Posedlá prokletým

Ležela na posteli, schoulená do klubíčka a rukama si objímala kolena. Do pokoje dopadaly poslední sluneční paprsky zbavené veškeré síly utichající ve vlnách sladké červeně, která se rozpíjela po ztemnělé obloze. Mab jim nevěnovala žádnou pozornost, stejně jako fyzické bolesti, která jí čas od času prostupovala a skrze útroby postupně ochromovala celé tělo.

Zvykla si na ni, stejně jako na občasné náhlé nevolnosti, které jí nutily svíjet se na chladných bílých dlaždičkách a mít otlačená kolena z věčného naklánění se nad záchodem, jež se pak nad ní vítězně tyčil jako hrdý přemožitel. Její nitro rozdírala bolest nesrovnatelně jiná. Oči měla otevřené dokořán, pohled však byl zastřen závojem utkaným ze smutku a zklamání. Ani ten ale nemohl šedozelené světlo linoucí se zpod černých řas uchránit před kapkami vytrvalého deště samoty. Modlila se k Bohu, aby ta zlá voda padající na ni ze všech stran nezaplavila její srdce, v němž uctívala otisk jeho duše jako svatý obrázek. Lumír. To nebyl pouhý otisk v srdci. To bylo jméno, které měla břitvou vyryté v duši, byl to cejch, jež měla vypálený ohněm na čele, byla to nesmrtelná krev, proudící v jejích mladých žilách, byl to nový život, který uvnitř sebe chránila. Přesto ho už měsíc neviděla. Volala v sobě ho každou hodinu, toužila po něm každou noc. Křičela jeho jméno ze spaní, pokud se jí na chvíli podařilo usnout neklidným spánkem. Šeptala ho, když usínala, aby si jej mohla znova opakovat až se vzbudí.

Poznamenal ji tolik jen proto, aby ji nakonec opustil a zanechal vydanou na milost a nemilost těm, co se po ní sápou jako divá zvěř, a co hůř, sobě samotné?

Hloubka jejího zamyšlení dávala její tváři tajemný zvláštní výraz. Měkkost jejích rysů pozbyla naivní něhy a nebýt naléhavosti jejích zastřených očí, vypadala by se svou zářivě světlou pokožkou jako socha. Sotva znatelně oddychovala a ani pohyb jejího srdce v hrudi a tepu na místech s jemnou tenkou kůží nebyl jasně patrný. Vzpomínala na to, jak to všechno začalo. Celá tahle známost, co se od začátku zdála být hrou. Hra, nic víc, nic míň. Tak to tehdy viděla. Ale pravidla neurčovala ona. Nevinnost se změnila v posedlost. A pak už nemohla zpátky. I kdyby tu možnost měla, necouvla by. Mab byla zatraceně dobrá hráčka, kterou hned tak někdo neobehrál. Lumírek ale nebyl hned tak někdo.