Záhadný dům 6

Záhadný dům 6
Vnoci Martina počkala, až všichni usnou a pak vyklouzla z pokoje. Musela se zeptat Aliciných karet, co bude dál.
Šla po zadním schodišti a vtom jí po zádech přeběhl mráz. Vlasy se jí začaly zvedat hrůzou.
Někdo ji sledoval. Alice?
Rozhlédla se po tmavém schodišti, ale nic neviděla. Vzpomněla si na Juliinu historku sloupu kouře s obličeji, který chytil Marka a snědl ho. Srdce se jí strašně rozbušilo. Martina přeskočila zbytek schodů a zapadla do Aliciny místnosti.
Oddychla si.
V místnosti byla naprostá tma. Martina v té tmě přesně věděla, kde má hledat karty. Cítila, jak ji volají.
Udělala jeden krok. Ovanul ji chlad. Naskočila jí husí kůže.
Udělala další krok. Chlad se jí jako ledové jehličky zařízl až do morku kostí.
Udělala ještě jeden krok. Nesměla se zastavit. Udělala další krok, pak další. Zastavila se, zuřivě dýchala. Zkusila zvednout nohu, ale tělo jí neposlouchalo. Chtěla zakřičet, ael chlad jí zamrazil hlas v hrdle.
Musela se hýbat, musela bojovat. Martina musela použít svou moc, o které jí říkala Alice nebo zemřít. Sebrala poslední zbytky síly a přiměla se k chůzi. Jakmile se dotkla karet, projelo jejím tělem teplo. Chlad se však nevzdával, vířil kolem ní, ale za chvíli zmizel docela.
Martina se usadila do křesla a zapálial lampu. Zamíchala karty a sejmula. Vykládala karty podle svého nového způsobu. Ruce se jí pohybovaly rychle a přesně.
Jedna z karet upoutala její pozornost. Měla sytě modré pozadí. Byla na ní světlovlasá žena. Sedící na vysokém trůnu. V jedné ruce držela žezlo, v druhé slunečnici a u nohou jí seděla kočka.
Martina přejela prstem po hladkém povrchu karty. Žena jí byla něčím povědomá.
Najednou ztuhla. Ta žena vypadal jako Kristýna. Obrázek se jí rzplynul před očima, světlovlasá žena klesla do modrého pozadí.
A pak se ta modrá plocha zčeřila.
Byla to voda.
Martina zamrkala, ale vidina nezmizela.
Plocha se zvětšovala a prohlubovala. Martina pochopila, že je to hladina rybníka. Pochopila, že se k ní vznáší vzduchem.
Ne! Ne! Nechtěla tam.
Nějakou záhadou se stalo, že prošla zdí a vznesla se do vzduchu. Věděla, jak tenhle přelud skončí. Smrtí. Nebylo úniku. Visela nad rybníkem. Několik centimetrů nad hladinou. Z vodních hlubin se na ni usmívala Kristýna. Martina na ni zkusila zavolat, aby ji varovala, ale z hrdla jí nevyšel žádný zvuk.
Dívčin úsměv zmizel. Vytřeštila oči hrůzou a začala se topit.
Martina se rukou dotkla hladiny.
Nějakým záhadným způsobem se na Kristýnu napojila. Cítila všechno, co cítila ona. Oblečení nasáklé vodou, ji stahovalo ke dnu. Plíce jí pálili. Potřebovala se nadechnout, ale nemohla. Jednu paži měla dole a držela Kristýnu za ruku. Chtěla ji vytáhnout nad hladinu.
Najednou se z hlubin pod nimi vynořil David. Odtrhl Kristýnu od Martiny a táhl ji s sebou. Dole, u dna na ni čekaly ryby. Martina hleděla na všechno kolem sebe dívčinýma mrtvýma očima. Klesala ke dnu, kde na ni čekaly krvežíznivé ryby. Martina umírala společně s Kristýnou.
Najednou se spojení mezi nimi přerušilo.
Martina už zase normálně viděla. Zhluboka se nadechhla. Byla neživu.
Hrúza pod vodou však ještě neskončila. Dívčin obličej se začal měnit.
„Ne“ vykřikla Martina. „Proboha, ne!“
Dívčin obličej v rybníce dostal podobu paní Hektorové. Mělo to znamenat, že paní Hektorová bude další, kdo zemře?
Stará žena k ní vztahovala paže. Prosila o pomoc. Paní Hektorová vydávala tytéž němé výkřiky, jako předtím Kristýna.
Pak vyplaval David a uchvátil ji. Stahoval ji pod vodu. Dolů, dolů, dolů...
Dolů do hlubin, kde čekaly krvežíznivé ryby.