Záhadný dům 7

Záhadný dům 7
Martina se vymrštila na nohy. Vidina zmizela. Martina zírala na karty na psacím stole. Třásla se po celém těle. Už věděla co přijde. Jako další zemře paní Hektorová. A stane se to brzy. Dnes v noci. Teď.
David se jí snaží zabít.
Martina utíkala k vile paní Hektorové.

Martina vtrhla do haly. Všude byla tma. Venku byla bouřka a pršelo. Náhlý blesk halu ozářil.
Paní Hektorová stála nahoře, na okraji dlouhého, strmého schodiště.
Blesk zhasl. Zbyly jen obrysy bílé noční košile.
„Paní Hektorová!“ zavolala Martina.
Stará žena neodpověděla. Schody osvítil další blesk. Očí paní Hektorové byly prázdné, bez života. Byly to oči náměsíčníka. Blížila se k okraji schodiště. Místnost se znovu ponořila do tmy.
Martnia se chtěla vrhnout ke schodům, ale nešlo to.
Paní Hektorová balancovala na samém okraji schodiště. Zvedla nohu a nechala ji trčet ve vzduchu.
„Dost!“ vykřikla Martina. Zvedla ruce před sebe, jako by starou ženu chtěla zadžet. „Už ani krok!“
Paní Hektorová stála bez pohybu, s jednou nohou nehybně ve vzduchu. Z černého stínu za ní vystoupil David. V obličeji měl tvrdý, chladný výraz.
Uchopil svou matku zezadu za ramena.
Martina chtěla křičet, ale žádný zvuk z ní nevyšel.
David odtáhl matku od okraje schodů. Do bezpečí.
Martina se cítila, jako by se jí v těle sesypaly všechny kosti. Klesla na kolena. Byla úplně vyčerpaná.
„Mami!“ křikl David. Paní Hektorová sebou škubla. Strnulý obličej ožil. „Co se děje? Kde jsem se tu vzala?“
„Chodila jsi ve spánku. Kdybych neslyšel Martinu, jak na tebe volá...“ Hlas se mu zlomil. Pevně svou matku objal.
A v té chvíli bylo nad slunce jasné, že David nemohl zavraždit Kristýnu ani žádnou jinou ženu.
„Martina je tady?“ zeptala se paní Hektorová.
David ji jemně otočil. Paní Hektorová vykulila oči na Martinu klečící na podlaze pod schody.
„Kdybych neslyšel, jak Martina vykřikla, spadla bys ze schodů a zlomila si vaz.“
„Ale jak mohla vědět...“
„Taky se jí na to chci zeptat.“
David sešel s matkou dolů, sklonil se a pomohl Martině na nohy. „Co se stalo, že ses tu objevila?“
Martina sklopila oči, bála se, aby se Davidovi nezprotivila. Zhluboka se nadechla a začala vyprávět o všem, co v Alicině domě zažila.
Paní Hektorové se z hrdla vydralo zaúpění.
„Je to hrúza,“ vydechla nakonec Martina. „Co jsem u tety Alice, umírají lidé. Ajá je vidím umírat znocu a znovu a znovu... Připadám si, jako bych s sebou přivezla neštěstí. Možná by to přestalo, kdybych odsud vypadla...“
„Ne!“ zavrčel David. „Přestane to a hned! Už se do toho prokletého domu nevrátíš!“
„David má pravdu,“ připojila se paní Hektorová. „Zůstanete u nás v bezepčí.“
„Ne, kdybych u vás zůstala, Alice by si řekla, že jsem od ní utekla a přišla by pro mě a vy byste byli v hrozném nebezpečí.“

David se tedy nabídl, že Martinu doprovodí.
„Co chceš dělat?“ zeptal se Martiny během cesty.
„Moji rodiče pro mě jistě brzy pošlou. Alice mě s nimi nechá odejít bez odporu. Nezbývá mi než čekat. Budu předstírat, že se nic zvláštního neděje, a budu velice, velice opatrná.
„To se mi nelíbí,“ zavrčel David.
„Jiná možnost není, sám jsi viděl, co se stalo a co Alice dokáže. Musím se tam vrátit.“
„Dobrá, ale slib mi, že nám dáš zprávu, kdyby ti hrozilo nějaké nebezpečí.“
„Slibuju.“
Nastala chvíle ticha. Kousek od domu se David zastavil.
„Martino...“ Na okamžik zaváhal. Zhluboka se nadechl. „Musím ti něco říct. Já...ééé... totiž...zamiloval jsem se do tebe.“
Matina k němu otočila hlavu. „Cože?“
„Miluju tě od chvíle, co jsem tě poprvé spatřil.“
Martina ho zala kolem krku. „Já tě taky miluju od prvního okamžiku.“
Políbil ji. A ona se k němu ještě víc přivinula, jako by ho už nikdy nechtěla pustit.“
„Měla bys jít,“ řekl nakonec David. „Než si to rozmyslim a necham si tě tu navždy.“
Kráčeli spolu kvile Fárových a nemluvili. Necítili potřebu mluvit. Martina se usmívala. Ano, Davdi ji miloval!
Prošli brankou a ve tmě před nimi se objevila vila Fárových. Martina by se nejraději otočila a utíkala a už by se tam nikdy nevracela.
„Pořád si to můžeš rozmyslet,“ zašeptal David, jako by četl její myšlenky. „Stačí říct a odejdeme spolu odsud.“
Než Martina stačila odpovědět, otevřely se dveře.
Ozářilo je světlo.
Ve dveřích stála Alice a dívala se na ně. Měla mrazivé tvrdé oči, jako dva kusy ledu.
„Nevěděla jsem, že jsi venku, Martino?“ řekla Alice mile.
David k ní vykročil. „Byla u nás paní Fárová.“
„Ale?“ podivila se Alice. „No dobrá, děkuji ti, Davdie, žes ji přivedl. Já už se oni postarám.“
Než stačil Davdi něco dodat, Martina vběhla do domu. Chtěla se ještě ohlédnout, ale teta rychle zavřela dveře.
Byla uvnitř a David byl venku.
Těžce polkla. Očekávala, že se do ní Alice pustí. Ta na ní chvíli upírala vyčítající pohled. Pak ukázala na schody.
Martina se neodvažovala pípnout. Byla ráda. Ža jí Alice nevynadala. Rozběhla se po schodech do svého pokoje.