Smrt staré dámy

Smrt staré paní.

Pracuji už více než dvacet let jako ošetřovatelka těžce nemocných starých lidí. Co rok, to jeden, dva někdy i tři lidské osudy. Každý z lidí se ve chvíli smrti chová úplně jinak. Jeden je smířený, druhý svůj konec vítá s úlevou a další bojuje o život do poslední chvíle, ale o tom není tento příběh.
Kde začít?
Snad ve chvíli kdy zemřel starý pán Marco,Skonal v kruhu rodiny a já byla bez práce. Trvalo více, než tři měsíce, než pro mě agentura našla nové místo. Byla jím rezidence Reden u Bodamského jezera.
Právě tam svůj život dožívala má nová klientka, hraběnka Theodora von Reden. Už naše první setkání bylo plné napětí. Hraběnka musela být už velmi dlouho upoutána na invalidní vozík, ale tato indispozice nijak neomezovala její panovačnost a zlobu. Na první pohled jí bylo tak sedmdesát pět let. Stářím poznamenaná tvář ostře kontrastovala s neuvěřitelně mladistvým pohledem jasně modrých očí. Její hlas byl nepříjemný a plný nenávisti.
Po mém uctivém pozdravu se ani neobtěžovala s odpovědí a řekla mému průvodci:,, Tak to je ona, doktore Moreline?“
Vrhla na mně opovržlivý pohled jízlivě pokračovala:,, Jestli s ní nebudu spokojená, nebo tady něco ukradne, nedostane ta Vaše nadace ani frank z mé pozůstalosti!“
Doktor svoji pacientku znal a je se útrpně usmál a pokrčil rameny. Já po mnoha letech služby taky chápala, že nesmím brát vše co zde zaznělo úplně vážně.
Morelin se mírně uklonil a gestem ruky naznačil, že ho mám následovat. Došli jsme dlouhou chodbou na druhou stranu rozlehlé rezidence. Zde otevřel dveře a naše kroky vedly do luxusně zařízeného pokoje. Ukázal na jedno kožené křeslo .
Usedl do druhého a řekl: ,,Berte hraběnku s rezervou. Je strašně zatrpklá,od té strašné nemoci.“
Skončil a já ho několika větami ujistila, že mám pro staré lidi pochopení.
Jen přikývl, ale po jeho tváři přelétl trpký úsměv. Pak mi položil překvapivou otázku:,, Kolik myslíte, že je hraběnce let?“.
„Sedmdesát“ zazněl místností můj odhad.
Znovu tentýž výraz v obličeji a pak řekl něco, co mi úplně vyrazilo dech.,, V létě jí bylo čtyřicet dva.“
Nečekal na mé otázky a pokračoval.,,Před patnácti lety, zmizel hrabě Dino Alieri, manžel paní hraběnky. Prakticky od toho dne se ní začala projevovat naprosto neobvyklá choroba. Léčila se nejdříve ve Švýcarsku pak v Německu nakonec i v Americe,ale nikdo jí nedokázal pomoci. Z počátku ztrácela cit v končetinách a její kůže začala neobvykle rychle stárnout. Později už nemohla vůbec chodit a v rukou má nyní sílu jako tříleté dítě. Hrozné na jejím stavu je to,k že mysl a intelekt nejsou vůbec zasaženi. A ona plně vnímá svůj současný stav.“ Skončil a já mohla položit jednu podstatnou otázku:,, A jaká je prognóza?“
Smutně přikývl a odvětil:,, Velmi špatná. Ten stav z končetin se přesouvá do bránice a dýchacích svalů. Jestli se nestane zázrak tak se hraběnka v brzké době udusí“.
Po posledním slově nastalo hrozivé ticho, které doktor Morelin ukončil tím, že mi popsal má práva a povinnosti.
„K Vašemu osobnímu užívání je vyčleněn tento obývací pokoj a přilehlá ložnice. Každé ráno paní umyjete, oblečete a pomůžete jí se snídaní.. Dopoledne budete mít volné. V té době zde bude sestra z naší kliniky. Vy se postaráte o oběd a odpolední program. Od sedmnácti do devatenácti hodin zde budu já a vy se připravíte na večeři . Po ní se budete o paní hraběnku starat do dvaadvacáté hodiny, kdy jí uložíte ke spánku. Z personálu Vám bude k ruce kuchařka Anna Buhlová a komorná Tereza van Alsiková. V případě nouze budete mít spojení přímo na mně. Volejte ve dne v noci i kvůli té nejmenší drobnosti. Abyste jste tomu rozuměla, paní hraběnka ve své závěti odkázala vekou část svého majetku Nadaci pro výzkum Parkinsonovi choroby, při naší klinice. Ty peníze by mohly pomoci při záchraně lidských životů“.
