24 hodin - 1 část

Stihnu to, stihnu to… MUSÍM TO STIHNOUT!! Tyhle slova a události za posledních 24 hodin se mi v hlavě míhají jako barevný obrázky na bijáku. Už vidím světla, světla Karlova mostu. V hlavě mi nesnesitelně buší, nohy už mě skoro neposlouchaj, ale já? Já to musím stihnout! Lapám po dechu, srdce se mi zběsile buší a do těla mi pumpuje snad celý kýble krve. Hlavně hlava trpí. Taková bolest ve spáncích, snad se mi rozskočí. Je to ale z těch prudkých nárazů do cév a nebo z šíleného strachu, že když se zastavim, tak mě zabijou? Zabíjí mě jen samotná představa, že mě chytí. Že mi ukradnou ty vzácné diamanty svobody, naženou mě zpátky do kriminálu… 13 sekund, 12 sekund, 11 sekund čas se krátí …ALE JÁ NEPROHRAJU!!!! Z posledních sil vlítnu na most, pak jen stoupnou na okraj a vzí…
Zasranej sníh!!!! Uklouzl jsem, vstávám a odlepím se bleskurychle od země … 5,4,3 ... hrůzou nevnímám čas, mam z něj panickou hrůzu. Někdo mi trhá vnitřnosti z těla …já to stihnu, buší mi uvnitř lebky…já to musím stih…..
Najednou se sesunu k zemi, omráčí mě dvě prapodivná světla, ale ne kolikrát jsem je vídal. Jsou světla od auta? Od kamionu!!!! Je to on!! ON!! Zůstávám nehybně ležet ve sněhu, strachem se úplně dusím, křeče mi projíždí celým tělem, zabalili mě do svěrací kazajky a já se nemůžu ani hnout. Kola kamionu se neodvratně blíží…Už mi jeho černý pneumatiky rvou nohy. Řvu bolestí…V zápětí mi něco tlačí na pánev, i ta křupla tak lehce jako by byla z papíru. Ječím neuvěřitelně vysokým tónem, ani bych nevěřil, že jsou toho lidské hlasivky schopny. Sám to vnímám jako jekot z jiného světa ... z JEHO světa!!!!! Dolní polovinu těla necítím… Něco mi tlačí na břicho, nevydržím to… Rozprsknu se jako na zem hozená porcelánová panenka. Bezvědomí se ještě nechce hlásit, asi nemá naspěch. Ale já už cítím ten poslední výdech POSLEDNÍ!!!!!!!! Můj život, mojí lásku, mojí budoucnost, moji radost, naději, smích, všechno…Všechno je v tom poledním výdechu?!! Všechno mě opustí s tím posledním výdechem, i ty zkurvený světla zhasnou!!! Životodárný vzduch uniká z plic tak rychle jak tma před světlem…
Otevřu oči, vidím sochy našich světců nebo vlastně čeho. Vidím dlážděné baráky za Karlákem, vidím čerstvě zasněženou láhev od vodky a plechovku od Semtexu. Vidím čerstvé vločky jak sekundu co sekundu spokojeně dopadají na bílou vrstvičku přede mnou. Nádech, výdech, nádech, výdech… Kamión se rozplynul jako vločky ve vlnkách Vltavy, ale tma, strach a děs, který jsem měl, se zažrali hluboko pod kůži. Byli tu se mnou… A já věděl, že už se nikdy neodlepí. Zůstane to ve mně – děs, ze tmy, děs ze světla, místo lásky prázdnota, místo schopnosti milovat zbabělost, místo smyslu života pocit nicoty. Vyrovnanost, sebejistota, radost i úsměv. To všechno se ztratí v moři depresí… Okamžik se protáhne na věčnost. Je to jako odlivová vlna. Vzala mi všechno, co mi bylo drahé. Znova se mě chytli ty uzounké slizké nitky mých chyb, co mě tahají ke dnu. Byl jsem zpátky, zpátky v mém depresivním já. Najednou jsem se zděsil, co jsem to chtěl udělat skočit? Skočit do Vltavy? Jsem blázen nebo srab? Copak vím, co je za druhou stranou? Co je za tím nic, který by mě čekalo na věčnost? To jsem se nebál skočit? Pomalu jsem zapomínal… Neodvratně, lhůta vypršela… Ne, ještě ne, ještě se nechci vrátit. Chci těch zasraných 24 hodin, 24 hodin ráje na zemi…
