šeptem mu připomínal přítomnost strachu.
Málokdo již hledal alespoň střípky naděje. Hrůzostrašné obrazy, které se odehrávaly před očima den co den, již někomu otupily mysl natolik, že pokřikoval a blábolil, jiný zase dlouhý čas trávil tupě zadívaný na jedno místo. Nejčastější tyto případy byly z řad sedmnácti a osmnáctiletých chlapců, kteří přijeli jako posily nedávno přímo z tepla a klidu jejich domovů. Od té doby jsou posily stále mladší. Ano, málokdo již hledal naději, každý očekával smrt s příchodem dalšího útoku. Ne však tento voják. Měl strach, ale nebál se smrti. Prožíval zvláštní pokoj, který nebyl z jeho síly. Na chvíli zavřel oči a snažil se neslyšet výbuchy, výkřiky, ani střelbu.
Ocitl se v kouřem prosyceném šeru, v dáli za sebou slyšel doznívající ryk boje, však odněkud sem dopadá proužek světla, kráčel blíže a tu si povšiml, že paprsek proniká skrz nedovřené dveře. Došel k nim a tiše otevřel.
Náhle jej zalilo jasné denní světlo, které již tak dlouho nespatřil. Sluneční paprsky, jakoby nesly na svých zlatých křídlech sametový zpěv ptactva, bzukot včel a koncert cikád. Koruny stromů se mírně vlnily jemným pohlazením vánku, který si občas pohrál s křídly motýlů, aby se mohly rozehrát tolika pestrými barvami.
Jako poutník, který po dlouhé cestě došel odpočinku, procházel zeleným jezerem měkké trávy, zhluboka dýchal svěží, čerstvý vzduch prosycený vůní tulipánů, růží, akátů, aster, leknínů všelijakých i tropický květin a vůbec rostlin. To vše bylo společně na tomto zvláštním, klidném místě. Ochutnával šťavnaté plody ovocných stromů a naslouchal té kráse, nechaje se přitahovat šuměním vody. Po chvíli došel ke skupince jasanů, z jejichž stínu se otevřela menší mýtina, na jejímž konci se do zvlněného nebe vléval vodopád. Několik laní se právě přišlo napít z jezírka. Pozoroval je a čekal než odběhnou. Netrvalo to dlouho. Voda byla křišťálově průzračná, že i přes velikou hloubku viděl hejna rybek i ryb různého druhu až na dno. Nabral si ji do dlaní a napil se. Byla studená a chutná. Napil se několikrát a také osvěžil. Po té ulehl do trávy a opět se oddal krásným melodiím a vůním této zahrady. Tak takhle nějak vypadá ráj, o němž tak často v dětství slýchával, pomyslel si. Usínal a nechtělo se mu vrátit.