Proměna

Zbývala hodina do úsvitu. Zatím byla ještě tma...noc však končila. Konečně. Pro Theodoru byla jako noční můra, ta nejhorší, jakou kdy zažila. Utíkala těma nejzapadlejšíma uličkama, aby unikla svým pronásledovatelům, ale stejně ji chytili. Kousek od kostela na náměstí, v parku mezi stromy, ji chytili...a teď...teď se stává jedním z nich.
Klečela před kostelem, ruce semknuté k modlitbě, hedvábné šaty špinavé od prachu a bláta, roztrhané, na krku dvě malé ranky...něco jí bránilo vejít dovnitř. Prostě nemohla. Po tvářích se jí kutálely slzy a vzlykavě šeptala: "Prosím, pomoz! Nenech mě žít jako nečistou v moci ďábla! Raději vem život, jež si mi dal! Prosím tě, prosím!" Byla zoufalá, tak hrozně zoufalá. Jazykem si prohmátla zuby. Bylo to tady - špičáky měla ostré jako břitvu. To ne, Bože! Ach, to ne! Za pasem jí visela dýka. Uchopila ji a řízla se do zápěstí. Rána se však v minutě zahojila. Nebylo úniku. Upustila dýku na zem a rozplakala se naplno. "Neeee! Prosím!!! Bože, prosím!!! Já nechci...nechci!!!"
Začalo svítat. Theodora seděla bezmocně na chladné, kamenné zemi a vzhlížela k mohutnému, gotickému kostelu. Vrhal na ni temný stín, jako by se jí vysmíval. Jako by věděl, čím se stala. Byla nečistá, nakažená. Ale věděla, že slunce ji zabije... Zůstane tady. Bůh jí dá sílu, aby neutekla a zůstala. Zemře před kostelem, musí zůstat věrná Bohu, ať se s ní děje cokoliv. Nestane se zrůdou, nočním tvorem, sajícím lidskou krev...nestane se upírem! Nesmí!
Seděla. Nic s ní nehlo. Pálivé slunce se vyhouplo nad obzor a stíny zmizely. Theodora zůstala.
Slábla. Slunce bylo čím dál horší, pálivější, mučivější. Bylo to hrozné, ale věděla, že umírá a bude vysvobozena. Unikne ďáblu, ať to stojí, co to stojí! Poddá se vábivé smrti raději než věčnému životu. Byla na sebe hrdá.
Ležela a poslední její myšlenky se ubíraly k domovu. K jejím rodičům, bratrovi, k její největší lásce - k jejímu Martinovi. Viděla jeho úsměv a slyšela jeho slova, tak sladká a láskyplná. "Teo, miláčku..." znělo jí to v hlavě, jako by byl u ní. "Martine..." zašeptala, na smrt zesláblá. "Teo...jsi ta nejkrásnější na celém světě! Moje Teo..." "Ach, Martine..." "Miluji tě, Teo." Natáhla ruku, jako by chtěla uchopit jeho vidinu. Vše ale upadalo do temnot, mizelo... "Taky tě miluju...sbohem, Martine..."