Pomsta

Pomsta......pro tohle jediné slovo žila. Necelých devět měsíců jí živila. Pomsta a vlkodlaci. Nic jiného ji nezajímalo, ale teď, po tak dlouhé době, v tomto temném žaláři, ji poprvé napadlo, jaká bude její budoucnost. Věděla, že to bude smrt. Věděla to, i když začínala s pomstou, ale teď, když už ji měla na dosah ruky, jí to začalo trápit. A to jaká smrt ji čeká.
Věděla, že za to, co dělala vlkodlakům, si zaslouží krutou smrt. Mstila se jim kvůli tomu, že zabili jejího druha upíra. Zabíjela je různými způsoby. Velice drastickými. I když zabila jeho vraha, zabíjela dál. Stala se z ní lovkyně vlkodlaků. Nikdy jí netrápilo svědomí, ale v této temné místnosti, ji dohnalo.
Byla tu zavřená už týden. Nikdo za ní zatím nebyl. Měla spousty času na přemýšlení. Pokud ji budou chtít mučit, díky své upíří síle a regeneraci, by to mohlo být velice nepříjemné. Vůbec netušila, co s ní chtějí udělat.
Její cela byla z kamene. Nic tam nebylo. Jen tma. A náhle se ozvaly kroky přicházející k její cele. Otevřely se dveře. Stál tam žalářník.
"Pojď." řekl.
Šla. Byla ráda, že se mohla aspoň na chvíli dostat z té cely. Uvedl ji do nějaké místnosti. Také byla z kamene čtvercového tvaru, ale mnohem větší. Plameny pochodní ji osvětlovaly. U zadní stěny bylo křeslo a na něm seděl jejich vůdce Naros. Kolem sebe měl spousty vlkodlaků, ale zatím v lidské podobě. Všechny pohledy padaly na ni. Žalářník se uklonil a odešel. Měla na sobě žalářní oděv. Velice špinavý a místy roztrhaný. Přesto velice hrdě přešla tak do půli místnosti.
Naros na ní hleděl. Vypadala velice uboze, ale přesto si zachovala svou hrdost. Měl s ní velice potíží a teď má rozhodnout o jejím osudu-smrti. Skoro ji litoval. Všichni chtěli její smrt, všichni, velice drastickými způsoby. On ne. Podle něho by ji měli prostě zabít, žádné prodlužování. Ukončit to a je to. Jenže i když byl vůdce-alfa, musel vyslechnout názory ostatních.
Nija se zadívala do Narosových očí. Nevěděla jestli se jí to jen nezdálo, ale v jeho očích spatřila lítost. Nemohla se na ty oči koukat a tak sklopila oči do země. V duchu se modlila, ať je její smrt rychlá. V nic víc doufat nemohla.
"Budeš bojovat s pěti vlkodlaky, ale nebudou proměněni. Budou mít dýky. Ty jen holé ruce." pronesl Naros. Stále na ní hleděl. Cítila na sobě všechny pohledy. Jen přikývla. Nic neřekla. Tohle je její konec. Neměla krev už týden. Ke svým poraněním, která se sice už zahojila, nebyla stále ve formě. Zabijí ji před diváky. A nebo ji chtějí jen potrápit. Ať tak nebo tak, obojí je ponižující a oni to ví.
Vzhlédla jim do tváře. Přemohla strach. Od trůnu odstoupilo 5 lidí-vlkodlaků. Všichni měli v ruce dýky.
"A co když zabiji já je?" zeptala se Narose.
"To se nestane." odpověděl.
