Příběh vraha : Rio Takeuchi - Pomsta

Bylo pondělní ráno. Slunce svítilo skrz okno dětského pokoje přímo na dívčinu postel. Pomalu se probírala. V tom ucítila na tváři něco mokrého. Pomalu otevřela oči. Uviděla obrovský psí čumák. Rio se usmála. Její milovaný domácí mazlíček byl tak hodný a rozhodl se ji vzbudit.
Rio hrozně milovala zvířata. Proto není žádné překvapení, že má hned jedno doma. Nikdy by na svého psa nedokázala být hrubá, ani po ránu.
S úsměvem na tváři vstala a za doprovodu psího ťapkání si to mířila k pokoji svého bratra aby ho jako každé ráno vzbudila.
„Kousuke!“ zabušila na dveře, „Vstávej!“
Její bratr se jenom líně protáhl. Uslyšel škrábání na dveře a opět sestřin hlas.
„Nechtěj abych na tebe poslala Rexe! Víš jak umí budit.“
Nic.
„Jestli okamžitě nevstaneš, neudělám ti snídani!“
Na tohle Kousuke slyšel. Bez snídaně je nepoužitelný a po ránu je rád že chodí. V tomhle případě je přímo odkázaný na sestru.
„Dobře, dobře, už jdu.“ Zabručel.
Rio se pro sebe usmála. Věděla co na bratra platí. Sešla dolů aby rychle udělala něco dobrého k jídlu. Rodiče byli už v práci takže byli s bratrem zvyklí se vypravovat do školy samy a nedělalo jim to žádný problém. Celkově byli dost samostatní.
Zanedlouho do kuchyně dorazil i Kousuke. Rio mu na stůl dávala namazané krajíce chleba. Usmál se. Měl svoji sestru rád. Na třináctiletou dívku byla velmi schopná a chytrá.
Když viděl, že Rio připravila snídani jenom pro něj, hned se zeptal: „Ty si nedáš?“
Rio mezitím mířila k zrcadlu.
„Jistě že si dám,“ pronesla ironicky, „Vycucám si tu snídani z prstu. Jsi slepej, nebo co?“
A přitom byla někdy tak dětinská ….
Kousuke jenom zakroutil hlavou a bez jakéhokoliv komentáře se zakousl do připraveného krajíce. Nechtěl riskovat, že by mu byla snídaně odebrána.
Rio má totiž, i když na to vůbec nevypadá, bratra pěkně omotaného kolem prstu. Umí si prosadit svou. Pro většinu je toto zjištění vždy velkým překvapením, neboť Rio nevypadá na průbojnou holku.
Na svůj věk je velmi malá. Měří sotva 150 centimetrů. Má tichý jemný hlas a krásné dlouhé a husté vlasy, které nosí spletené do dvou culíku ozdobených mašličkami což ji ještě přidává na nevinnosti a roztomilosti. Je pořád veselá a bláznivá. Ale jak o sobě sama říká, je zároveň vážný a přemýšlivý člověk. Na svůj věk až moc. Z jejích řečí jde někdy až strach. To zase říká její bratr. Rio ale už je holt taková a on ji respektuje. Rio si toho vždy vážila a věděla, že se na bratra může ve všem spolehnout.
Netrvalo dlouho a brzy už oba vyráželi do školy. Když šli školní zahradou, všimli si opodál nějakého hluku.
Kousek od nich byl hlouček lidí. Uprostřed davu stál Eyes, Kousukeho spolužák. Byl o čtyři roky starší než Rio. Věděla o něm, že je hrubý a zlý. Typ člověka, kterému nedělá problém někomu ublížit.
Eyes stál blízko psí boudy ke které byl přivázán školníkův malý pes. Školník ho považuje za ochranáře i když každý ví, že by takový ratlík neublížil ani mouše. Všichni si z něj i z jeho psa dělají srandu. A nejvíc ho provokuje právě Eyes. Jako v tomto případě.
Držel v ruce klacek a provokativně jím máchal přímo před čumákem školníkova psa. Ten se ho snažil mermomocí chytit, ale bylo to nemožné, neboť byl napevno uvázán k boudě a nemohl se dostat dál.
Eyes na psa špulil pusu, pobízel ho, provokoval ho. Lidi okolo se tím dost dobře bavily. Rio tohle všechno shlížela s velkým utrpením. Co se týče zvířat byla hrozně citlivá. Jakékoliv hrubé zacházení v ní vyvolávalo lítost.
A školníkův bezbranný, rozčílený pes, stále poskakoval snažíc se chytit klacek v Eyesově ruce. Stával se čím dál tím divočejší. A Eyes ho provokoval dál. I sám školník by v tuhle chvíli přísahal, že takhle rozzuřeného svého psa ještě nikdy neviděl. Skákal, štěkal, vrčel, slintal a řetěz kterým byl uvázaný hlasitě chřestil. Až to vypadalo, že se utrhne.
V tom se stalo něco, co nikdo ze zde přítomných nečekal. Eyes nestihl dostatečně rychle uhnout rukou v níž měl klacek a pes ho ošklivě kousl. Zařval bolestí. Zároveň omámeně zíral. Stejně jako všichni okolo. Byl to šok. Školníkův pes ještě nikdy nikomu neublížil. Opravdu nikdy. Byl už poměrně starý. Starý, líný a především mírumilovný.
