Tajemný jezdec - 1.díl

„Elen, pospěš si, vždyť to do školy nestihneš! Je třičtvrtě na osm. Cesta ti trvá 15 minut pěšky. Přijdeš pozdě. Navíc když je první školní den. Kdyžtak se omluv, že jsi zaspala. Příště si nařiď budík a běž dřív spát,“ rozčilovala se matka.
Nějak jsem to včera s tím spaním nezvládla a šla spát až po půlnoci. A ještě jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o škole, že se zase budu muset učit, klepat se z písemek a zkoušení. A budu muset brzo vstávat. Ach, jak já nemám ráda školu. Ale jako každý rok si za pár týdnů zase zvyknu.
„Tak Elen, co sakra děláš?! Vylez z té koupelny!“ Matčin hlas byl už docela výhrůžný, tak jsem konečně šla. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Tmavě modré džíny, hnědý svetr a navrch teplou bundu, jelikož září začalo s počasím jako by byl listopad. Ještě přelíznout rty leskem a jde se. Sladká sedmnáctka, no.
„No nic, už jsem hotová. Tak já pádím. Ahoj a po škole možná zajdu s holkama do města. Doufám, že škola skončí brzy, co by nám tam pořád říkali, že. Do oběda se určitě vrátím, kdyby holky nikam jít nechtěly. Ahoj.“
Jako každý rok mám takový divný pocit, když jdu po prázdninách do školy. Změnilo se tam něco? Co bude za rozvrh? Ten mě děsí nejvíc, protože bych nechtěla strávit půlku dne ve škole. Ještě se navíc začíná zatahovat a já nemám deštník. Než dojdu do školy určitě začne pršet a já budu zmoklá jak slepice. A všichni ve třídě ze mě budou mít srandu. Hm, to bude krásný začátek nového školního roku. Ještě navíc za mnou pořád jede nějaký blázen na motorce. Ale musím uznat, že je to pěkná mašina, když jsem ji zahlédla jen koutkem oka. Vypadá sice trošku strašidelně… Výfuky drží kostnaté pařáty, zrcátka taky, stupačky na nohy mají na koncích lebky a ještě mají některé části po sobě namalované různé obličeje. Vypadají jako příšery ze záhrobí. Majitel, co ji momentálně řídí, teda pokud to je on, musí být asi šílenec a motorka musí být pro něj hodně velký koníček. Možná spíš osobní šperk. No a řekla bych, že i ten chlápek nevypadá špatně. Přesně ladí k té motorce - komplet oděný v černé kůži, k tomu černé vlasy a zrcadlové brýle. Vypadá jako ďábel v nejlepším věku - tak pětadvacet. Ale nedělá mi dobře, když jede pořád u mě. Co tím sleduje?
„Elen, tímhle tempem to do školy nestihneš. Nechceš snad přijít pozdě? Tak si nasedni a jsi ve škole hned. Nemusíš se mě bát....“ pravil ten motorkář, který z ničeho nic zastavil u mě a já sebou trhla při vyslovení mého jména. Jak ho ví?
„Už jako malou mě učili, že se nemám bavit s cizími lidmi a už vůbec s nimi někam jezdit. Takže si nenasednu, když vás neznám. A je jasné, že se vás bojím. Kdo ví, co máte v úmyslu. Sbohem,“ ukončila jsem rozhovor rázně a přidala do kroku, protože tímhle tempem bych fakt školu nestihla. Stačilo mi se podívat na hodinky a 7.54 se mnou zamávalo.
„Ty mě neznáš, ale já tebe ano. Možná jsi mě nikdy neviděla, ale já tebe ano. Neříkej, že jsi nikdy nesnila, že se projedeš na motorce. A zrovna dneska máš možnost. Nebo chceš snad přijít pozdě? Jen tě chci odvést do školy. Nic víc,“ přemlouval mě svým sametovým, přesto velmi tichým hlasem. Copak mám souhlasit a jet s ním do školy? Nemá v úmyslu nic jiného než mě jen odvézt? Kdyby mě viděla máma, zabila by mě. Ale ona mě nemůže vidět...
„Tak dobrá. Ale jen se svezu a půjdu. Sice je to bláznivé rozhodnutí z mojí strany, ale..“ Jako mávnutím proutku jsem se zarazila a opatrně nasedla na ten "pekelný" stroj.
Snad mě neuvidí někdo ze třídy. To by byl pěknej průser. Už to vidím - všichni by si špitali o Elen, která do školy přisvištěla na motorce s nějakým chlápkem! O tohle v nejmenším nestojím. Spíš stojím o to dojet v pořádku do školy, ale přesto......

Pokračování příště