Rakvenec

"CRRRRR" chrčí mi na nočním stolku budík. Jedním pohybem padá k zemi, kde se rozpadne na sto miniaturních koleček a pružinek. Proč si ho proboha pořád nařizuji? Zasraný zvyk. Chtě nechtě mě to donutí vstát. Stoupnu si ovšem tak rychle, že se ihned odporoučím k zemi. Zahučí mi v hlavě a můj žaludek ochotně vyklopí svůj obsah. Zásahu neunikne ani peřina ani já. Kruci, znechuceně se zvednu, ale teď už pomalu, s rozvahou. Namířím si to ke koupelně, ovšem v polovině mě to chytne zase. Zacpu si rukou pusu a polknu. Uf, zvládl jsem to. HOřká chuť žaludečných šťáv s napůl rozzloženou čínou ze včerejška udělá své. S křečovitými záchvaty vyzvrátím všechen obsah do mísy. Celé mé tělo se dostalo do jedné třesoucí agonie. Z posledních zbytků energie se doplazím do sprchy. Se sundáváním oblečení se ani neobtěžuji. Pustím na sebe ledovou vodu, která mě jakš takš probere. Sednu si a pomalu ze sebe sundám zvratky načichlé, teď už i vodou nasáklé prádlo. Naventiluji sprchu na přijatelnou teplotu a nechám na sebe téct příval vody, co bičuje mé tělo. Odplavuje všechnu šípnu a hnus za posledních pár týdnů. Zvonění telefonu mě vytrhne z mikrospánku. Já blb jsem si ucpal odtok a voda se pomalu, ale jistě rozšiřuje po celé koupelně i přilehlém záchodě. Jen co si to uvědomím, snažím se vodu zastavit. Telefon pořád už asi minutu v kuse na mě řve to svoje pip pip. Začíná se mi do krve dostávat adrenalin a potom, co sebou švihnu na mokré koupelně, cloumá se mnou vztek. Dva a půl kroku mi chyběl k telefonu, když přestal zvonit. Nakopnu si prst u nohy o skříň.Se vztekem a zároveň nadějí v hlase zvedám sluchátko. "Co je?" ale na druhé straně se už ozývá jen obvyklý šum. "Do hajzlu!!" zaječím, vyškubnu telefoní drát ze zástrčky a telefone letí do nejbližšího rohu. Předměty kolem mě lítají vzduchem. Tu se rozbije o zeď váza, tu zase rozmlátím kovovou židlí televizi. Nehledím na cenu, nehledím na nic. Jen se mnou cloumá vztek. Pomalu to ze sebe všechno vybiju. Zhroutím se ke kraji obývacích dveří a jen tupě zírám do místnosti, která vypadá jako po hurikánu. Všude částečky skla, kusy nábytku, obrazů. Upoutá mě však jedna věc. Po čtyřech dojdu k místu, kde kdysi stála televize a nedbám na to, že se mi do kolen zapichují střepy.

Je to ona. Je to ta její nejoblíbenější váza. Přesně ta, co jí dal k jejich prvnímu výročí svadby. Ona si na ně vždycky potrpěla. Bohužel váza nepřežila jeho záchvat vzteku. Sebral ze země její tři části a snažil se je dát dohromady. Ale jak tlačil a chtěl sebevíc, neměl dar kouzlit. Pukliny se nezcelily, jak si myslel. Nic nebylo tak, jak si jako plachý hoch představoval. Nic v životě nedokázal. Byla z něho živoucí troska. Po smrti toho jediného, co kdy celým svým srdcem miloval, po smrti jeho ženy a dítěte s nimi zemřela všechna jeho chuť žít. Ano, měl mnoho žen po její smrti, ale každá jiná nebyla jako ona. Ať se snažila sebevíc. On je za to obdarovával pouze ranami. Způsoboval jim bolest. Způsoboval bolest všem okolo.Neměl rád nic živé, vše se mu příčilo. Nic pro měj nebylo dost dobré. Ano, asi se to muselo stát, musel přijít trest. Musel přijít někdo, kdo by ho potrestal za jeho neuvážené činy. Za zlomené ženské a dětské srdce. Ano, asi to mělo být jedno z dětí, které se slzami v očích bil. To dítě, které se snažilo bránit svou milující matku před tímto monstrem. Snad má to být tak správně...

