Školní slavnost

Nela beznadějně stála před svojí skříní a zoufale se snažila přijít na nějakou kombinaci oblečení, která by se dala nosit a zároveň nevyděsila veškeré lidi kolem. Dneska chce vypadat obzvláště dobře. Je totiž výjimečný den. Alespoň pro ni.
Na jejich škole se koná slavnost. Nela tam letos nastoupila, takže tam jde dnes poprvé. Spolužáci říkají, že je to vždycky skvělé – bezvadná muzika, spousty jídla a když přehlédneme to jedno nudné divadelní vystoupení, je ten večer dokonalý. A Nela si ho chce užít. Musí se ale dobře cítit a toho lze docílit jedině, když bude mít hezké oblečení.
V tom její pohled spočine na hodinách. Už je půl osmé! Jestli si nepospíší, přijde pozdě! A ona ještě nemá co na sebe!

Slavnost právě začala. Nela nervózně přešlapuje ve svých zbrusu nových kozačkách a urputně vyhlíží svoji kamarádku Kristýnu. Už by tu dávno měla být. S tím oblečením to nakonec nedopadlo tak hrozně – vzala si slušivé černé minišaty, nové kozačky a k tomu černý pásek kolem krku a na ruku. Cítila se dobře. Jenže neměla vůbec ponětí, co bude dělat, jestli se Kristýna neukáže. Ještě tu nikoho moc nezná a určitě by se hrozně nudila, kdyby si neměla s kým povídat. Naštěstí se Kristýna zanedlouho objevila a společně vyrazily do centra dění. Když obhlédli terén, snědli pár dobrot a poslechly si pár písniček, uviděly jejich kamaráda Vítka. Ihned si to k němu namířily.
„Čau!“ pozdravili se.
„Tak co, Neli, jak se ti líbí naše slavnost?“ zeptal se jí Vítek a roztomile se usmál.
Vypadal opravdu roztomile a Nelu hned od prvního okamžiku zaujal, i když je mu teprve dvanáct let – čili o dva roky méně než jí. Ale vůbec na dvanáctiletého prcka nevypadal – na svůj věk byl poměrně vysoký a i chytrý. Dozvěděla se od Kristýny, že se mu v jedenácti letech zabila maminka při autonehodě. On sám prý při nehodě utrpěl těžká zranění, šlo mu o život. On přežil, maminka bohužel ne. Často se mu prý vzpomínky na mámu vracejí. O to víc Nela malého Vítka obdivovala. Musel to mít opravdu těžké. I přesto se však stále usmívá.
„Měli jste pravdu, je to tu bezvadný.“ Usmála se na něj Nela, „Fakt super. Docela koukám, tohle asi jen tak v nějaký škole není.“
Vítek se zakřenil. „Si piš. Jsme výjimeční.“
„O tom nepochybuju!“ zasmála se.
Dál se bavili, smáli se …… Nele začínalo být ale čím dál tím víc nevolno. Nebylo ji dobře. Od hlasité hudby ji začala bolet hlava a místnost se s ní začala točit.
V tom ředitelka oznámila, ať se všichni přesunou do divadelního sálu – proběhne školní představení.
„Teď se připrav,“ prohlásila Kristýna, „Blíží se nejhorší část slavnosti. Jestli to přežiješ, jsi machr.“
Byl to vtip, ale Nelin stav to v tuhle chvíli docela vystihovalo. Bylo ji opravdu špatně. Na židli v sále se ihned sesula a v průběhu představení měla pocit, že opravdu umře. Hlava ji třeštila, byla čím dál tím unavenější, dělalo se jí špatně od žaludku …..
A aby toho nebylo málo, cestou ze sálu narazila na Annu – snad tu nejhorší holku, kterou kdy poznala. Na téhle škola byla sice jenom krátce, ale téhle holky si nešlo nevšimnout. A z nějakého neznámého důvodu si na Nelu zasedla. Pořád ji shazovala a ponižovala. Nela už ji měla plné zuby. Kristýna říkala, že tahle holka je ale něco víc než jenom otravná – je prý i nebezpečná – a to doslova. Kamarádi se s podivnými lidmi a říká se, že to nemá v hlavě v pořádku.