Z davu se ozvalo posměšné odfrknutí.
„To jsi mu to teda nandal, Eyesi!“ pronesl někdo ironicky.
Všichni okolo se rozesmály. Posmívali se mu.
Eyesovi tekla z ruky krev. Rána byla dost hluboká.
„Ty hnusnej prašivej čokle!“ zařval na psa rozčíleně.
Pes se na něj rozštěkal ještě víc.
„Dobře ti tak!“ zaječela na Eyese zničehonic Rio.
Tohle taky nikdo nečekal. Rio byla vždy nenápadná, nevýrazná. Neprojevovala se. A tak byla tato reakce víc než překvapující. Jenže Rio si prostě nemohla pomoct. Nesnesla, když viděla nějaké zvíře trpět. A teď už se prostě neudržela. Byla přesvědčená, že Eyes si to ošklivé kousnutí víc než zasloužil.
V tom se ze školní budovy ozvalo pronikavé zazvonění školního zvonku. Všichni, včetně Riina bratra, se rozutekly do tříd. Na téhle škole byla přísná pravidla a pozdní příchody se trestaly tvrdě. Na zahradě zůstali jenom Rio a Eyes.
„Zasloužil sis to!“ vyštěkla na něj.
Eyes byl vzteky bez sebe. A každý věděl, že když se Eyes rozčílí, je lepší mu jít z cesty. Dokázal by člověku i ublížit.
„Sklapni, huso blbá!“ zařval na ni, až i Rio dostala strach.
Bylo to pro něj takové ponížení. Machrování bylo tatam. Pokousán od školníkova nemožného psa! Jak trapné! Vařila se v něm krev.
Často lidi říkají, že se Eyes v zápalu vzteká chová jako naprostý šílenec. A Rio se teď o tom mohla na vlastní oči přesvědčit.
„Hnusnej čokle!“ zařval Eyes a vztekle do nebohého psa kopl.
„Ne!“ zaječela Rio. Musela zavřít oči. Uslyšela jenom bolestivé psí zakňučení. Do očí se ji vehnaly slzy.
„Ty hajzle!“ zaječela Rio. Teď byla jako smyslů zbavená ona. „Jak …. Jak jsi to jenom mohl udělat?!“
Po tvářích se ji kutálely slzy. Eyes se jenom posměšně pousmál. Najednou se cítil skvěle. Jakoby všechen ten vztek vyprchal. Při pohledu na bezbranně ležícího psa pocítil určitý druh vítězství. To to tomu psovi ale nandal. Nikdo si na něj nebude dovolat.
„Naivní čokle,“ odfrkl si posměšně a ještě jednou si do psa kopl. Jeho tělíčko narazilo do boudy ke které byl přivázán. Nezakňučel.
„ Naivní huso,“ pronesl znovu posměšně a hrubě strčil do Rio,div neupadla.
Potom odkráčel směrem do školy.
Rio jenom pohlédla na bezvládně ležící psí tělíčko. Slzy ji tekly proudem. Tušila co se s nebohým pejskem stalo. Přistoupila k němu blíž. Obrátila ho na záda. Ošklivě krvácel. Šáhla mu na srdíčko.
Riiny oči se znovu zalily slzami. Viděla rozmazaně. Celá se třásla.
„N-nee ….“ Zašeptala.
S obličejem v dlaních se sesula na zem.
„Neeeee!“
Školníkův pes byl mrtvý.

Rio tomu stále nemohla uvěřit. Jak to jenom Eyes mohl udělat? Pozdní příchod a dlouhé kázání od učitelky ji bylo v tu chvíli úplně jedno. Pořád před očima viděla školníkova mrtvého psa. Eyes vlastně ani neví, že ho zabil. Hned potom odešel.
Rio měla zkažený celý den. A přitom měla ráno tak dobrou náladu, venku je tak krásně. Nebylo opravdu nic, co by ji mohlo rozveselit. Dokonce si to všechno dávala chvílemi za vinu. Kdyby se ozvala dřív, možná by k tomu ani nedošlo.
Do očí se ji nahrnuly další slzy.
Obrázek mrtvého psa nemohla dostat z hlavy. Pořád na to musela myslet. Tu situaci měla pořád před očima.
Křik. Kopnutí. Bolestivé zakňučení …..
„Takeuchi!“
Uslyšela najednou něčí okřiknutí. Pozdvihla hlavu. Probodával ji ostrý pohled učitelky.
Co se děje?
Měla na sobě bílý plášť. Podívala se kolem sebe. Viděla lidi ze třídy. Všichni na sobě měli bílé pláště. Ona taky.
„Vnímáš vůbec?“
Opět učitelčin přísný hlas.
Aha, už to chápe. Jsou laboratorní práce. Byla tak zabraná do svých vyčítavých myšlenek, že na chvilku byla úplně mimo.
„P-promiňtě …“ vykoktala ze sebe.