Udělali půl kruh a šli k ní. Jejich nelítostné oči sledovaly každý její pohyb. Na nic nečekala a přiskočila k prvnímu. Vrazila mu ruku do břicha, chytla ho za páteř a trhla. Překvapeně padl k zemi. Jeho druhové nezaháleli, jeden ji od něj odtrhl a mrskl s ní o zeď. Tupá bolest jí vrazila do levé ruky. Vztek jí začal kolovat žilami. Stoupla si a vrhla se na dva, kteří k ní mířili. Jeden měl hnědé vlasy a druhý černé. Oba dva se po ní ohnali dýkami. Jedné se vyhnula, ale té druhé, kterou držel černovlasý, ne. Znovu pocítila bolest na levé paži. Nezkoumala následky a kopla toho hnědovlasého do koulí. Ten se za ně instinktivně chytl a ona mu vyškubla kudlu. Zapíchla ji tomu černovlasému do srdce, vytáhla ji a než se stačil hnědovlasý vzpamatovat, padal k zemi s podřezaným hrdlem. Zbývali dva. Koutkem oka viděla šmouhu, jak k ní míří, než stačila cokoliv udělat, ležela na zemi a on na ní klečel s vítězoslavným úšklebkem. V pádu dýku upustila.
"Za ně zaplatíš," řekl. Po jeho tváři se táhla dlouhá jizva. Chtěla mu dát pěstí, ale on chytl obě její ruce do své jedné a dýkou v druhé ruce jí přejel po tváři, zanechávajíc mělký šrám. Osoby, postávajíc okolo křesla, bedlivě souboj sledovaly. Nekoukala se na ně. Nechtěla.
"Slabochu." zakřičela mu do tváře. Naštval se, pustil její ruce a chtěl jí dát do nosu, jenže ona popadla svojí dýku a rozřízla mu břicho. Vypadaly na ní vnitřnosti. Svalil se vedle ní mrtev. Smetla vnitřnosti rukou, ještě byly teplé, a chtěla se zvednout. Jenže v tom jí zabránil poslední vlkodlak a praštil s ní zase o zeď. Tentokrát narazila hlavou. Přicházely na ni mdloby. Svezla po stěně na zem.
Přitiskla svůj obličej na zem. Byla pěkně chladivá a přemáhala se, aby neupadla do bezvědomí. Jenže vlkodlak jí nedal čas vydechnout. Zase ji popadl a praštil s ní o zem. Vlkodlaci se začali smát. Byla skoro u křesla a viděla, že Naros se nesměje. Jeho tvář byla bezvýrazná, chladná. Její oči se střetly s jeho.
"Proč se nesměješ s ostatními?" řekla Nija Narosovi. "Nepřipadá ti to zábavné?"
Stále ještě přemáhala mdloby, ale než jí stačil odpovědět, vzaly ji zase ty ruce a postavily ji. Točila se jí hlava. Vlkodlak jí kopl do břicha. Kdyby měla co, pozvracela by se. Jenže její žaludek byl prázdný. Obraz se jí už ustálil, ale nestačila se uhnout pěsti, mířící k jejímu obličeji. Tak, ale už toho měla dost. Nebudou s ní jednat jak s hadrovou panenkou. Na zemi se válela dýka. S nadpřirozenou rychlostí se k ní sehnula a vstala. Vlkodlaci se přestali smát.
Vlkodlak se na ní vrhl. Ona pozvedla dýku a on se na ní napíchl. Pořádně s ní zakroutila. Padl k zemi.
Přešla k trůnu.
"Tak co, pobavila jsem vás?" Jeden se na ní chtěl vrhnout, ale Naros vstal, popadl ho a řekl: "Chce tě jen vyprovokovat. Nenech se!" Usadil se zpátky.
Celé tělo jí bolelo od těch nárazů. Držela se za břicho.
"Co se mnou teď uděláte?" Dívala se jen na Narose. I on na ní shlížel. Nepočítal s tím, že by je mohla zabít.
"Žalářníku!" zakřičel. Dveře se otevřely a on v nich stál. Pohledem přejel mrtvá těla a pak utkvěl pohledem na Nije. "Odveď ji zpátky." nařídil Naros.
Nechala se vést a zase se ocitla v temné cele.
Sesunula se na zem podél zdi. Přemýšlela nad vlkodlaky, které právě zabila. Vzpomínala na jejich oči, jejich výraz. Udělala správně? Oni jí nechtěli zabít, jen ji potrápit. Kdyby ji chtěli zabít nebyli by tak opatrní a ona je klidně pozabíjela, ale to si to měla nechat líbit? Měla se zabít, jakmile se zmocnila dýky. Nechtěla už zabíjet. Už ne. Něco v téhle cele jí změnilo. Už nemyslela na pomstu, ale ani na život. Žádný jí nečeká. Svojí šanci promarnila. Teď ji čeká jen smrt. Smrt. Smířila se s tím. Cítila se podivně klidná. Zaslouží si ji. Nechtěla, aby kvůli ní byla prolévána cizí krev. V těchto úvahách upadla do spánku.
