24 hodin 2 část

1.00 - vylítnul jsem v tmavém mantelu ven, nadechnout se nového vzduchu. Doma jsem si trochu uklidil a hodil staré hadry do špíny a hlavně otevřel okna. Nechtěl jsem tam mít ten alkoholo-feťáckej smrad. A při těhle úkolech jsem se ještě za stálého zpěvu pozoroval. Vymizely mý tiky v obličeji. Ohlížení přes rameno, všechno jsem dělal v klidu... Dokonce mě popad smutek kvůli žalostnému stavu mého pokoje. Už jsem si řekl, že takhle se žít nedá. Až si vydělám, tak se přestěhuju někam jinam. Možná třeba zpátky do Hrádku, ale až pak. Až si tady vydělám. Dřív mě z práce vždycky vyhodili, protože jsem nehorázně chlastal. Teď na to nemám ani pomyšlení, když svět tak krásný, tak se přece nebudu nalejvat. Pak si koupím nábytek. Dodělám si maturu, najdu si holku. Ale ne jenom na sex. Bude to dlouhotrvající vztah. Já jí udělám šťastnou a naše děti budou taky šťastný. Tak tohle jsem v životě nikdy nevymyslel. Proč jsem na to kurva nepřišel dřív? Proč jsem celej život žil ode dne ke dni. Nikdy bych nečekal, že bych mohl úspěšně spokojeně žít a teď? Je to pro mě tak lehké si to představit!
Procházím se Prahou a žiju si ve svých snech. Jo, jo na začátku novýho života si snad mohu zasnít. Orloj, Václavák, Malá strana, všude jsem byl. Ve všem vidím možnost se prosadit, životy ostatních se mě určitým způsobem dotýkají. Žiji je s nimi. Je zima jako, když praští. Dnes mělo začít sněžit, ale nic. Meteorologové se sekli. Ostatně kdo se občas nesekne. Ale už vím, co budu dělat. Budu se ještě chvíli procházet, půjdu na groga do hospůdky a řeknu jim své rozhodnutí a pak… už se těším.
5.00 – odcházím z hospůdky. Měli jste je vidět! Civěli na mě jak na panenku Marii, když jsem řekl, že si najdu práci, přestanu chlastat! Obědnávali mi co mohli, nic tvrdýho jsem nepil. Neměl jsem ani chuť se zkalit. Což je naprostej výkon. Jindy bych byl na mol. Některých mých kámošů mi bylo i líto… Jestli jsem vypadal taky tak... Ještě že je to za mnou. Mam teď velkej plán. Budete se divit.
7.00 – „Místenku do Liberce prosím. Co nejdříve jak to pujde. Cože až v jedenáct? No co se dá dělat“. Pracovnice autobusové linky mi dala žlutou jízdenku. Chci jet do Hrádku. To je mý rodný město. Začíná se mi stýskat po tom kraji. Chci se znovu procházet po místním koupališti a hlavně vidět jí. Kamarádku Nikolu. Vzpomínám na ní, jak mi pořád pomáhala. Měla mě opravdu ráda, snad i milovala. Kolikrát jsme si spolu hráli a ona se mračila, když viděla, jak mě doma bijou. Několikrát mi donesla i housku, když mi doma nedali najíst. Zázračná, jemná duše a velkým bijícím srdcem. Později se z ní stala slečna. Vždy mi domlouvala, nadávala, vztekala se a pak jen prosila ať skoncuju s tim chlastem i drogama. Tolikrát se naplakala. Hlavně když sem jel do Prahy. Ani moje parta neměla o mě takový strach jako ona. Něco se o mě otřelo. Bezdomovec. Je mu hrozná zima, taky je trošičku opilý. Chápu ho, taky sem tak žil. A navíc, žádná jiná bytost nemá právo opovrhovat tou druhou. Že je navíc cikán? Nevadí. Půjčím mu na chvíli plášť a jdu mu objednat čaj z automatu. Má celkem hluboké názory. Alespoň si s ním popovídám, ať není tolik sám.