Učitelka jenom zakroutila hlavou. Všichni věděli, že by se na Rio žádný s učitelů nedokázal pořádně zlobit nebo ji dát nějaký pořádný trest. Všichni učitelé mají Rio rádi. Z jejich pohledu je to dokonalá studentka. Hodná, milá, o přestávkách nenápadná, tichá, při hodinách však aktivní. K její pověsti nevinného andílka ji ještě napomáhá její sladký vzhled – opravdu drobná postava a dva dětské culíčky s mašličkami nebo bambulkami. Ať se stane cokoliv, Rio je vždy ta poslední, koho by někdo podezříval.
Dneska při hodinách nedávala vůbec pozor. Byla úplně mimo. Ani při těch laborkách nevěděla, která bije. A že ji chemie docela bavila.
„ …. A paní učitelko,“ uslyšela hlas jedné ze svých spolužaček, „Co je vůbec v téhle skřínce?“
Prstem ukázala na jednu z bílých polic na konci laboratoře. Na dvířkách byla černá lebka.
„Tam jsou látky na které v žádném případě nesahejte. Různé výbušné látky, jedy, kyseliny …. Užívání těchto chemikálií studenty je ve škole přísně zakázáno.“ Vysvětlila jí učitelka.
Jeden ze spolužáků si neodpustil komentář.
„No jasně, co by v tom jiného bylo. Nevidíš tam tu lebku?“
„Sklapni!“ vyjela na něj dívka, která pokládala otázku. Pak se otočila zpátky na učitelku.
„A proč jsou tedy tyto látky vůbec ve škole?“ zeptala se.
„Slouží jako praktická část při laboratorních pracích vyšších ročníků. Až budete starší, budete se o toxinech a jiných podobných látkách také učit.“
Pár kluků do sebe šťouchlo a jeden z nich se smíchem poznamenal:
„To je dobře, že to víme. Když si budeme chtít udělat z někoho srandu, víme kde hledat materiál.“
Třída se rozesmála. Kromě Rio a učitelky. Rio byla dnes moc smutná, aby se smála vtipům.
„Ta vaše sranda by mohla někoho zabít.“ Podotkla učitelka suše.
Rio zpozorněla. Hned si vybavila incident na zahradě.
Sranda. Eyesovo machrování. Smrt. Školníkův pes.
Jediný, kdo si teď zaslouží zabít, je právě Eyes, pomyslela si Rio.
„No právě.“ Uchechtl se kluk.
„A jaké tam jsou třeba toxíny?“ zeptala se Rio.
Učitelku Riina otázka docela podivila.
„Proč tě to tolik zajímá?“
„Já …. Jen ze zvědavosti. Promiňte tedy.“ Rio sklopila hlavu.
„Ne, ne, nemusíš se omlouvat. Je dobře, že jsi zvědavá. Jenom nezapomeň, že tato skříňka obsahuje opravdu nebezpečné látky, které mohou po jejich užití či vdechnutí způsobit okamžitou smrt. V lepším případě vážné zdravotní problémy.“
„Aha ….“
„Počkej, podívám se, co tu vlastně máme ….“
Zbytek třídy obrátilo oči v sloup. Všichni učitelé se mohou vždy přetrhnout, aby Rio vyhověli. Rio si jejich pohledů všimla. Najednou ji bylo trapně. Navíc ani neměla nějaký velký zájem se to všechno dozvědět, stačila by ji jenom stručná odpověď.
Jenže učitelka už začala vytahovat lahvičky s neznámými tekutinami a pytlíčky s pochybným obsahem.
„Hele, tohle vypadá jako voda!“ zvolala jedna holka a už se natahovala pro lahvičku.
„Ani na to nešahej!“ okřikla ji hned učitelka.
Dívka stáhla ruku hned zpátky.
„To, čemu ty říkáš voda, je methanol.“ Řekla učitelka suše, „Je bezbarvý a má alkoholický zápach. Především je silně jedovatý. Stačí aby se vám ho do těla dostalo pouhých 30 ml a jste okamžitě mrtví. Máme ho tu z důvodu jeho využití jako rozpouštědlo.“
Učitelka radši lahvičku s methanolem uklidila.
„A co je tohle?“ zeptal se zase někdo a ukazoval na jeden z pytlíčků.
„V tom je kyanid draselný, silný jed.“ odpověděla učitelka, „Je to bílá krystalická látka reagující silně alkalicky …“
Nikdo ze třídy nevěděl, co to znamená ….
„Otrava se projevuje nevolností, zvracením, bolestmi hlavy a člověk má pocit že je mu horko ve tvářích a hučí mu v uších. Kyanid draselný je nebezpečný, protože příznaky zezačátku nejsou nijak znepokojivé, ale po několika minutách začne mít postižený potíže s dýcháním a od té chvíle už mu není pomoci. Nastanou poruchy dýchání s okamžitým následkem smrti.“
Všichni měli oči navrch hlavy.
„Ale toxíny nejsou tématem dnešní hodiny. O těch se dozvíte více až ve vyšších ročnících.“ Ukončila učitelka přednášku a začala vyndané věci sklízet zpátky do skříňky.
Potom se otočila k Rio.
„Spokojená, Rio?“ najednou měla úplně jiný hlas. Takový milý.
„Eee …. Jistě, děkuji vám.“ Usmála se Rio nejistě.
Ne že by se o takovouhle přednášku prosila ….

Hodiny se Rio neskutečně vlekly. Vůbec neubíhaly. Za tu dobu se rozhodla. Musí Eyesovi říct, co provedl. Odchytla ho ve frontě na oběd.