---------------------
"Vzbuď se." křičel na ni žalářník.
Probudila se.
"Pojď." řekl a na tváři měl radostný úsměv.
Vůbec se jí to nelíbilo, ale vstala. Tělo ji stále trochu bolelo. Řezná rána na paži byla skoro zahojená. Nebyla už tak silná, byla slabá. Potřebuje krev.
Žalářník jí zase uvedl do té komnaty, co včera. Nebo si to aspoň myslela. Neměla vůbec zdání, co je za den. Obsazení bylo stejné. Až na těch pět vlkodlaků, takže jich tam bylo zhruba deset.
"Dojdi pro Mlátiče." řekl Naros žalářníkovi a ten zmizel ve dveřích.
"Nedala jsi mi na výběr." pokračoval směrem k ní.
"Tak mě zabijte a je to." zkusila. Hlas měla klidný, tak se vlastně i cítila. Jen zakroutil hlavou. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil chlap jak hora. Jak šel svaly na rukou i na nohou se mu napínaly. Věděla, že je to vlkodlak. Kdyby byla plně při síle byla by to hračka, ale takhle.......
Vlastně ani neměla v plánu se bránit. Snese výprask. Nepředpokládala, že by ji měl zabít. Mlátič na nic nečekal a rozmáchl se pěstí. Snadno by se vyhnula, ale neudělala to. Bolest ji zaplavila, ale ani o píď neuhnula. Mlátič vypadal trochu překvapeně a trochu zmateně, ale nelenil. Praštil ji znovu, tentokrát do břicha. A znova a znova. Udělal si z ní boxovací pytel. Když spadla, znovu si ji postavil. Bolest už skoro nevnímala. Za chvíli bude úplně na kaši. Uslyšela křupnout kost na hrudníku. Nija se svezla na zem. Už v životě se nechtěla zvednout.
"Tak, to stačí, Mlátiči, můžeš jít." řekl Naros. Ležela na zádech. Uslyšela zavírající dveře. Chtěla, aby ji někdo dorazil. Přála si to.
"Zvedni se!" pronesl Naros jako příkaz. Nechtěla, ale po chvilce se zvedla. Tělo měla jako v jednom žáru. Nemohla stát rovně a tak byla tak nějak divně přikrčená. Dýchala s velkou námahou. Pomalinku přešla k trůnu.
"Zabij mě, Narosi." řekla to s velikou námahou. Koukala se mu přitom do očí. Zakroutil hlavou.
"Prosím." stále mu koukala do očí. Zase jen zakroutil hlavou. Chtěla umřít. Sesbírala poslední zbytky sil a vrhla se na něj. Ale nebyla tak rychlá a on stačil vstát a popadnout její ruce, mířící k jeho krku. Vlkodlak po její levici jí od něj odtrhl a praštil s ní o zem. Už zase se praštila do hlavy.
"Zvedni se a o tohle se už nikdy nepokoušej." řekl Naros. Neměla sílu, aby vstala.
"Ne," její hlas jí byl cizí.
Naros k ní přešel a podával jí ruku.
"NE," zaječela na něj. Slzy jí pálily v očích. Naros ji zvedl. Zavrávorala a chtěla zase spadnout, jenže Naros ji zachytil. A tentokrát jí držel a nepustil. Držel ji za ramena.
"Proč jsi se nebránila?" zeptal se jí.
Neodpověděla, jen na něj koukala.
"Zabij mě, prosím." zašeptala. Naros by ji rád zabil, aby ukončil její trápení, jenže si nebyl jistý, jestli by to dokázal. Po to všem. Viděl, jak se změnila. Po to všem, co si tady u nich prožila. Prosila ho, aby ji zabil. Nemohl to udělat, ale nevěděl proč. Byla úplně bezmocná. Bylo by to tak snadné.
