Sen o nenávisti!

Sen o nenávisti!!!

Byla noc! Nevím kolik mohlo být, ale byla hustá a neproniknutelná tma! Všude bylo přímo hrobové ticho, jakové jako bývá na hřbitovech po setmění, a tak předpokládám, že to mohlo být někdy kolem 12 nebo 1 hodiny v noci. Právě jsem se vracela z nějaké schůzky. Vím jen, že jsem byla s nějakým kamarádem na procházce. Šla jsem od jezu po dlouhé, temné a tiché ulici, která navazuje na most přes řeku Otavu, kde si člověk připadá, jako by ho chtěl vítr odnést někam v dál. Zdolala jsem větrné hrátky a podařilo se mi přejít most. Sešla jsem po schůdkách dolů k temnému místu, kde se říká u Maturů. Toto místo se takto jmenuje díky tamějším obyvatelům – jsou to takový zvláštní lidé, kteří se s nikým nebaví a žijí si sami pro sebe. Také jsou už poměrně staří. Odtud se jde podél řeky bez osvětlení. Až v dálce je lampa, která v tomto temném místě připomíná vycházející hvězdu dobra. Ta zde vrhá jen kruh světla. Když se k ní člověk blíží, vítá ho svou otevřenou náručí světla – samozřejmě, že ho oslepí, a když člověk vstoupí do kužele světla, připadá si jako slavná osobnost v záři reflektorů. Jakmile z něho vyjde, okamžitě je jak slepec, který už nikdy neuvidí světlo a ani v té tmě nerozezná žádné obrysy.
Jak jsem tímto prošla, dále jsem stoupala do kopce, abych se dostala domů. Jakmile jsem vyšla na vrcholek kopce, uviděla jsem další kužel světla před naším domem. Už jsem byla skoro před domovními vrátky do zahrady, když v tom jsem za sebou uslyšela něčí zrychlený dech – jako když někdo běží. Otočila jsem se, ale jelikož jsem byla ve světle lampy a mžourala do tmy, nic jsem nespatřila, protože kopec byl zahalen tmou. Jen jsem slyšela jak se ke mně někdo blíží! Byl to člověk? Normálně by mi to bylo jedno, ale v té chvíli mi prolétlo hlavou: „Kdo by v tak chladné noci běhal? Nebo ještě lépe trénoval? NEUVĚŘITELNÉ!!!“
Už jsem sahala po klice od vrátek, když se ke mně ten udýchaný zvuk přiblížil, až jsem ho měla přímo za zády. Po zádech mi přeběhl mráz a i přes to, že jsem nechtěla, musela jsem se zvědavostí a strachem otočit čelem k příchozímu.
Rázem jsem byla přimražena k zemi! Nemohla jsem se leknutím pohnout! To, co jsem viděla, mi nedalo spát dlouho po další měsíce od tohoto setkání.
Byl to muž! Přiběhl ke mně po čtyřech a zvedl ke mně hlavu! Přiběhl ke mně jako nějaké divoké zvíře a stejně tak se i choval. A pak ten pohled! Zvedl ke mně oči, ale nebyl to obyčejný pohled! Byl to pohled rozběsněného zvířete s obrovskou nenávistí v očích! Byl to pohled ďábla, když mu oči plápolají plamínky potěšení a uspokojení ze strachu a bolesti své kořisti! Pohled vraha! Byl to pohled uspokojení a výhry zároveň, ale hlavně z nich čišela strašná zloba, nenávist a opovržení.
Nic mě v životě nepronásledovalo tak, jako tento strašný pohled! Jako tyto oči! Další šok jsem byla nucena podstoupit, když na mě neznámý promluvil. Měl hrubý, výsměšný hlas. „Jseš na řadě“ zamumlal a přiblížil se ke mně blíž. Vycenil zuby a chtěl mě kousnout do ruky. V tu chvíli, jsem se jako zázrakem dokázala hýbat. Rychle jsem otevřela vrátka, zabouchla za sebou, vzala do pravé ruky klíč a snažila jsem se za sebou zamknout. On prostrčil vrátkami ruku a snažil se mě zastavit. Všechno se to seběhlo strašně rychle. Ani jsem nestačila zareagovat, jak moje ruka zápolí s klíčem v zámku, a jak se mi stále nedařilo zamknout. Když se mi to konečně podařilo a on zjistil, že se ke mně nedostane, rozzuřeně procedil přes zuby: „Však já si na tebe počkám! Nemysli si, že se mi schováš!“ pak na mě jen vycenil své zuby a utíkal dál temnou, tichou ulicí. Ještě chvíli jsem tam stála jako přimražená. Pak jsem se otočila a běžela přes naší potemnělou zahradu domů. Pečlivě jsem za sebou zamkla domovní dveře a zavřela se ve svém pokoji. Sedla jsem si na postel a přemýšlela o tom, čeho jsem to právě byla svědkem. Čeho jsem se to vlastně bála? Byli to ty jeho OČI! Jediné co ve mně vyvolalo strach byl ten pohled! A pak mě zarazilo, že jsem ho viděla jen na čtyřech. Opravdu se choval jako zvíře utržené ze řetězu a velice hladové. Proč si vybral zrovna mě? Nikdy před tím jsem ho neviděla. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, zjistila jsem, že ani nevím jak vypadal a jakou měl postavu! Znám jen jeho oči, hlas a styl chůze - jestli se to tak dá nazvat.
Další dny ubíhali normálně. Jediný problém jsem měla s usínáním a vycházením ven. Stále, každou noc, jsem ve snech viděla ty jeho hrůzostrašné, červeno-černé oči, rozšířené potěšením a touhou zabíjet! Jen ty oči! Ale už jen ten pohled stačil, abych nemohla spát – tudíž jsem většinu nocí probděla, vyděšená pod peřinou. O vycházením ven raději ani nemluvím. Jakmile se setmělo, měla jsem problém už jen vyjít na zahradu a nakrmit psa. Měla jsem obrovský strach a stále jsem se musela jen otáčet!
Asi dva měsíce po tom, jsem byla nucena v noci vyjít ven a něco zařídit. Náhodou jsem u sebe měla mobilní telefon, což se u mě nestává běžně když jdu ven. Když jsem se vracela domů okolo Maturů podél řeky, ve tmě někdo byl. Nevšímala jsem si toho, jen jsem instinktivně strčila ruku do kapsy, kde jsem měla telefon a odblokovala tlačítka. Jak jsem vešla ze světla do tmy, z jistým opovržením jsem zjistila, že to byl on, ten neznámý. Vytočila jsem tátu, pouhým podržením dvojky na klávesnici telefonu a doufala, že telefon zvedne a napadne ho poslouchat náš rozhovor. Kdyby se náhodou něco stalo, aby věděl kde mě hledat. Povedlo se!
Tentokrát stál pan neznámý na obou nohách vzpřímen a v rukou měl celou řeznickou výstroj. Byl velký, robustní, plešatý…
„Říkal jsem ti, že si na tebe počkám!“
a pak,
se na mě vrhl………