MRTVOLA -I.

I.
Probudila jsem se a vím, že musím jít za ním. V duchu si představuji jeho klidnou tvář. Volá mě, přitahuje mě neuvěřitelnou silou, tak tichou a přitom tak ničivou. Je to jako by mě ta touha vidět ho probudila. A vlastně to asi tak je. Jen tak sedím na posteli a hledím před sebe do tmy. Musím ho vidět. Pouhý obraz v duchu mi nestačí. Zavírám pomalu oči a spíš pro sebe si říkám:jdu za tebou.

Mlaskavé zvuky na mokré silnici se rozléhají daleko, všude je ticho, nádherný posvátný klid. Jdu svižným krokem a už se nemohu dočkat až jej zas spatřím. Není to ani deset hodin co uběhlo od mé poslední návštěvy. Z mých myšlenek mě mírně vyvádí blikající světla pouličních lamp. Jsou to pravidelné intervaly, vytvářející tajemnou hru stínů. Zase se nechávám unášet vším možným jiným, jenom ne rozumem. Už dávno jsem ztratila sílu odporovat svému ,nejsem sto to nijak nazvat, snad divnému chtíči. Už je to blízko…..

Plížím se tiše kolem vrátnice a spícího hlídače, a obcházím celý areál až k nejzadnější části. Ale… psi už mě zpozorovali. Vůbec neštěkají, za to jim jsem velmi vděčná, několikrát už zbudili hlídače a pak mě málem našli. Ale už jsou zvyklí. Vždycky jim něco přinesu, krom toho můj pach znají od majitele.
Drátěnka je sice pevná, ale dá se v pohodě přelézt. Tedˇ už se jen tiše dostanu k hlavním dveřím a odemknu si náhradním klíčem. Bohužel je nad dveřmi světlo, proto po očku stále sleduji vrátnici. Bingo! Jdu dovnitř.

Jsem tady. Konečně jsem tady! Pomalu kráčím vstříc. Srdce mi silně buší do žeber, avšak ne ze strachu objevení a chycení. Už mě od něho dělí jen pár metrů. V mém těle se zvyšuje napětí. Nesnesitelná touha a očekávání toho, až se budou mé oči zase nabažit pohledem na jeho tvář. Čím jdu blíž, tím je mi větší zima. V márnici se nikdy nedá očekávat moc velké teplo.
Otevírám poslední dveře a přede mnou se objeví velká místnost se skříňkami, nemocničními vozíky a zásuvkami na mrtvoly.
Můj milý leží na vozíku uprostřed místnosti.
Je zabalen do vzduchotěsného pytle.
V šest hodin ho přivezli a proto je ještě tady a ne v boxu.
Srdce mi tluče o sto šest. Když jsem ho spatřila poprvé, cítila jsem něco podobného, ale teď je to mnohem silnější.
Už stojím přímo nad ním a hledím na něj. Zvedám ruce a ty se mi třesou.
Těžce rozepínám zip u fólie a naše oči se setkávají. Znovu po době, která mi připadala jako celá věčnost. Třesu se teď už po celém těle a doslova hltám jeho němou tvář. Leží tak tiše a klidně. Rysy má ztuhlé, jako celé tělo. Barva celého těla se shoduje s barvou pleti, až na podlitiny na krku, na levém boku a paži.
Je to ta nejnádhernější mrtvola, jakou jsem kdy viděla. Jeho tělo je vypracované, jako dílo antického sochaře. Na prsou má vytetované růže s velikými ostny. Skoro bodají pouhým pohledem, natož na dotek….
Ústa jsou mírně pootevřená a kolem dokola je rámují nafialovělé rty.
Oči hledí rozevřené do stropu, avšak občas se v nich mihne nepatrný stín, jako by se hnuly. Jsou tak magické, mystické, marně hledám slova. Jsou vodově šedomodré, kalné, avšak zdaleka ne tak ,jak to mívají starci. A zornice je uprostřed tak jasná a zúžená do větší tečky. Pod nimi a na víčkách se mu podlily černě krví, vypadá to, jak kdyby je měl namalované. Velice neobvyklé-i na mrtvolu. Nikdy dřív jsem to nikde neviděla.
Dále mu ebenově černé vlasy splývají na prostěradle. Sahají mu pod bradu.
První pohled mne uchvátil. Druhý uchvacuje ještě víc. Snažím se, aby se mi tento obrázek vryl do paměti co nejlépe. Nechci myslet na to, co s ním bude pak, ale na to, co bude teď.
Na kartě nemá jméno, ani nic kromě místa nálezu a smrti. Našli ho na hřbitově otráveného kyanidem.
Snad moc netrpěl, ale rány mluví za vše.