"Zabij ji." řekl jeden z vlkodlaků. Naros se stále díval Nije do očí. Chtěl jí pomoci.
"Ne." odpověděl.
"Potom nejsi hoden zastávat místo alfy."
"Zabij mě." opakovala znovu Nija. "Zasloužím si to."
"Vyzývám tě na souboj." řekl ten vlkodlak Narosovi.
Naros vypadal naštvaně. "Dobrá, přijímám"
Souhlasil. Nija to nechápala. Proč?
"Proč?" zeptala se. "Proč to děláš? Proč mě prostě nezabiješ?"
Neodpověděl. Žalářník si pro ni zase přišel a odvedl ji do její cely.
Byla zmatená. Záleží snad Narosovi na ní? Nebo ji prostě jen nedokáže zabít? Co když tamten vlkodlak zabije Narose? Proč by jí ta představa měla vadit? Je to přece jen další vlkodlak z mnoha, ale přesto....
Zase v cele. Celé tělo měla pohmožděné. Ležela na studené podlaze. Už nevydrží dlouho bez krve. Umře. Cítila to. Síla ji opouštěla. Pomalu se z ní vytrácela. Chtělo se jí spát. Zavírala oči. Chtěla uniknout bolesti. Nic jiného.
Zdálo se jí, že vidí anděla, jak ji bere do náručí. Pokládá ji na něco hebkého, a pak ucítila krev. Na rtech, v krku a pak se anděl proměnil v Narose, a potom jí zas zaplavila tma.
Probrala se. Doufala, že je mrtvá, ale nic tomu nenasvědčovalo. Ležela na nějaké posteli s nebesy. Postel byla uprostřed pokoje. Žádný jiný nábytek nespatřila. Jen kamenné zdi a na nich visely pochodně. Už na sobě neměla žalářní oděv. Měla na sobě něco jako košilku, která byla stejné barvy jako povlečení, tedy rudo-černé.
Její tělo už jí nebolelo. Kůže byla jemná a hebká. Jakoby nic nenasvědčovalo tomu, že byla zmlácená a skoro umírala. Její žízeň po krvi byla uhašena. Cítila se jako znovuzrozená.
Nechápala to. Naros. Jistě Naros. Nebyl to anděl. To Naros ji zachránil. Ale ne, proč by to dělal? Mohl ji nechat odejít. Umřít. Ale neudělal to.
Dveře se otevřely a do nich vstoupil Naros. Srdce jí poskočilo radostí. Nechápala to. Co se to s ní děje?
Narosova tvář byla jako vždy bez jediné emoce. To jí tak scházelo, aby se zamilovala do vlkodlaka.
Naros přešel k posteli a Nija se posadila. Nevěděl, co by měl říct. To, co se s ním děje, se mu vůbec nelíbilo. Musel vynaložit hodně úsilí, aby na něm nic nepoznala.
Nija prolomila ticho jako první.
"Takže jsi ho zabil?" zeptala se trochu nejistě, protože nevěděla, jestli by mu neměla radši vykat.
"Ne, nemohu ho zabít. Je jeden z nejsilnějších vlkodlaků. Takovou ztrátu bych si nemohl dovolit."
Zase mezi nimi panovalo ticho. Naros se posadil na okraj postele.
"A proč jsem tady?"
Vypadal, že přemýšlí nad odpovědí. Nechala ho, ale po chvilce ji už nebavilo čekat. Teď to zas vypadalo, že neodpoví. Jen se na ni koukal. I ona mu pohled oplácela.
"Protože........protože..." začal.
"No?" Nemohla si to odpustit.
"Když jsem došel do tvé cely, ležela jsi na zemi. Myslel jsem, že jsi mrtvá, ale pak si něco zamumlala a já tě vzal sem. Dal jsem ti krev."
Neřekl jí všechno. Neřekl, proč to udělal. Proč ji tam nenechal ležet, ale to z něj zřejmě nedostane. A co když je v ložnici pod nějakým záměrem? Vrhla se na něj a začala ho dusit.