„Eyesi,“ zavolala na něj.
Eyes se otočil. Když ji uviděl, zatvářil se nechápavě. Co mu může tahle holka chtít?
„Co chceš?“ zavrčel.
„Pojď sem.“
„Nikam nejdu, vypadni.“ Odsekl ji.
Rio ho probodla svýma velkýma pronikavýma očima.
„Ten pes je mrtvý.“
Eyes vytřeštil oči. Ztuhnul. Znepokojivě se rozhlédl po jídelně. Poté okamžitě vystartoval po Rio.

Drapl ji za ruku a odtáhl ji na chodbu. Chytl ji hrubě za ramena a přimáčkl ji ke zdi. Rio se nemohla ani pohnout, měl hroznou sílu.
„Pusť mě, ty ….“
„Jestli o tom někomu jenom cekneš ….“ Zavrčel na ni a sevřel ji ramena ještě víc.
„Au!“ vykřikla Rio.
„Drž hubu!“ zasyčel na ni a vrazil ji facku. Rio se sesula na zem. Tvář měla jako v ohni. D očí se ji nahrnuly slzy. Vzteky a ponížením zároveň.
„Jestli o tom někomu řekneš, přísahám, že tě zabiju!“ vyhrožoval ji.
Rio namáhavě k němu zvedla hlavu, střetla se z jeho pohledem. V tu chvíli věřila, že by toho byl opravdu schopný. Rio zaťala ruce v pěst. Měla takový vztek. Nejradši by se na něj vyječela, použila na něj ty nejhorší nadávky, popadla ho za triko a …. Nejraději by ho rovnou zabila. Jako ho nesnášela. Vraha!
Znovu se ji zjevil jasný obrázek psí mrtvoly. V očích měla další příval slz. A nejhorší bylo, že Eyes toho ani trochu nelitoval.
„Proč jsi to vůbec udělal?“ zeptala se ho třesoucím hlasem.
„Prohra je jako smrt,“ řekl Eyes, „Konec všechno. Prostě nepřípustná věc. Proto nikdy neprohrávám. Prohrát je pro mě jako zemřít.“
Eyes si znovu posměšně odfrknul a s úšklebkem dodal:
„A tenhle pes holt prohrál …“
Vzápětí se otočil a odkráčel zpátky do jídelny.
Rio vzteky zatínala ruce v pěst čím dál tím silněji. Taková bezmoc. Ale opravdu to nemůže nikomu říct. Měla z Eyese strach. Opravdu by ji ublížil. Nebo by ji udělal dokonce to samé, co tomu nebohému psovi ….
Kousuke poznal že se s jeho sestrou něco děje. Když spolu šli jako vždy domů, Rio byla celou dobu zticha. Obvykle se jí pusa nezastaví. Byla smutná, chodila se sklopenou hlavu a na otázky odpovídala jednoslabičně. Kousuke se pro začátek rozhodl moc nevyzvídat, třeba mu to Rio řekne později sama. Dokonce se ani nepřivítala z Rexem. Ba naopak, jako by jí jeho přítomnost ještě víc rozesmutněla. A to už opravdu přesahovalo Kousukeho chápání.
Rio zrovna seděla na posteli, kolena pod bradou, objímala je rukama a hlavu měla zabořenou. Ofina ji padala do obličeje, nebyla šance do něj vidět. Rozcuchané culíky volně splývaly, rozplétaly se jí gumičky. Byla neupravená. Ve stresu.
Kousuke si k ní přisedl. Musel zjistit co se s ní děje. Považoval to jaksi za bratrskou povinnost a navíc si o sestru dělal starost.
„Co se s tebou děje, ségra?“ opřel se o zeď vedle ní.
Rio mu neodpověděla. Ani se nehnula. Kousuke chvíli vyčkával.
„Pomůže ti, když mi o tom řekneš.“ Zkusil to potom znovu.
„Nechce se mi o tom mluvit.“ Řekla pouze.
„Dobře, budu hádat ….“ Nenechal se Kousuke odbýt.
„Nechce mě být.“ Odsekla mu znovu.
„Je to kvůli tomu psu, že?“ trefil se bratr přímo do černého.
Rio chvilku neodpovídala. Pak se začala malinko třást. Opět brečela. Kousuke ji položil ruku na rameno.
„Naštvalo tě, jak s ním Eyes zacházel?“ zeptal se opatrně.
Rio neodpověděla. Vzlykala dál.
„Já vím, bylo to opravdu hrozný ….“ Pokračoval Kousuke, „Ale takový už holt je. Nenapravíš ho. Je to hulvát. Nemá cenu se kvůli němu trápit.“
Rio rychle zvedla hlavu, Kousuke uviděl její uslzený obličej.
„Ten pes je mrtvý, Kousuke!“ vykřikla.
Kousuke ztuhl. „Cože?“
„Eyes ho zabil. Viděla jsem to.“ slzy jí tekly proudem, „Potom, co všichni odešli na hodinu, do něj kopl ještě jednou. Strčil i do mě ….“
Kousuke vylítl.
„Jestli na tebe ten hulvát ještě jenom vztáhne ruku ….“ Rozčiloval se.
„Ale o mě tu vůbec nejde!“ zaječela.