Vstal jsem z koutu a hodil na sebe jedno z nejméně špinavých věcí, co jsem našel. Jako každodenním rituálem jsem posbíral láhve a šel je vyměnit za další příval alkoholu. Za mojí jedinou, milovanou útěchu. Hodím bednu do auta a ulicí zahučí tůrující se motor. Za mnou zbyde jen oblak prachu. Nic nedbám na nadávající sousedku. Ví sama, co mi může. Pustím si rádio na plné pecky a mířím známou trasou dál. Jedu stále opuštěnou ulicí. Na to, že bylo dopoledne, překvapivě nikdo nikde, cesta byla prázdná. Takovou ji za 30 let co tu bydlím neznám.Ale moc tomu nevěnuju pozornost, bylo pro mě důležité jen to, abych dostal svojí denní dávku alkoholu. Abych mohl na vše zapomenout.

Jeden člověk ovšem nikdy nezapomněl. Nikdy nezapomnělo to dítě, co bránilo svou matku. To dítě, z kterého se stal urostlý muž, co si říkal ochránce zákona. Ve snech se tomu velkému muži stále objevoval. Nikdy se na jeho pomstu nemělo zapomenout. Nikdy ji z hlavy nevypustil. Každým okamžikem plánoval jeho potrestání. Nechtěl, aby z toho jen tak lehce vyvázl. NIkdy mu to neodpustí to, co dělal jemu a jeho matce. Ano snad to mělo tak být...

Jako vždy zastavím před obchodem. Vyměním prázdné láhve za plné,ze zadní kapsy riflí vytáhnu příslušný obnos a mířím zpět domů. Nikdy se nikde nezdržuji. Na co taky. Nemám rád světlo, celý se třepu, abych už mohl být konečně sám se svou kapkou alkoholu. Naučeným škubnutím zastavím před naším opuštěným domem.

Už dávno tu nebyla ta krásná, upravená zahrádka. Ta odešla s jeho poslední ženou. Sám na to nedbal, nedbal na nic, jen mít pořád co pít, bez alkoholu přišly křeče a záchvaty zvracení. Vždy když chtěl přestat, nikdy to nedokázal. Neměl důvod. Vlastně ani nechtěl.

Z malého chlapce vyrost velký muž s citlivým srdcem. Pro druhé by se rozdal. Jeho matka na něj byla pyšná a nikdy si neodpustila to, že na něj vztáhl ruku cizí chlap. A on byl tak šlechetný, že jí to nikdy nevyčítal, několikrát ji to sám řekl. Vždyť ona za to nemohla! Jak rostl chlapec, tak taky rostla jeho fantazie pomsty. Chtěl, aby trpěl. Aby trpěl jako on s matkou. Nikdo o tajném přání muže nevěděl, ani matka ne. V bezesných nocích při službě o tom snil. Přemýšlel, jak nejlíp se pomstít..

Už u dveří otevřu první láhev. Stáhnu ji na ex. Potěšen tou chutí zavřu za sebou dveře. Na přivítanou mě praští do nosu smrad zvratků. Rychle otevřít okno a pozvracenou peřinu vyhodit na balkon. Naučeně prokličkuji mezi zbytky jídla a oblečení. Do ruky vezmu ovladač a s láhvema si zalezu do postele. Blik a televize hraje. V hlavě mi probleskla myšlenka. Ještěže jsem tady všechno nerozmlátil. Tady bylo vše netknuté i s tou špínou. Ze začátku jsem snažně uklízel, ale později se to pro mě stala holá zbytečnost. Dokonce to bylo snad i útulnější. Už jsem ji za každým rohem neviděl. Po dvou lahvích už mi bylo všechno jedno. Byl jsem alespoň na okamžik volný.

Dnes, když už z chlapce je muž. Dnes, když vstával, cítil, že je ten pravý čas. Že dnes se to má stát. Ano, už když otevřel oči to věděl. Měl to naplánované do posledního detailu. Ráno zavolal do práce, že je mu špatně. Nasedl do auta a jel před dům tyrana. Znal tu cestu jako po slepu. Kolikrát ho sledoval. Kolikrát snil. Teď to mělo přijít. Ani dnes tyran nezklamal, hodil do kufru bednu s cinkajícími lahvemi a rozjel se do blízkého obchodu. Nejel za ním. Věděl, že se do 30 minut vrátí. Dělat to tak každý den a ani dnes nezklamal. Jen co vyjel za roh ulice, mladý muž vyběhl z auta. Už to nebyl ten dospělý muž, stalo se z něj během okamžiku zase to ustrašené malé dítě s chutí se pomstít. Dveře byly odemknuté, už dávno je nikdo nezamykal. Otevřel je a zhnuseně musel odvrátit svou tvář, ten smrad v něm vyvolával návaly zvracení. Dal si před pusu kapesník a šel prohledávat byt. Nic. Vůbec nic se nezměnilo, snad jen přibyl nepořádek. Čím víc byl uvnitř, tím víc se mu vybavovaly vzpopmínky. Teď už nemohl couvnout. Byl skálopevně rozhodnut. Ano cítil to, teď už nešlo o pomstu. Byl to chtíč. Ano, snad se to mělo tak stát.