"O co ti jde?" zeptala se ho. Trochu povolila stisk, aby mohl odpovědět. Ani se nebránil.
"Nevím, prostě jsem tě nemohl nechat umřít. Klidně můžeš odejít, ale pod slibem, že necháš vlkodlaky na pokoji, jinak bych byl nucen tě příště zabít." Nija se začala cítit blbě. Klečí tady na něm, snaží se ho dusit a on jí řekl, že je volná.
Slezla z něj a i z postele.
Naros na ní koukal a snažil s jí vyčíst něco ve tváři. Pokud by ona k němu cítila to, co on, stejně by to asi mezi nimi nešlo. Vždyť je upírka a on vlkodlak. Ale......
Nevěděla, co mu na to má říct. Ale stejně pořád neví, proč. Nabídl jí svobodu. Měla by ji přijmout a jít.
"Dobrá, souhlasím. Díky, ale stejně jsi mi neřekl proč." Přešel k ní a sjel jí pohledem od hlavy až k patě.
"Ta košilka ti sluší." řekl. Ten pohled zaúčinkoval ještě hůř než dotek. Vzrušilo ji to.
"Odejdi," vzal jí za ruku, "bude to tak lepší." Jeho dotek ji úplně rozpálil.
---
Je to už šest měsíců, co se naposledy viděli. Nija dodržela smlouvu a vlkodlakům dala pokoj. Žila celkem normální upírský život. Naros jí chyběl. Nerada si to přiznávala. I po tak dlouhé době její city neochably. Myslet na něj si zakazovala, ale přesto se tomu někdy neubránila.
Naros na tom byl jako Nija, ale měl mnohem větší problémy. Zanedbával své povinnosti alfy a to se ostatním vlkodlakům nelíbilo.
Zadumán a plně zabrán sám do sebe, seděl ve svém trůnu, když ho vyrušil Doful. Byl to ten vlkodlak, který ho tehdy vyzval na souboj. Nevycházeli spolu zrovna nejlépe, ale dalo se to snést.
Držel se za pravé rameno. Byl od krve.
"Napadla mě. Ta děvka mě napadla."
"Nija?" raději se zeptal, ale odpověď tušil.
"Ano."
"Jak se to stalo?" zeptal se. Snažil se zachovat klid.
"Procházel jsem se nedaleko, tady v lese a narazil na ni. Nečekal jsem to a ona nade mnou získala moc a řekla: ‚Vyřiď Narosovi, že smlouva padá.‘ A tak jsem tady."
To nemohla být pravda. Slíbila to přece. Ranilo ho to, ale jedním si byl jistý, musí ji zabít. City jdou stranou. A zabije ji on. Snadno by tím mohl pověřit někoho jiného, ale to mu připadalo zbabělé. Zabije ji. Tak.
Ale i přesto všechno ji stále miloval. Nemohl si pomoci. Jen mu to bude stěžovat. Ale tentokrát ji dokáže zabít. Dokáže. Určitě.
"Jak dlouho už to je?"
"Před chvílí."
Na nic nečekal a vyrazil. Musel to zkusit. Chytit ji. Věděl, že dělá chybu. Měl by počkat a jednat s chladnou hlavou, ale teď měl příležitost a nehodlal jí promarnit. Trochu si přál, aby ji nedohonil. Běžel lesem ve své vlčí podobě. Ucítil její vůni a proměnil se zpět do lidské podoby.
Nija věděla, jaké tohle může mít následky, ale nemohla si pomoct. Vůbec sem do toho lesa neměla chodit. Co od toho čekala? Nemohla vědět, že narazí na vlkodlaka. Byla blbá. Jít do lesa blízko Narosova sídla a myslet si, že nenarazí na vlkodlaka. Měla ho zabít. Sakra.
Najednou se strhnutím otočila a on tam stál. Ale to, co viděla, se jí vůbec nelíbilo. Ve tváři měl rozzuřený výraz a v ruce držel dýku. Vlastně s tím počítala, ale přece ji za to nechtěl zabít?
"Jak jsi mohla?" Jeho hlas se třásl. Byl naštvaný.