Kousuke ztichl. Rio byla opravdu rozrušená.
„Začal mi vyhrožovat,“ pokračovala Rio, „Když to někomu povím, zabije mě ….“
„Kecy,“ odfrkl Kousuke, „Samý kecy. To by neudělal.“ Ujistil sestru.
Rio popadla svého o dvě hlavy většího bratra za ramena a podívala se mu přímo do očí.
„Kousuke, říkám ti,“ stiskla mu rameny ještě pevněji, „Nesmíš o tom nikomu povědět! Ten kluk je schopný i zabít, opravdu. Dívala jsem se mu do očí. Ty jsi ten pohled neviděl, ten kluk je blázen!“
Pak se znovu svezl na postel, hlavu v dlaních.
„Chudák pes ….“ Zašeptala.
Pak znovu pozvedla hlavu a zaťala ruce v pěst.
„ ….. A prokletej Eyes! Hulvát!Vrah!“ Rio sršela všemi nadávkami, až se i Kousuke podivil.
Rio prudce vstala z postele. „Zabila bych ho!“
„Tak to udělej.“ Řekl Kousuke klidně.
Rio okamžitě ztichla. Podívala se na svého bratra, jestli nežertuje. Byla přesvědčená že ano. Ale bratrův výraz byl naprosto vážný.
„Ten kluk je vrah, Rio,“ podíval se sestře přímo do očí, „A vůbec toho nelituje, znám ho …. A jestli ti ještě navíc vyhrožuje, nezaslouží si žít …..“
Rio se podívala na bratra, jestli se nezbláznil. Po chvilce měla ale pocit, že se zbláznila i ona sama. Nápad se ji začal zamlouvat. Měla ale pochyby.
„Když ho, ale zabiju, stanu se sama vrahem.“ Namítla, „Budu stejná jako on.“
„V žádném případě,“ opáčil Kousuke, „Ty zabiješ pro dobrou věc. Předejdeš tak dalším neštěstím, dalším vraždám. Když ho necháme žít, brzy se schýlí i k vraždě člověka a to je mnohem horší.“
Rio přemýšlela. Celou věc pečlivě zvažovala a zároveň se sama sebe ptala jestli se nezbláznila.
„Jednou vraždou předejdeš spousty jiným.“ Dodal bratr.
Kousuke měl pravdu. Musí Eyese zabít. Je neuvěřitelné, jak umí měnit nálady. Najednou je zase plná energie a odhodlání. Pomstí školníkova psa. Zabije vraha.
„A ostatní se navíc dozví, že to udělal on.“ Pronesla Rio, „Hned jak ho zabiju, oznámím že školníkova psa zabil Eyes.“
„Výborně, sestřičko,“ pochválil ji Kousuke, „Už víš, jak to provedeš?“
Rio se zamyslela. Sedla si na postel a přemýšlela.
V tom si vzpomněla na dnešní laboratorní práce.
„Jenom nezapomeň, že tato skříňka obsahuje opravdu nebezpečné látky, které mohou po jejich užití či vdechnutí způsobit okamžitou smrt.“
V hlavě se ji začal rodit nápad ….
„Rio,“ ozval se bratr, „Co když tě chytí?“
„To je kyanid draselný, silný jed. Otrava se projevuje nevolností, zvracením, bolestmi hlavy a člověk má pocit že je mu horko ve tvářích a hučí mu v uších. Kyanid draselný je nebezpečný, protože příznaky zezačátku nejsou nijak znepokojivé, ale po několika minutách začne mít postižený potíže s dýcháním a od té chvíle už mu není pomoci. Nastanou poruchy dýchání s okamžitým následkem smrti.“
Rio se jenom šibalsky usmála. „Neboj se. Můžu ti zaručit, že na to nikdy nepřijdou.“
Kousuke pozdvihl obočí.
„A navíc už vím přesně, jak to udělám.“ Pronesla vítězoslavně, jednu ruku v bok, „Budu ale potřebovat tvoji pomoc.“

Rio se nikdy necítila lépe. Byla plně odhodlaná udělat co si usmyslela. A nikdo ji nezastaví.
Dneska se mamka vypravovala do práce později. Takže se s ní Rio a Kousuke viděli. Mamka si všimla, že se Rio až moc dlouho upravuje před zrcadlem. Pořád si zaplétala a rozplétala culíky, jednou je spletla tak, podruhé zas jinak a neustále měnila gumičky. Vybírala ty, které se ji nejvíce hodily k oblečení. Měla na sobě pěkné triko, minisukni a vysoké boty.
„Copak se děje, Rio?“ zeptala se maminka, „Jdeš dneska někam s holkama, nebo co, že se tak parádíš?“
Rio si konečně utáhla gumičku na culíku a zlověstně se na sebe usmála do zrcadla. „Něco většího …..“ zašeptala.
Kousuke to zaslechl a okamžitě se po sestře ohlédl. Neunikl mu její výraz v očích. Přímo ji zářily. Vždycky v nich měla takovou jiskru, když měla dobrou náladu. Tentokrát to ale vypadalo nebezpečně, až se ji Kousuke chvilku bál.
Opět šli spolu do školy. Rio toho využila, aby si s bratrem ještě jednou prošla celý plán, který připravila.