Po třetí flašce sice usnu, ale celou dobu se nervozně převaluji. Bylo tu něco jinak, něco se mi nezdálo. Snad by mě chtěl i můj vnitřní hlas chránit. Jen kdybych mu dal šanci a neopíjel ho čím dál víc. Vždyť už jsem měl problém vstát, natož se udržet chvíli v sedu. Usnu, ale v zápětí mě to probudí. Jsem dezorientovaný. Zamžikám na postavu stojící přede mnou. Televize byla vypnutá, to bylo to, co mě vzbudilo. Stín se ke mě blížil blíž a blíž. Leč se snažím, nedokážu nic rozpoznat, celý svět je v jednom kole. Teď na mě dokonce promluví. "C-Cože? Co jsi to říkal? Nerozumím ti." ten blížící se stín mi naháněl hrůzu a co víc, můj žaludek se zase začal nervozitou ozývat. V hlavě mi začne bušit, třes a ...postava se znechuceně odvrátila. Z dáli rozumím jen "Neměl jsi to dělat. Né jí, né mě. Nikomu." Ikdyž jsem se snažil bránit, po těch flaškách to něšlo. Cosi mi ta postava přiložila na ústa. Byl to kapesník něčím napuštěný, byl vlhký.

V tom spatřil ten známý pohled. Viděl ten pohled ustrašeného dítěte. Ten nenávistný pohled, co na něj už jednou koukal. Jenže kdy? Kdy to bylo? Nedokázal si vybavit. A dál už nevěděl nic, jen se ponořil do snu, v kterém se vrátil do minulosti.

Z vyděšeného chlapce vyprchali všechny obavy. On-On to dokázal! Je v jeho moci. Netušil jak moc to bude jednoduché. Jak snadné bylo vyčkat až usne. Nenáviděl ty jeho oči, nenáviděl jeho tvář. Nenáviděl jeho hlas. Přešel mu mráz po zádech. Takovou mělo to místo nad ním moc. Tak strašně chtěl vypadnout z toho bytu a už se nikdy nevrátit, ale měl poslání a to musel vykonat. Nedovolí mu, aby ubližoval dál lidem. Bylo to jeho poslání policisty. Chránit obyvatele města.

Hodiny v kuchyni konečně odbili 8 večerní. Venku nastala tma a on se mohl pod její záštitou schovat. Našel rozbitý budík, co kdysi patřil jeho matce. Ležel na zemi na malé kousíčky. Na památku si vzal jedno malé ozubené kolečko, které pro něj znamenalo svobodu. Svázal tyrana do kozelce. Odvláčel ho do přistaveného auta. Netušil, jak může být těžký. Kolikrát jako policista tahal opilce domů ke svým rodinám. Kolikrát pomáhal saniťákům nést oběti nehody. Ale u něj nesl nejen jeho tíhu, ale taky své vzpomínky. Své vzpomínky na vše zlé, co za chvíli odhodí v dál.

Ocitl se ve snu o pár let zpět, přesněji do doby, kdy u něj bydlela žena s malým chlapcem. Myslel si, že ona bude ta pravá, že ona mu ukáže cestu ven z toho začarovaného kruhu vzpomínek na svou mrtvou ženu. Snažila se, ale nebyla to jeho žena. Čím déle s ní žil, tím větší měl k ní a jejímu synu averzi. Jak jen taková káča může žít a jeho milovaná žena zemřela? Jak to ten nahoře mohl dopustit? Tak sakra jak? Jednou jeho pohár trpělivosti přetekl, když nemohl najít svojí druhou ponožku. Pamatuje si ten pocit úlevy, když na ní poprvé vztáhl ruku. Každou ranou se odplavoval smutek. Později mu už nestačilo ji zbít jednou za čas, musel ten pocit zažívat znovu a znovu. Už mu nestačilo bít ji, měl velkou chut udeřit i toho malého ufňukaného hajzla. Napřáhl svou ruku a udeřil. Chlapcova tvář se tlakem otočila na druhou stranu. Ovšem ten malý ani nevzlikl, to ho dopálilo ještě víc. Napřáhl se k další ráně. Chtěl znovu udeřit, v tom ho ovšem zarazil chlapcův pohled. Jeho blankytně modré oči se mu vpíjeli do jeho. Po tvři mu skanula jen jedna, jediná slza. Slza plná utrpení. Ty jeho oči. Ano, už ví, kde ty jeho oči viděl. Už ví, že to nebyl jenom sen, přišel si pro něj, přišel se pomstít!