Domluvil, podal mi navštívenku s telefonním číslem. Pak mi představil Annu Buhlovou a Terezu van Alsikovou. Kuchařka byla stará milá dáma. Něco jako babička celého světa. Komorná pak chladné děvče asi pět a dvacetileté. Z jejich uctivého chování vyplynulo, že v domovní hierarchii stojím hned za paní domu.
Pak mi zbyl do oběda čas akorát na vybalení zavazadel. Ve dvanáct hodin přišla kuchařka se slovy: „Oběd je na stole. Tak pojďte do jámy lvové“.
Zavedla mě do velké jídelny. Ke stolu prostřenému pro dvě osoby tam pak řekla:,, Vy budete jíst vždy půl hodiny před paní hraběnkou. Snídani v osm, oběd ve dvanáct a večeři v devatenáct hodin“.
Pak mi naservírovala to nejlepší jídlo jaké si člověk dovede představit. Chřestová polévka, dušené hovězí a fazolové lusky. Přesně ve dvanáct hodin a dvacet-pět minut sklidila ze stolu můj talíř a úderem půl jedné se otevřely dveře. V nich byla hraběnka na kolečkovém křesle za ní pak komorná, která jí dotlačila ke stolu. Obě ženy odešly. Po chvíli se vrátily s obědem pro naší paní.
Tři mísy obsahovaly to samé co jsem jedla já. Uklonily se a definitivně nás opustily.
Teď byla řada na mně. Bylo mi jasné, jak krmit nemohoucího, ale to že tím mým pacientem byla žena s modrou krví rozjitřilo mé nervy. Už druhou lžíci polévky se mi podařilo vylít na ubrus.
Než se mi podařilo vykoktat omluvu, zlobně sykla:,, Ty náno! Udělej to ještě jednou a poletíš!“
Tak to byla první věta,kterou mi řekla. Kupodivu se mi vrátil klid a zbytek oběda byl z mé strany bez závad.
To samé se nedalo říci i o kuchařce. Při prvním soustu toho skvělého dušeného hovězího zkřivila hraběnka zlostně tvář a nakvašeně vyštěkla. „Zavolejte tu starou krávu!“
Potom, co kuchařka dorazila , snesla se na její hlavu neuvěřitelně vulgární sprška nadávek. Maso naší paní přišlo příliš tvrdé. Nakonec se Anna Buhlová poníženě omluvila a oběd skončil v napjatém tichu.
Čas od jedné do páté měl být zaplněn smysluplnou činností. Program byl v mých rukou. Po zkušenosti u oběda se mi zdály ty hodiny v její společnosti k nevydržení, ale ve skutečnosti to nebylo tak strašné.
Chtěla, abych jí předčítala. V její knihovně byl Goethe a Schiller v originále a já mohla procítěně deklamovat německé klasiky.
Poslouchala mlčky se zavřenýma očima. Po té co jsem skončila, dodala jediné slovo:
,, Bravo!“
Pak si nechala z CD přehrávače přehrát Mozartovo Réquiem a Beethovenovu 5 symfonii. Musím uznat, že vybrala moc dobře. Čas s Goethem, Schillerem, Mozartem a Beethovenem uběhl docela v pohodě.
Úderem páté odpolední vstoupil doktor Morelin a já měla volno.
Krátce před sedmou mi Anna s úsměvem podala večeři. Její kuchařské dílo bylo opět úžasné. V půl osmé pak začala večeře paní hraběnky.
Tentokrát nemohla nic vytknout mně, ale kuchařku si dokonale podala. Vanilkový krém jí tak rozohnil, že vši silou své nemocné ruky hodila po Anně lžičkou. Ta s uctivou omluvou sebrala jídelní náčiní z podlahy a šla naší běsnící panovnici z cesty.
Po jídle následovalo koupání, osobní hygiena a další úkony spojené s péčí o nepohyblivého člověka. I zde ocenila mojí profesionalitu tím, že nekřičela a nenadávala.
Žáhu si zchladila na pokojské, která jí špatně připravila postel.
Přesně v deset šla spát a můj první den skončil i když ne tak úplně.