„ …. A nezapomeň,“ dodala, „Sejdeme se u automatu hned jak začne polední přestávka. Musíš mi to přinést.“
„Spolehni se,“ ujistil ji bratr.
Rio se na bratra vděčně usmála. „Díky. Dávej si, ale pozor, aby tě u toho nikdo neviděl. Nevím, jak by ses na tohle vymluvil.“
„Neboj, něco bych si vymyslel.“ Zakřenil se.
„Dobře, spoléhám na tebe.“
„Dneska sis zrovna vybrala dobrý den. Eyes se má po škole sejít s tělocvikářem, musí dodělat nějaké testy. Máš větší šanci s ním být sama.“
Rio se opět zajiskřilo v očích. „Výborně ….“ Zašeptala záludně.
„Cítím, že to klapne perfektně.“ Dodala.

Rio byla oproti včerejšku ve škole jako vyměněná. Pořád se usmívala, měla dobrou náladu, všechno ji šlo od ruky ….. Věřila si. Byla si svým plánem naprosto jistá.
Konečně odzvonilo na polední přestávku. Rio okamžitě zamířila k automatům. Kousuke tam ještě nebyl. Sedla si na parapet u okna a vyčkávala. Na každého člověka, který prošel se šibalsky usmála. Cítila se, že je lepší než ostatní, že má navrch. Dokáže všechny převést. Hlavně Eyese. Nic ji nedokázalo rozhodit.
Netrvalo dlouho a Eyes se objevil u automatů. Rio se na chvilku zamračila. Kde ten Kousuke jenom vězí? Ale co …. Zřejmě ho někde zdržel.
„Nazdar Takeuchi,“ pozdravil ji Eyes.
Z jeho hlasu byl cítit výsměch. Měl pocit, že má nad Rio navrch. Rio byla ale dneska sebevědomější, jistá sama sebou. Eyes ji nemá šanci rozhodit.
„Doufám, že jsi nikomu neřekla ani slovo.“ Sykl na ni.
Rio se jenom provokativně usmála. „Máš strach, viď? Bojíš se, že to na tebe prásknu.“
Eyes ji popadl za triko. Rio ale zůstala naprosto v klidu. Čekala podobnou reakci.
„Varuju tě znovu,“ začal ji znovu vyhrožovat, „Jestli to někomu povíš, budeš se mít ty sama proč bát!“
Rio se znovu nevinně usmála. „Proč? Zabiješ mě jako toho psa?“
Eyes se začal zběsile rozhlížet kolem sebe. „Drž hubu.“ Pak se k ní znovu otočil. „A máš pravdu. Zabiju tě.“
Ale já tebe dřív, chlapečku, pomyslela si.
„To bys nedokázal.“ Řekla posměšně.
Eyes ji sevřel ještě víc. „Cekneš jediný slovo a já ti ukážu, že jsem schopnej být ještě horší.“
Horší než já? Blesklo Rio hlavou, Bez šance ….
V tom uviděla za Eyesovými zády přicházet Kousukeho. Spokojeně se usmála. Je zachráněna.
„Okamžitě ji pusť.“ Řekl Kousuke klidně.
Eyes se otočil. Odfrkl si a raději Rio pustil. Hned na to odešel.
Rio seskočila z parapetu. „Díky. Už mě ty jeho kecy unavovaly. Je dobře, že už je zanedlouho nebudu muset nikdy poslouchat.“ Zahihňala se, „Máš to?“
„No jo, ale byl to o fous.“ Řekl Kousuke, „Proč jsi si nevybrala třeba methanol něco jiného, bylo tam toho mraky. Vůbec jsem ten kyanid nemohl najít ….“
Rio mu najednou dala prst na ústa. „Pššsst.“
Zrovna okolo nich prošla učitelka. Jenom je sjela pohledem a pokračovala dál.
„Tohle bylo taky o vlásek.“ Poznamenal Kousuke.
„Musíme si dávat pozor.“ Řekla Rio. „A methanol jsem si nevybrala, protože by Eyes poznal, že jsem mu do toho pití něco nalila. Methanol páchne po alkoholu.“
„Aha .....“
„A kyanid draselný je naprosto ideální. Je to bílý prášek, ten se v pití rozpustí a navíc nemá žádnou chuť. Eyes nic nepozná.“ Usmála se.
„Máš to perfektně promyšlený.“ Uculil se Kousuke a zároveň ji nenápadně podával pytlíček s jedem.
Rio mu kývnutím hlavy poděkovala a hbitě sáček schovala do kapsy. Kdykoliv mohl kolem nich někdo projít.
„A víš co je ještě dobrý?“ rozzářila se Rio, „Zemřeš po pár minutách, takže nebudu muset ani moc čekat! Bude to rychlý! Ale zároveň dost pomalý na to, abych si s ním stihla ještě popovídat!“ usmála se spokojeně.
Kousukeho děsil klid s jakým Rio mluvila o tak vážných věcech. Čin ke kterému se chystala tím působil ještě děsivěji.