Začalo to nejspíš takhle: Seděl jsem doma na pohovce, vedle sebe flašku od nějakého pití. Ani nevím, od čeho vlastně byla, ale dobře si pamatuju, že byla vykalená. Na podlaze se váleli mý maskáče. Kanady byly na stole a přes jejich vrcholky se na mě koukali zasraný Vyvolený. U kanad byl popelník – skoro prázdný. Měl jsem jinou zábavu. Lžička obalená alobalem a na ní se lesknul ve své kráse Ibuprofen. Jsem mistr, co se týče prášků. Umím z nich udělat za pomoci tepla a příměsí kouzelný bobulky. Ty mě pak zanesou na blýskavý ohňostroj, na tanec s trpaslíky, na okružní jízdu naším městem vzhůru nohama… Na všechny cesty, který si přeju, včetně tý dnešní, i když je trochu jiná. Jedinej průser je v tom, že místo jedný lžičky, kterou jsem najisto ubaloval, vidím dvě. Tak musím strkat zapik pod obě dvě. A ten zastanek Ibuprofen, kterej je stejně ve skutečnosti jenom jeden se nechce rozpustit!! Přitom dneska stačí tak málo!! Nejde mi o nějakej stav, chci se jenom otrávit. Chci jít spát, aby už mě nic netížilo, jen pár deka půdy… Zavřu oči a vidím ohňostroj…
Co to melu za sračky? Měl bych se soustředit na tu lžičku. Beztak mi už nějaký předtím spadly, takže pokud to chci mít bez špíny, tak se musím snažit. To jsem asi ještě při smyslech, když tohle říkám… Škoda. Konečně obal slejzá. Ještě chvíli počkám. Náhodou nejsem nějaký fěťácký máslo, jsem profesionální sebevrah. Od kolika skáču z mostu? Kdy jsem si prvně podřízl žíly? Proč to vlastně vůbec dělám? Spíš bych se měl zeptat… Proč jsem se před rokem přidal náckům? Proč jsem si koupil kanady jak svině a nakrad si na mikiny Lonsdale? Proč jsem shodil všechny vlasy a bouchal cikány? Proč jsem si začal říkat neonacista? Proč? Teď jsem jen zasraná nula, nicka, troska bez vlastního svědomí, bez úsudku, bez vlastní identity. Připadám si jako stroj, kterého ovládá výtečný profesor Strach. Jo, jo nehorší chyba mýho života. Nejhorší? No určitě, dalo mi to sice pocit síly, možná i štěstí, že já taková troska někam patřím. Žil jsem v takovym malym městě a začali mě respektovat až pak, jako nácka. Jenže pak ta rvačka. Bum, bum, nějak se to semlelo. Pak rychlý vystřízlivění. Přehnali jsme to – strčil jsem do kámoše a ten tomu ožralýmu cikánovi rozbil hlavu. Nebylo to na mě... i já jsem zdrh a nikdo mi nemohl nic dokázat. Na místě mu prej vytek mozek. Byl po nějaký operaci a my… Nám se prostě muselo stát, že jsme ho vší silou flákli zrovna na tohle místo, zrovna já musel znásobit sílu toho bohatýho fracka, kterýho jsme měli v partě jenom pro ty prachy. Diagnóza: pro cikána smrt, vězení pro pracháče.
Ale ten cikán moc dobře ví, kam má zajít. Pořád mi klepe na dveře, pořád mi dýchá na záda, pořád mi vyčítá, že má spoustu dětí a teď s nima nemůže bejt. Říká mi, že je měl rád, že má manželku, že jsem zneužil malýho naivního kluka, kterej někoho mlátil poprvý v životě. Byl bohatej a chtěl se jenom vymanit z role slušňáka... Nemůžu ho vystát, pořád na mě ze záhrobí mluví, pořád se dívá nevinnýma očima a mě je v jeho přítomnosti na zvracení... Je zákeřnej, mluví i přes ostatní lidi: když se smějou, když mluví o dětech, o ženě, o životě... On přijde a řekne: „Já to dělal taky“... Měl jsem ženu a děti... Kokot!!!! Teď už na mě nemůže. Obrátil jsem do sebe Ibač i s jeho kouzlem a čeká mě trip, výlet kam za mnou nemůže nikdo, ani já sám za sebou nemůžu...