V temném domě mě zaujalo světlo v přípravně jídla. Za stolem tam seděla Anna Buhlová a klidně dojídala zbylý vanilkový krém, který tak rozhněval naší paní. Usmála se a rukou mi naznačila, abych přisedla.
V hlavě mi vrtala jedna otázka a po chvilkovém váhání jsem jí vyslovila:,,Proč to všechno snášíte?“
Podívala se na mně a po chvilce váhání odpověděla:,, Von Redenové jsou stará protestantská šlechta, původem z Lužice. Z domova je vyhnala třicetiletá válka a někdy kolem roku 1630 se usadili , zde ve Švýcarsku. Už tehdy pře více než tři sta padesáti lety s nimi přišli jejich sluhové z rodiny Buhlů. Já prostě nemůžu opustit posledního příslušníka rodiny von Reden, ať už se ke mně chová jak chce“
Zmlkla, ale po chvíli pokračovala:,,Já tu byla když se hraběnka narodila, já tu byla když zemřeli její rodiče při autonehodě, já tu byla když si vzala toho italského hochštaplera a já tady budu až hraběnka zemře“.
Opět bylo ticho a v mé hlavě defilovaly hrabata von Reden a jejich věrní sloužící Buhlové. Skoro čtyři sta let!
Kolik je to generací?
A teď ta linie věrnosti končí. Theodora von Reden je poslední z rodu hrabat a Anna Buhlová je poslední rodu sluhů. Jaká to nepopsatelná chvíle vymírání, ale ještě jedna věc mi vrtala v hlavě.
Doktor Morelin říkal, že ta záhadná nemoc hraběnky začala po záhadném zmizení hraběte Dina Alieriho, před patnácti lety, ale má společnice o svém pánu a choti Theodory von Reden mluví velmi neuctivě. Dokonce ho nazvala italským hochštaplerem.
Proč?
Vyslechla co mi vrtá v hlavě a pak hlasem plným zloby zodpověděla mé otázky:,,Ten Alieri nebyl ve skutečnosti žádný hrabě. Byl to podvodník z Mantovi v Itálii a profesionální lovec věn. Navíc mimořádně hezký muž a výborný společník. Hraběnku okouzlil asi tři roky po smrti rodičů a do roka byla svatba. Ten italský lump se po obřadu vůbec nezměnil.Začal plnými hrstmi rozhazovat majetek von Redenů. Paní dost dlouho přivírala oči,ale nakonec došlo na hádky a osočování. Těsně před tím než zmizel pokusil se Alieri dát do zástavy rezidenci. Paní strašně zuřila a ten lump jí zbil. I když je to už patnáct let, pořád slyším ten jeho nasládlý hlas. „ O všechno Tě připravím! Celý ten váš slavný rod zbankrotuje!“
Po malé chvíli pokračovala:,,A pak byl pryč.Policie po něm pátrala i v Itálii ale nikde se nevynořil. Je možné, že změnil identitu a ničí život další ženě. Paní hraběnka hned po jeho zmizení onemocněla a tím začalo naše neštěstí. Tak už půjdeme spát“.
Poslední věta ukončila naše sezení.
Další den se pak tomu předchozímu podobal jako vejce vejci. Ranní hygiena, snídaně, dopolední volno, oběd, odpolední program, večeře, večerní hygiena.
A tak to šlo den za dnem.
Můj vztah k hraběnce se ustálil ve fázi jakéhosi tolerování. Kuchařka pokojská byly zahrnováni kritikou a urážkami, ale já stála trochu stranou.
Ve druhém týdnu jsem byla pověřena výběrem literatury a hudby na naše odpolední posezení. Měla ráda klasiku. Ale já cítila, že je třeba odlehčit. S malou duší jsem začala číst knížku Vejce a já od Betty McDonaldové.
Chvilku se zdálo, že vybuchne, ale ovládla svůj hněv a po malé chvíli se jakoby proti své vůli začala bavit. Od toho dne zůstal CD přehrávač vypnutý a tři dny se jen četlo. Ta zlá hraběnka se v příběhu Američanky z města vystavená nástrahám venkovského života docela dobře bavila. Její nádherné modré oči tak kontrastující se starým obličejem vyzařovaly radostí a veselím. Nedala jinak a kniha se četla znovu za účasti Anny Buhlové a Terezy van Alsikové. Obě ženy mi pak řekly, že takhle šťastná paní nebyla už velice dávno.
