Záhadný dům 5

Záhadný dům 5
Martina seděla na zídce u rybníka. Měsíc byl jako tenký srpek na černočerné obloze. Martina čeřila konečky prstů klidnou vodu a rozmazávala odraz hvězd na hladině. Poslední dva dny se strašně, strašně vlekly. Tolik po Davidovi toužila, že jí to připadalo, jako by se celý svět zastavil.
„Ach Davide!“ povzdychla si nahlas Martina.
Byla tichá , vábivá noc. David se musel každou chvíli objevit. Uběhla půlhodina a pak další. David nikde. Martina byla nešťastná. Proč David nepřišel? Zapomněl na ni? Zapomněl?
„Martino?“ zašeptal někdo opodál.
Ohlédla se. „Kdo je tam?“
Ze tmy vystoupila Julie. Byla jen v noční košili. Bodé nohy měla mokré od orosené trávy.
„Julie! Co děláš venku takhle pozdě v noci?“
„Viděla jsem tě z okna v pokojíčku. Ty tu čekáš na Davida ,co?“
„Já...ééé...“
„Matinka říkala, aby sis s ním nic nezačínala.“
„No, já myslím, že to nepůjde,“ odsekla Martina rozzlobená, že se jí Alice plete do života. „David je milý a hodný. Zachránil mi život.“
„Neboj se. Já matince o tvé schůzce s Davidem nic neřeknu.“
„Děkuji Julie, ale teď už běž raději spát.“
Martina se posadila znovu na zídku.
„Kde jsi můj milý Davide?“ vydechla do tmy.
Čas se vlekl a Martina už chtěla jít domů, ale řekla si, že ještě chvíli počká. Vtom nad rybníkem zavířil vítr a rozmazal obraz měsíce na vodě. Když se voda usadila zjevil se na hladině místo měsíce ženský obličej. Kolem bledého chomáče vlasů zářily hvězdy.
Martina do vody vytřeštila zrak. Nechápavě zatřepala hlavou. „Ne!“ vyjekla.
Stiskla víčka a hned je zase otevřela. Ženský obličej z vodní hladiny nezmizel. A najednou si uvědomila, že tu dívku zná. Tu dívku viděla na bále u Patrasových. Byla bledá a krásná. Rty měla stočené do úsměvu. Najednou úsměv zmizel. Oči se jí rozšířily, obličej napnul hrůzou.
Ona se topila!
Dívka šátrala rukama nad sebou, zoufale zatínala nechty do vodní hladiny.
Martina musela něco udělat. Strčila ruce do vody, ale prošly dívčiným tělem a rozbily její obraz.
Když zase ruce vytáhla z vody, spatřila tu hrůzu znovu. Zaúpěla hrůzou. Dívka klesala ke dnu. Klesala pomalu, hrozně poamlu.
Pomoz mi! Křičela beze slov a hleděla na Martinu.
Pak se ve vodě za dívkou objevil David. Chytil ji kolem ramen a tak pevně ji stiskl, že Martina úplně viděla, jak se mu napínají svaly.
„Zachraň ji!“ špitla Martina. „Davide, zachraň ji!“ Dívka se ohlédla a v očích jí zajiskřila naděje. Avšak David ji stahoval dolů. Dívka vytřeštila oči, pusu měla otevřenou, jako by pořád křičela.
Martina se sklonila nad hladinu a dívala se.
Dívka křičela beze zvuku. Pak zmizela v chladných černých hlubinách.
„Ne!“ zašeptala Martina. „To není možné!“

Druhý den ráno si Martina, Alice a děti vyjely na piknik k nedalekému jezeru.
„NA co si budeme hrát?“ zeptal se Robert.
„Jen si hrajte, děti. Ale nechoďte daleko, aby na vás Martina viděla. A nechoďte moc blízko k vodě.“ řekla Alice. Martina vzala malého Josefa za ruku a vykročila po louce za ostatními dětmi. S povzdechem se pak posadila na spadlý strom a sledovala je. Noc předtím skoro nespala. Házela sebou a převalovala se, nechápala, proč David nepřišel. A proč měla tu hroznou vidinu? Ještě nikdy se jí nic takového nestalo. Pořád musela myslet na předcházející noc.
„Martino, hele!“ zvolal na ni Josef.
Martina se rozhlédla a spatřila u břehu něco bílého. Vypadalo to jako halda prádla,. Pak si všimla, že z té haldy něco vyčuhuje.
Vypadalo to jako ruka.
Ne, to neí možné! Je to přece halda prádla, řekla si Martina. Zachytila se v ní nějaká větev, která zdálky vypadá jako lidská ruka. Znovu obrátila pozornost na děti.
Avšak pokožka na zátylku jí svrběla, jako by jí něco říkalo, aby se šla přesvědčit. Musela se jít přesvědčit.
Srdce se jí strašně rozbušelo. Došla k okraaji břehu a podívala se do vody.
Žaludek se jí sevřel.
Ne! zděsila se. Ne, ne, ne!
Ta dívka! Byla to ta dívka ze včerejší noci!
Byla mrtvá. Utopená.
A ryby jí vyžraly oči.
„Martino!“ zavolala na ni Julie. „Co to tam dělš?“
„Nechoďte sem děti!“ okřikla ji. „Běžte íct mamince, že ji tu potřebuju. A zůstaňte tam. Všichni.“
Alice byla hned u ní. „Martino, co se proboha...“ spustila a pak se zarazila. „Ach, můj bože! To je Kristýna Puvanová!“
„Vy ji znáte?“
„Ano. Jistě si ji viděla na bále u Patrasových.“
„Ano. Myslím, že jsem ji tam zahlédla,“ řekla zamyšleně Martina. Na bále se Kristýna snažila, aby si jí všiml David.
„Martino, pohlídej zatím děti, já se postarám o ubohou Kristýnu.!
Martina šla za dětmi. Zhluboka se nadechla a ohlédla se na Alici.
Moment! Co to tam Alice dělala?
Martina těžce polkla. Alice se skláněla nad dívčinou mrtvolou – a namáčela do krvavých očních důlků kapesníček, pak ho pečlivě složila a schovala si ho.
Martina se odvrátila a utíkala za dětmi.
Totéž dělala Alice i s Nelou. Vytřela z Nelyina těla krev a schovala si ji.
Jak jen mohla? A prič? Praktikovala někde v ústraní černou moc?
Jenže co potom ta vidina? V té přece Kristýnu zavraždil David.
David se v novi neobjevil. Kde mohl být? A s kým? Vždyť tu schůzku sám navrhl.
A pak ji napadlo nejhorší ze všeho.
Zemřely 3 dívky – Nela, Barbora a Kristýna. David je všechny znal. Ano, David musel být vrah. Nela jí jednou chtěla něco o Davidovi říct, ale nestihla to. Barbora a ním byla těsně před tím, než uhořela. A Kristýna dělala, co mohla, aby se k nemu dostala.
Byl David vrah?