Mlčela.
"Já ti věřil. Jak jsi to mohla udělat? Porušit smlouvu." Skoro na ni ječel.
"Nemohla jsem jinak."
"Co to plácáš.....nemohla jinak. Slíbila jsi mi to." Něco jí tady nehrálo.
"Věřil jsem, že jsi se změnila. Dokonce, já hlupák, se do tebe zamiloval, ale to je teď jedno. Zabiji tě."
"Ale já nechala vlk-"
"Buď zticha!" Třásl se, jak byl naštvaný. Šel z něj strach.
"Věděla si to. Zneužila si mě. Využila."
"Využila? Já jsem tě nevyužila," připadalo jí, že ji moc nevnímá. On ji opravdu zabije.
Díval se na ni. Po tvářích jí začaly téct slzy. Vždyť se jen bránila, nechápala to. Ten vlkodlak ji napadl. Musela se bránit. Za to ji přece nemůže chtít zabít?
"Daroval jsem ti svobodu a ty se mi takhle odvděčíš?!" Pomalu šel k ní. Nija začala couvat, když narazila do stromu. Naros k ní došel.
"Musela jsem se bránit."
"Bránit? Napadla jsi ho."
"Jen jsem se bránila."
"LŽEŠ!" Naros byl skálopevně přesvědčen o její vině. Nija mu to nevymluví. Ať řekne cokoliv. Je ztracena.
"Narosi…prosím," nemohla se mu bránit. Nedokáže to. On ji chce zabít. Pokud by se chtěla bránit, musela by ho zabít. Ne, za to radši zaplatí životem.
Přistoupil k ní a přitáhl si jí k sobě. Nebránila mu v tom. Políbil ji. Vášnivě.
Náhle Nija ucítila ostrou bolest v zádech.
"Miluji tě." Zašeptal jí do ucha. Při pádu na zem Nija zahlídla zkrvavenou dýku v jeho ruce.
V tom se ozval hurónský smích. Doful stál vedle Narose.
"Ty jsi mi opravdu uvěřil." Řekl mu Doful.
Naros myslel, že se složí. Doful ho podvedl a Nija za to zaplatila životem.
Vrhl se na Dofula a zabodl mu dýku do srdce. Doful jen překvapeně vzhlédl a padl k zemi.
Naros rychle pokleknul vedle Niji. Ještě dýchala. Vzal její hlavu do náručí.
"Promiň." Zašeptal.
Zavírala oči.
"Ne, Nijo, bojuj. Prosím. Neodcházej mi."
Na její tváři se mihl úsměv. "Tak snadno se mě nezbavíš. Zbavit se starších upírů, je trochu složitější." Zahleděla se mu do tváře.
"Promiň, promiň Nijo, odpustíš mi? Ne, nemůžu to po tobě chtít. Já bych-"
Položila mu prst na pusu. "Odpouštím ti."
Naros nevěděl, co říct. Styděl se za sebe.
Stokrát si tohle setkání představoval, ale ani jednou si to nepředstavil takhle. Postavil se a vytáhl na nohy i Niju. Podíval se na její ránu. Byla už skoro zahojená.
Dívali se na sebe a ani jeden nevěděl, co říct. Chtěli by si toho říct spousty, ale věděli, že je to nepřístupné, a tak na sebe mlčky koukali.
Nija k němu váhavě udělala jeden krok a vztáhla ruku, tak že se ho skoro dotýkala.
"Tak blízko a přesto, tak vzdálený." říkala si spíš pro sebe.
"Nemusím." řekl Naros a vzal jí za ruku.
"Tenhle vztah není možný," podívala se smutně na Narose.
Políbil ji.
"Narosi...." Tázavě se na ní podíval.
"Tohle nejde." srdce jí přitom krvácelo.

Rozloučili se kvůli tomu, čím jsou,
vědomi si, že jejich cesty se už nestřetnou.
Čas plynul dál, jejich city přetrvávaly,
nikdy na sebe nezapomněli.
Osud, ač krutě je rozloučil, zařídil,
že po smrti se znovu sešli,
ve světě, kde milovat se mohli.