Vše dělal automaticky. Nebylo cesty úniku. Pomsta mu zaslepila oči . Neviděl doprava, neviděl doleva. Na světě byl jen on a pomsta. Uložil konečně tyrana do vozu a pomalu vycouval. Rozjel se vstříc svobodě. Nedbal na to, že porušuje značky, byl si jist, že zde nikoho nepotká, vždyt už ráno tuto cestu uzavřel. Pro policistu to bylo tak snadné. Nikomu to nepřišlo divné, protože se na tomto úseku stále něco opravovalo. Uzavřel tedy celou ulici a pro jistotu si zapl majáček na svém osobním autě, co jako policisté byli nuceni sebou vozit pro náhlé případy. Čím více se blížil k místu, tím byl klidnější. Míjel domy, míjel tisíce životů lidí, co neměli ani ponětí, co chce udělat. Striktně dodržoval plán a ten mu s lehkou samozřejmostí vycházel. Zastavil na okraji jejich malého městečka. Zastavil u městského hřbitova a otevřel bránu. Byla zaháklá jako vždy. Nikdo neměl důvod ji zamykat. Zaparkoval přímo před kaplí a v duchu děkoval architektovy. Otevřel dveře, z kterých na něj dýchnul závan něčeho posvátného. Na otomanu ležela rakev přichystaná na zítřejší pohřeb. Snadno ji pootevřel a s nechutí posunul tělo mrtvého starce. Zašel do auta a přitáhl k ní omámené tělo toho trapiče lidských duší. S notnou dávkou odhodlání a vysílení ho dostrkal do rakve. Uložil ho vedle těla, rozvázal mu ruce a nohy, do ruky mu strčil baterku a s hysterickým smíchem zaklápl víko. Ehm, jenže jeho skvělý plán nepočítal s tím, že rakev nejde nějak zajistit proti otevření.Během chvíle začal panikařit. "Uklidni se, klídek, to zvládneš, podívej se po okolí, určitě se něco najde, je to v pohodě.." začal si mladý hoch šeptat pro sebe klidným až strašidelným hlasem. Šla z něho hrůza, už to nebyl ten bezmocný chlapec. Ovládal ho chtíč po pomstě. Snad mělo se to tak stát??

"Tma? To už je noc? Sakra, proč je tu tak málo místa? Hm, je to tak krásně šemišové..COŽE? Semišové?" během chvíle byl už plně při vědomí. Já nemám v posteli semiš! To mu v hlavě probleskla vzpomínka na ty oči. Ty v kterých viděl jenom krev. Bělmo zalité krví. Všude kolem tma a málo místa. Nikdy neměl rád stísněný prostor, nikdy kvůli tomu nejezdil výtahem. Bože pomoc.Nemohl dýchat.Dusil se v hlavě mu byl tep jako o závod.Vše více vnímal,bože nemůžu dýchat! Jeho tělem zavládla panika. Snažil se dostat ven. Moment! O něco zavadil. Není tu sám. Pod rukou našel baterku. S třesoucí rukou ji rozžl a nasměrovan nahoru jen co mu to rakev dovolila. Zamžikal. Tolik světla nečekal. Cosi ho šimrá na krku. Tam, tam to spatří. Jako v záchvatu začne mlátit do horního výka. "Pomooooc" ječí, řve.Znovu se vrátil dusící reflex z uzavřeného prostoru. Nehty se mu zadírají do dřeva. Opět se ho zmocní záchvat zvracení. Otočí se a zvrací přímo do otevřených úst mrtvoly. Ta se na něj šklebí. Tvář stáhnutou v grimasu. Jedno oko zalepené a tím druhým se na něj neustále dívá. Při každém jeho pohybu, při každém záchvatu ho skelné oko doprovazí. Snaží se výko vykopat, vymlátit se z toho, nehty zůstaly zaryté v dřevu. Na svrchní desce už nebyl semiš,zůstaly tam pouze zbytka nasáklé krví. Krev mu teče z prstů, z nosu. Tam kde byly kdysi nehty, je ted čerstvé maso. Krev je všude po víku a nejěm na něm, jeho rozdrápané tělo se svírá v křečích. Leží tam ve zvratkách s mrtvolou. Už i na něj začíná přecházet mrtvolný,nasládlý zápach. Už to není ta silná osoba, co dokázala udeřit dítě. Sám je malé plačící dítě. Jeho tělo se zmítá mezi záchvatem pláče, zvracení a hysterického smíchu. Teď už je klid. Smířil se se svým osudem. Smířil se se svým osudem blázna a snad jím i byl? Snad mělo to tak být...