„Jak ho, ale chceš donutit, aby to vypil? A kdy mu to tam chceš nasypat, aniž by tě přitom někdo viděl?“
Rio se znovu usmála. „Jenom se neboj. Mám všechno perfektně vymyšlené.“
Kousuke pokrčil rameny. „Jak myslíš. Ale pak mi to všechno povíš.“
„To je jasný,“ mrkla na něj, „Teď už ale radši půjdu, ať mě ostatní nehledají. Sejdeme se doma. A to už bude mít škola o jednoho studenta míň.“ Zasmála se a odešla.
Kousuke na odcházející sestru jen nevěřícně zíral. Riina největší síla byla ve víře v sama sebe. Byla si sama sebou naprosto jistá. A navíc ji k tomu napomáhá její nevinný vzhled. Rio je opravdu ten poslední člověk, kterého by někdo podezíral. A v tom případě, je vražda o to lehčí.

Zazvonilo na konec vyučování. Dnes končily všechny třídy stejně, takže po pár minutách nezůstal ve škole skoro nikdo. Rio všechno hrálo perfektně do karet.
Zahlédla Eyese se sportovní taškou jak si to míří k tělocvičně. Nenápadně se vydala za ním. Raději se ujistila, že má jed u sebe. Eyes zašel do šatny. Rio se schovala do druhé a čekala, až on vyjde.
Za pár minut uslyšela klapnout dveře. Eyes už odešel. Proplížila se do jeho šatny. Rozhlédla se po místnosti. Spatřila láhev s jeho pitím. Výborně. Rio se pro jistotu ujistila, že v okolí nikdo není. Pak otevřela láhev a roztrhla sáček s jedem. Nasypala jej do láhve, zavřela ji a pro jistotu jí protřepala.
Usmála se pro sebe.
Pak potichu odešla z šatny.
Mířila k tělocvičně kde byl Eyes s učitelem. Zrovna dělal nějaké cviky a učitel mu počítal čas. Riin pohled spočinul na lavičce. Učitel na ní měl položené klíče od šatny a tělocvičny.
Rio se znovu usmála. Vše vychází. Potichoučku došla k lavičce a čapla klíče. Okamžitě utekla. Běžela k automatu, aby si koupila nějaké půllitrové pití. Pak se šla schovat do šatny a čekala.
Za necelou hodinu uslyšela, jak Eyes vchází do šatny. Vyšla z úkrytu a čekala.
Eyes otevřel dveře od šatny a hned před sebou uviděl Rio jak stojí s rukama za zády.
„Ahoj Eyesi,“ usmála se šibalsky a v očích ji zajiskřilo.
Její pohled spočinul na jeho ruce v které držel láhev s vodou. Otrávenou. Ještě se nenapil.
„Co tu chceš?“ zavrčel na ni.
Rio začala svůj plán.
„Chci s tebou udělat dohodu.“ Řekla.
„Dohodu?“ odsekl Eyes, „A proč jako?“
„Nechceš přece, abych všem řekla, že jsi zabil školníkova psa, nebo snad ano?“ smála se provokativně.
Eyes se zamračil.
„Pojď se mnou, prosím.“
Zavedla ho do tělocvičny. Učitel už dávno odešel. Nechala Eyese jít první. Hned jako oba vstoupili do tělocvičny, Rio s rukama za zády vytáhla klíče a zamkla tělocvičnu. A je v pasti. Klíče schovala opět do kapsy. V ruce držela jenom pití. Eyes si ničeho nevšiml.
Otočil se k ní.
„Tak co navrhuješ?“ byl to opět výsměch.
Rio se ujistila, že Eyes v ruce drží stále vodu.
„Zahrajeme si hru,“ usmála se.
Eyes se odmítavě ušklíbl. „Děláš si ze mě srandu, nebo co?“
Rio zavrtěla hlavou. „Ani trochu.“
„Jsi blázen, nic s tebou hrát nebudu.“
„Poslouchej mě,“ dala svoji láhev s vodou před sebe, „Všimla jsem si, že máme oba pití …“
„A co jako?“
„Hra bude spočívat v tom, že ho oba vypijeme na ex. Kdo bude mít lepší čas, vyhrál.“ Usmála se.
„Co je to za blbost? A proč bych to měl s tebou vůbec hrát?“
Eyes se tvářil naprosto nechápavě, navíc mu docházela trpělivost. Rio ho probodla pohledem.
„Když vyhraju, řeknu na tebe, že jsi zabil toho psa,“ vysvětlovala, „A ty mi nezkřivíš ani vlásek.“
Eyes se zamračil.
„Když vyhraješ ty, máš mé slovo, že nikomu neřeknu ani slovo.“
„To je pěkně stupidní hra. A jak ti navíc můžu věřit?“
„Úplně stejně, jako já můžu věřit tobě. Mě taky nic nezaručí, že ty mě pak nezřídíš, nemám pravdu?“
Eyes se opět zamračil. Ta holka má pravdu. Stejně tu hru ale odmítá.
„Zapomeň na to.“
Rio ho znovu probodla pohledem. „Bojíš se?“
„Ani ve snu!“ vyštěkl na ni.
„Tak proč teda odmítáš?“ zeptala se klidně.
Eyes zaťal ruce v pěst.
„Dobře, přijímám tvoji hru.“
Rio se vítězoslavně usmála. Prakticky už to má v kapse.