Upustil jsem lžičku, tak tohle je totální haluz. Vidim, co jsem ještě nikdy neviděl! Je to nějakej maník, kterej se tady zjevil jako tma? Těžko se to popisuje... Taková tma, která má rozmazaný obrys postavy. Snad to nebude horor – trip, tak rači pozdravim. „Ahoj“ říkám a připadám si jako záprdek ve školní lavici, před přísným učitelem. „Ahoj“ pozdraví to. Mam z toho smíšenej pocit. Tenhle haluz je zvláštní: má podobnou mentalitu jako já a proto je mi z něho trošku na zvracení. Hodně se bojim, aby se něco neposralo. A hlavně mu nevěřim, mě se totiž věřit nedá. „Jak ses měl?“ zeptá se nevinně. „Co chceš?“ vyjeknu jak hysterák. Nemam náladu na protahování, chci si svůj trip užít. Nemam práci ani peníze na zasranej Ibáč, zvlášť když mi každej druhej spadne rozehřátej na zem. Ono se to začlo smát! Směje se to ostře, ledově, ale naštěstí ne tak dlouho, aby mě donutil si podřezat žíly. Nesnáším ho a on si mě nejspíš vychutnává. Kripl! Dlouho to nevydržím. „Neprotahuj to!“ prosím jak spráskanej pes. „Prosím.“ Dívá se to na mě zostra, pohrdavě asi jako já, před zrcadlem. „Já sem pánem tvý duše..“ řekne nakonec..“A chci s tebou udělat takovou smlouvičku.“ Ví moc dobře, že mu na všechno kývnu, jen aby byl pryč. Jen na jednu věc bych mu nekejv... A on to ví.“ „Já ti dám...“ pokračuje pomalu a srozumitelně: “vyjímečnej pocit. Vymažu všechno, co jsi si nasekal. Vymažu i to, co ti udělali vaši a nechám tě žít 24 hodin svobodně. I když budeš pořád můj. Prostě tě pustím ze svejch drápů.“ Civěl jsem nechápavě. Já tomu moc nerozuměl, ale nechtěl jsem se zeptat. Mohlo by ho to naštvat. „Tak znova. Zabil jsi, že? Já udělám jednu věc: vymažu tvojí minulost. Teď je tvoje minulost vázána s tvojí přítomností a já tyhle dvě složky oddělím, ale jen na 24 hodin.“ „Ty mi chceš nakvákat, že uděláš to, že i když jsem chodil s náckama. Fetuju a mam spoustu negativních zkušeností. Nic z toho mě neovlivní a budu žít normálně?“ „Přesně tak.“ Tak tohle bylo k smíchu, můj vlastní haluz, mi nabídne, že se můžu vzdát svýho dosavadního života a začít jako někdo jinej!! Dobrý Bože, co to je za debilitu? „Tak jo.“ řekl jsem „Ale co za to?“ „Budeš mi patřit víc než, kdy dřív.“ usmál se. „Patřim ti dost.“ řekl jsem „A stejně nejsi skutečnej. Jsi jenom výplod mýho bezcenýho já. Takže klidně. Klidně se vrátím i k náckům.“ Ani nevím, proč jsem to: Klidně se vrátím i k náckům, řekl. Možná i z toho, že jsem si tak hrozně přál to zkusit. Poslední dobou pro mě bylo 24 hodin stejně víc než dost. Stín se zadíval na nástěnný hodiny a řekl „Tvoje volba. Od dvanácti do dvanácti si dělej, co chceš. Pak si pro tebe příjdu.“ A zmizel, bylo zrovna 22.30.
Pak to přišlo. Do dvanácti jsem se nějak klinbal a pak.... Vystřízlivění z minuty na minutu. Čuměl jsem na to jak vejr, ale než jsem stačil dočumět přišla nejnádhernější chvíle mýho života. Klid. Jo, byl jsem naprosto klidnej... Žádnej stres, žádnej spěch, ale hlavně žádnej strach. Každý mý svalový vlákno si dalo absolutní pohov, protože jsem byl tak v psychicky v klidu, že se nedalo jinak. Taková pohoda. Přestal sem vidět za každou věcí katastrofu a hlavně jsem přestal vidět katastrofu za svým životem. No skoro jsem se toho až zděsil, protože jsem pocítil, že si sebe vážim. Začal jsem se považovat za normálního člověka. Měl jsem najednou právo na to, co ostatní. Na lásku, na život, na smích a projevování mý osoby... Navíc já se ani nechtěl projevovat zle. Nic mě nehnalo k násilí, ba naopak. Necítil jsem žádnou potřebu se bránit a uzavírat před okolním zlým světem. Neměl jsem z něho strach... No ano v tom tkvěl problém mýho života. Strach – ovládal 90% mýho jednání. Teď tady nebyl. Neovládal mě a na jeho místo přišla pohoda, klid. A jak jsem byl vyrovnanej! Takovou duševní sílu pramenící za sebevědomí jsem ještě nezažil. Najednou jsem měl pocit, že jsou na světě lidi, kteří si mě vážej, že ze svým životem musím něco udělat, že tu nejsem jenom pro sebe. No měl jsem ze sebe takovou radost, že jsem vyskočil a začal po svém pokoji lítat jak na naspeadovanej. Vyhrabal jsem si starej dramík, ne nicnáckovskýho. Chtěl jsem něco nevinného, co se bude hodit na tuhle zvláštní příležitost. Pustli jsem to do starýho kazeťáku. Ale to už mě radost tak přemohla, že jsem si začal zpívat: Já jsem normální – jsem normální.“ A tak jsem to dával do toho dramíku a moc se mi to líbilo. Taková normální chvilka v životě, normálního kluka. Pomalu jsem si na svou novou identitu začal zvykat...