Po nové literatuře byla na řadě i nová hudba . Truchlivý a tragický Beethoven i Mozartovo Requiem šly do skříně a já pouštěla italské opery a Vivaldiho. Nádherné čtvero ročních dob od italského mistra mohla poslouchat stále do kola.
Ten krátký záblesk štěstí v jejích očích neměl dlouhého trvání.
Ať doktor dělal cokoli, stav pacientky se stále zhoršoval. Po měsíci jsem navrhla, že budu spát u ní v ložnici. S úlevou souhlasila. Jídlo jí bylo podáváno na lůžku a lékař nechal do vily dopravit dýchací přístroj a srdeční monitor.
Život ve vile se změnil. Vše se nyní soustředilo v ložnici umírající. Morelin chodil na návštěvy třikrát denně, ale ať zkoušel cokoli moc to nezabíralo. Hraběnka byla tak slabá, že už ani nezvedla ruku. Navíc po letech aplikace opiátů na tlumení bolestí, vytvořilo si její tělo rezistenci na jejich působení.
Celé dny i noci byly plné úporné bolesti. V těchto hrozných časech mi pomáhala Anna Buhlová . Na celé hodiny chodila k nám a četla své paní ve chvílích, kdy už mě zmohla únava.
A právě v tomto čase se začala odvíjet poslední fáze života Theodory von Reden.
Krátce po půlnoci šla Anna spát. Hraběnka mlčela a já si v křesle protáhla nohy a začala podřimovat.
Jakýsi nedefinovatelný hluk mě vytrhl z dřímoty.
Postel byla prázdná.
Šok! To je slabé slovo. Vždyť nemůže chodit už tolik let.
Běžím z místnosti do místnosti a najednou jí vidím. Stojí u zazděného krbu a vší silou drásá holýma rukama omítku. Prsty má úplně krvavé. Plnou silou ji odtahuji a cítím jak pojednou všechna síla z nohou mizí.
Držím ji v náručí.
Něco sípe. Není rozumět ani slovo.
Zvoním na Annu.
Nic nechápe.
Do rána se její stav prudce zhoršil. Jakoby všechnu životní energii spotřebovala na cestu ke krbu.
Doktor jen kroutí hlavou, když slyší můj příběh. Nebýt těch hrozně zraněných rukou, věřil by že to všechno byla jen moje noční můra.
V poledne je třeba nasadit kyslíkový přístroj a monitor srdeční činnosti. Celý pokoj i dům zaplňovalo pípání. Co zvuk to jeden úder srdce poslední členky starobylého rodu.
Jak dlouho ještě?
Je zase večer, přichází noc. Anna odešla , když se naposledy otočila ke své paní měla oči plné slz.
Ve dvě hodiny ráno se probrala z mrákot. Chce mi něco říci.
Rozumím jen toto:,,Rozbij tu zeď! Rozbij tu zeď!“
Dál nemůže. Jen oči prosí a dívají se směrem ke dveřím do místnosti s krbem.
Co to znamená?
Rozbij tu zeď!
Proč?
To přece nejde! Ty modré oči zoufale prosí. Už jenom chrčí. Je to sice šílené , ale musím jí splnit poslední přání.
Zvoním na Annu. Přibíhá během okamžiku. Vyslechne co chci udělat. Asi chce protestovat, ale jediný pohled do očí hraběnky jí vzal z úst všechny připomínky.
Běží pro palici. Doběhneme ke krbu.
Stále slyšíme ohlasy srdečního monitoru. Jedna rána, druhá, třetí. Pak rachot padající příčky z poro-betonových dílů. Nahlédnu dovnitř.
Hrůzou až vykřiknu!
Za zdí na podlaze krbu leží lidská kostra asi mužská. Anna sáhne dovnitř. V ruce má zlatý řetízek s medailonem. Uvnitř je vyryté jméno Dino Alieri.
Najednou celý dům rezonuje alarmem ze srdečního monitoru. Běžíme k hraběnce.
Poslední život se soustřeďuje v jejích modrých očích.
Zoufalá Anna jí ukazuje řetízek s medailonkem. Vidíme úlevu a pak už nic. Duše opustila utýrané tělo, které bylo po dobu patnácti let ničené výčitkami svědomí.
Dnes už se nedovíme, jak Dino zemřel, ani kdo hraběnce pomohl zazdít krb, který se stal jeho hrobem. Teď už ta žena stojí před bohem a ten její vinu spravedlivě posoudí.
Snad k ní bude milostivý. Těch patnáct let utrpení bylo dost velkým trestem.
Nebo se snad mýlím?