13.00 – Konečně v Hrádku. Je to sice trochu pozdě, ale na jednu stranu sem si v autobuse trošku schrupnul. Mé tělo přece jenom cítí nápor z toho Ibáče. Brr, jak sem mohl být takové prase! Jdu před nádražní budovu, ubírám se směrem nalevo k jednomu sídlišti. Celý se střesu štěstím. Počítám kroky než se dostanu k paneláku, kde bylí ona. Ruka šmátrá po zvonku. Novákovi. Nikola Nováková. To jméno zní tak sladce v uších. Dřív sem jí z části nenáviděl a z části litoval. Její dobrota se mě tak dotýkala. Jenže já sem byl na druhé straně, nemohl sem přijmout ani jediný dobrý skutek od ní. Styděl sem se za to, že vůbec nějakou lásku potřebuji. Nechtěl sem si to přiznat. To bych si taky musel přiznat, jak moc mám špatnou rodinu, která se o mě nestará. Pořád sem jí odmítal, vysmíval se jí a dělal všechno naopak. Přitom ona věděla jaký sem bídák. Ale teď sem se s minulostí vyrovnal. Musím se jí za tu snahu nějak odvděčit. Vykoukla, malá tlustá, brunetka. Koukala z toho třetího patra naprosto nechápavě.
Robine? „Pojď prosim tě dolů“. Zavřela okno. Za pět minut byla dole. Díval sem se jí do těch očí. Nebyla sice hezká, ale v těch očích měla takovou sílu a kouzlo. Byla to dívka s charakterem. Jak to, že ještě nemá kluka? „Ahoj“ „Ahoj“. „Nepůjdeš na chvíli ven?“ „No na chvíli jo. Jen se skočím oblíknout.“ Jo, jo sem štastný. Konečně mí blízcí uslyší ty jedinečná slova: vážím si tě a mám tě rád.
14.00 – Došli jsem k místnímu koupališti. Zhluboka dýchám, nasávám čistý vzduch. Není jak v Praze. Vybalil se to na ní všechno. Už nefetuju, nemlátím se. Práci nemám ale sháním. Nic neříká, jen se mě vyptává. Na hodnoty a na cíle v životě. Odpovídám. Dřív bych se ze strachu, že si někoho pustím k tělu nebavil ani o tom, jestli mi je někdy smutno. A teď tu diskutujem o potřebě lásky, o afrických dětech, o vesmíru i o bohu. Přiznávám moje dřívější činy. Vyznávám, že žádný člověk nemůže žít bez blízkých. Divný, čím je člověk takhle otevřený, tím mu je lehčeji. Najednou se rozpovídá i ona o svých cílech, o názorech. Namítnu, že je zima. Nechci, aby nachladla. Půjdeme zpátky.
18. 00 – Nevíte jak je zábavný vařit kamarádce svoje první jídlo. Ještě, že to je jakš takš poživatelný. Rozhodli jsme se, že si dneska koupím jízdenku do Prahy. Musím do Liberce. Nemám tady kde spát. Její rodiče by nás spolu neviděli rádi.
19.00 – Jízdenka v kapse a my dva v čajovně. Samozřejmě platím já. Jak se sluší a patří. Potahujem z dýmnice, čajík vedle a taky mandle v karamelu. Oba tak spokojení. Nikola poslouchá tajemný zvuk bubnů. Chápu jí, bubny sou dobrá věc. Pořád jen žasnu. Dřív sem si na holkách všímal jen jejich křivek a povolnosti. Vždycky sem zkoušel, kam až můžu zajít. Teď nemám chuť to zkoušet. Tak moc si jí vážím jako člověka. Raději počkám, zjistím jestli by jsme se k sobě hodili. Vždyť to není jenom o sexu. Cože? To říkám já? I když je pravda, že sem to tak pral hlavně kvůli tomu, že sem měl panický strach z blízkosti. Nechápu se. Je tak dobré být sám ze sebou i s ostatníma. „Tyjo a já sem nikdy nemyslela, že by z tebe mohl být takový člověk. Opravdu ses změnil.“ prohodila najednou a pokračovala v tom, jak mě vnímala celou tu dobu. Jen sem tiše poslouchal. „Vždy si vypadal, jak když tě někdo honí. Jako kdyby ses bál sám sebe. Myslím si, že to máš z tvé rodiny. I sousedi říkali, že…“ Byl to vážný rozhovor. Velice vážný, trval desítky minut, kdy jsem si svěřovali a ujasňovaly celou tu dobu. Dýmnice došla, čaje jsem objednal znovu. V naší místnůstce nikdo nebyl, jen my dva. Já řekl: „Vím jaký sem byl hlupák, zbabělec a taky sem byl surovec. Všechno sem to dělal ze strachu. Ale teď to vidím jinak. Chci ti říct, že si tě hrozně vážím, že seš skvělá dívka s dobrým charakterem. Byla si jediná, kdo se o mě zajímal. Děkuju.“ Byla to fuška vypotit, ale šlo to. Bylo to upřímné, ne žádné schovávání se za vlastní strach. V tu chvíli sem ale nečekal tu odezvu. Vzala se mi kolem ramen, její hebké paže se dotkly mých zad. Objímala mě a brečela: „Tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl Robine.“ Bylo to tak krásné, věděl sem, že jí musím chránit. Tak mě těšilo někomu dělat radost. Byl sem jí vděčný za to jaká je. Plakala ještě chvíli a pak s uslzenýma očičkama špitla: „Za chvíli ti jede autobus.“
22.00 – A je tak moc se mi odsud nechtělo!! Zas do Prahy. Nikola mi slíbila, že za mou přijede co nevidět. Šli jsme, sice ne za ruce, ale už ne úplně obyčejní přátelé. Něco vevnitř se zlomilo. Ano mohl bych jí za tu ruku vzít, ale nejdřív práce a zodpovědnost pak radovánky.