„Platí. Pij první, budu ti to stopovat.“
„Počkej, počkej,“ zarazil ji Eyes, „Jak můžu vědět, že něco nekuješ?“
Rio si pohrdavě odfrkla. „Jak bych asi mohla?“
Velmi jednoduše, pomyslela si v duchu.
„To je mi jedno. Pij první.“
„Klidně ….“ Usmála se.
Nedělalo ji to vůbec žádný problém. Její voda není otrávená.
„Teď!“
Rio začala pít. Snažila se co nejrychleji. Vlastně ani nemusela, vyhraje tak jako tak.
„Nemáš šanci, Takeuchi.“
„Opravdu? Tím si nejsem tak jistá ….“
„Buď zticha a radši stopuj.“
A jak ráda, usmála se pro sebe. Plně se soustředila na jeho pití.
„Teď!“ odstartovala.
A ve chvíli, kdy se Eyes napil, Rio zaťala vítězoslavně ruce v pěst. Dostala ho! Dál ale stopovala a nic neříkala. Eyes vše vypil do dna. Právě svým způsobem spáchal sebevraždu.
Měl samozřejmě lepší čas než Rio.
„Říkal jsem to!“ zvolal Eyes, „Porazil jsem tě!“
„To si nemyslím.“ Usmála se Rio s rukama za zády.
Teď stačilo jenom vyčkat, až jed začne působit …..
„Měl jsem lepší čas! Tak holčičko, a teď nikomu necekneš ani slovo!“
V tom se Eyes křečovitě chytl za břicho.
„Eee …. Není mi nějak dobře ….“
„Opravdu?“ zahihňala se Rio.
Vítězství bylo čím dál tím blíž.
Sedla si na lavičku a pozorovala Eyese. Po chvilce začal zvracet.
„Doháje, co se to se mnou děje?!“ nadával, „Najednou je mi hrozně blbě!“
Rio najednou prudce vstala a s úsměvem si to mířila k Eyesovi, který se bolestivě chytal za hlavu.
„Víš jak jsi mi řekl, že prohra je jako smrt?“ usmála se.
Eyes se cítil opravdu hrozně. Bylo mu špatně od žaludku, měl pocit na zvracení a přepadla ho hrozná migréna. V tom začal cítit, jak mu hoří tváře a v uších mu začalo nepříjemně hučet.
Rio to všechno spokojeně pozorovala. Přesně tak to má být. Příznaky otravy se hezky projevují, všechny po pořádku.
Eyes se sesul na zem. Začal znovu zvracet.
„Tak mi nějak pomoz, ty huso pitomá!“ zakřičel na ni.
Opět se křečovitě chytal za hlavu, trápily ho hrozné bolesti. Nato ho znovu šlehlo horko ve tvářích a hučení v uších. Cítil se příšerně.
„Zabil jsi, Eyesi ….“ Pronesla Rio a v jejím podání to vyznělo děsivě, „Zabil jsi a vůbec si toho nelitoval. A ještě mi vyhrožuješ a nadáváš ….“
Eyes prudce vstal a vyrazil k Rio. V půlce cesty se ale zasekl. Zajíkl se a znovu se sesul na zem.
„Nezasloužíš si žít ….“ Zašeptala.
Eyes se začal dusit.
„Nastanou poruchy dýchání s okamžitým následkem smrti.“
Dusivě odkašlával. Z posledních sil se snažil doplazit k Rio. Ta stála naprosto klidně s rukama za zády a usmívala se na Eyese.
„Ty ….. ty mrcho!“ vykřikl. Znovu se zajíkl a dusivě odkašlával. Z posledních sil se udržoval na rukou.
Rio se na něj usmála. „Mám pocit, že jsi prohrál, Eyesi …..“
„T-ty ……“
Eyes zasípal a vzápětí se sesul na zem.
„Sbohem …..“ usmála se.
Eyes ležel bezvládně na zemi. Rio na něj naposledy pohlédla a pak se vytratila z tělocvičny.
Mířila na školní zahradu. Došla k psí boudě ke které byl ještě včera připoután školníkův pes. Rio si klekla k psí boudě a promluvila k pejskovi, jako by si myslela, že je tu někde s ní.
„Neboj se,“ zašeptala, „Ten zlý člověk už nikdy nikomu neublíží …..“
Ještě chvíli u psí boudy zůstala. Udělala dobře. Pomstila školníkova psa. Zabila jeho vraha.
Hned druhý den se vydala do ředitelny. Zaklepala.
„Prosím? Co chceš Takeuchi?“ vykoukl ze dveří ředitel.
Rio dala ruce za zády.
„Jenom, že vím, kdo zabil školníkova psa.“
„Opravdu?“
„Ano, Byl to Eyes. Viděla jsem ho.“
Ředitel se ji potom ještě zeptal na pár otázek a za chvilku už Rio propouštěl.
Ta spokojeně odcházela do své třídy. Všechno zvládla. Zabila vraha a informovala ředitele o jeho hrozném činu.
Na chodbě potkala Kousukeho.
„Tak co, dobrý?“ zeptal se.
„Lepší už to ani být nemůže. Tys snad někdy pochyboval?“ usmála se.
„Ani vteřinu.“ Ujistil ji s úsměvem.
Lidé jsou různí. Každý řeší spory jinak. Holky se pomlouvají, kluci se poperou. Rio Takeuchi zabíjí …..