Bylo mi trochu líto, že sem se nestavil za rodičema. Sice by mě neviděli rádi, ale byla to má povinnost. Já už jim odpustil. Měli by to vědět, ať už to chtějí slyšet nebo ne. Došli jsme a nastoupil sem. „Nikdy na tuhle noc nezapomenu“ řekl sem, když sem nastupoval o pul hodiny později směr Praha. „Já taky ne Robine. Dojeď dobře. Já přespím u kamarádky.“ A pak přátelský polibek. Sedl sem si a věděl, že jednou budeme spolu, ale ne hned. Musím se ovládat, nemůžu jí ranit nezodpovědným chováním. Sbohem.
23.30 – Už jsem v Praze? Usnul sem, sem hrozně vyčerpaný. Na ledový vzduch z vyhřátého autobusu. Fuj. Bezdomovec tady není. Půjdu ještě chvíli snít o mém životě, o ní. Nastoupím do metra, vystoupím na Václaváku a pak těch 6 či 7 kiláků dojdu. Nemám vydrž, musím se vycvičit a zhubnout. Jo, jo. Lampy mi svítí na cestu, začalo sněžit. Vše nanejvýš romantické. Stejně všude vidím jen její tvář nemůžu i pomoct. Sem prostě blázen. Nikdy sem takhle nemiloval. Sednu si na lavičku a vím, že sem něco zapomněl. Co? Peněženku? Ne, mám jí. Mobil? V kapse. Hodinky taky mám. Řetízek? Ten sem dal Nikole. Pocit sílí. Ale je to něco co je na hony vzdálené. Ta věc co sem zapomněl. Jako by to skoro nebylo moje. Že by hlavu, z ní sem celý blázen. Chechtám se to bude ono... „Ne.“ Ozve se jedovaté za mnou. „To to není. Věř mi.“ Otočil sem se a zděsil. Temnota, Tam stála temnota! Měla hrozné oči, co se propadaly do hlubin nenávisti. Hladové, nenasytné jako vlčí. Toužící po krvi. Byly jen pár milimetrů ode mě!! A z nich sem četl myšlenky, tak jako bych slyšel slova. „Zapomněl si, kým doopravdy seš, nebo kým se za chvíli staneš.!!“ Ten smích! Byl jak kdyby mi rval vnitřnosti z těla. Vyskočil sem a odběhl doprostřed náměstí. On stál u lavičky a hrozně se zubil. Samou nenávistí, proradnosti, vypočítavosti… Nemohl sem to vydržet. Nemohl sem ani přemýšlet, co udělám. Děs z toho démona mi prostoupil celou hlavou. Rozklepal sem se a sklátil se na zem. Konec! Konec. Zatmělo se mi před očima. Najednou klid. Zmizel. Hrozně pomalu sem se stavěl na nohy. Byl sem tak slabý. Jako by to ze mě vysálo část mých sil. Takový otřes!! Jak kdyby jste se vyhrabali zrovna z bažiny. Když sem stával, zahlédl sem čas na svých hodinkách. Za 15 sekund bude půlnoc!! Sakra!! Radši se zabít než zklamat Nikolu, zabít se než si vzít lásku a radost. Já nechci být sám sebou!! NECHCI!! Rozběhl sem se…A dál už to znáte.