„Kdyby jednoho dne zabila člověka, vůbec by mě to nepřekvapovalo.“ Řekl jednou Vítek a Nelu to šokovalo, neboť to myslel smrtelně vážně.
„Anna je opravdu blázen, s tou si moc nezahrávej. Je schopná ti i ublížit.“ Radila ji Kristýna.
O to víc ji Nela neměla ráda. I se jí bála. A jako by ji už tak nebylo dost hrozně, zrovna jí musí potkat.
Anna si dala ruku v bok a nafoukaně pronesla:
„Ale, ale, Nelinko,“ její hlas vyzněl posměšně, „Jakpak to vypadáš? Není ti snad dobře?“
Ironie v jejím hlase byla nepřeslechnutelná. Tohle Nela opravdu nepotřebovala slyšet. V tuhle chvíli by se ani nedivila, kdyby se dozvěděla, že ji Anna strčila něco do pití nebo tak. Ani se nezmohla na nějaké odseknutí. Otočila se ke Kristýně a Vítkovi.
„Za chvíli se vrátím – je mi hrozně špatně.“
A s těmito slovy se vytratila.
Musela někam do klidu. Pryč od toho všeho hluku. Byla naštvaná – tak se na tenhle večer těšila a zrovna se musí cítit tak příšerně. V druhém patře byla místnost s nářadím – různé staré věci, nepoužité počítače, prostředky pro uklízečky a další nepořádek – tam měla Nela namířeno. Bylo to snad jediné místo, kam nedoléhal všechen ten hluk. Konečně tam dorazila. Zaklapla dveře.
Takový klid, pomyslela si. Hlava ji ale stále třeštila, nohy se ji podlamovaly. Přesunula se k malému okýnku. Otevřela jej a vystrčila hlavu. Zhluboka se nadechla, potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu.
V tom najednou uslyšela nějaký zvuk. Nebyla to ale žádná hudba, žádné hlasy lidí, nic takového. Byla trochu mimo, dělalo ji problém přesně ten zvuk identifikovat.
Píp ……. Píp ……Píp …..
Nějak takhle to znělo. Co to ksakru je? Ten zvuk ji dráždil, její bolest hlavy to jenom zvyšovalo.
Píp …. Píp …… Píp …….
Musela se znovu nadechnout čerstvého vzduchu.
Ten otravný zvuk ale stále neustával.
Píp ….. Píp …… Píp …..
Snažila se uklidnit a pořádně poslouchat. Ten zvuk byl někde tady. Začala se prohrabávat všemi možnými věcmi aby ho našla. Šla po zvuku. Stále se zesiloval u hromady s krabicemi. Nejsilnější byl u jedné z nich. Nela ji nazvedla aby našla zdroj toho kraválu a ukončila ho, protože už opravdu měla pocit, že ji praskne hlava. To co však uviděla, ji šokovalo.
Pod krabicí byl jakýsi přístroj s displejem. Na něm byl ubíhající čas. To bylo to pípání. A stále běžel.
Píp …… Píp ….. Píp ……
Nela netečně zírala na obrazovku. Vteřiny na displeji ubíhaly …… 5 ….. 4 ….. 3 ….. 2 …..
Co to jenom …… ?
Pak se probrala. Znovu se zadívala na přístroj …..
Může to být …… ? Ne, to ne ….. Nebo snad ….. Že by …… ? Ale dává to smysl ….
Přístroj, ubíhající čas, tikání ……
BOMBA!
Nele projela tato myšlenka hlavou jako ostrá břitva. V tu ránu ztuhla. Nohy ji úplně zdřevěněly. Nemohla se ani pohnout.
Vteřiny stále ubíhaly.
Píp ….. Píp ….. Píp …..
Panebože! Co bude dělat? Rychle se rozhlížela kolem sebe. Co když to vybouchne? Panebože! Musí utéct! Rychle se otočila, jenže v tom se ji zatočila hlava. Zatmělo se ji před očima. Kolena se ji podlomila. Musela se přichytit poličky, aby nespadla.
Píp ….. Píp ….. Píp ……
Ten zvuk ji děsil. Přímo vedle ní je bomba, která zanedlouho vybouchne a ona není schopná pohybu. Zmocňovala se jí panika. Snažila se rozběhnout, ale nešlo to. Pomalinku se šourala směrem ke dveřím.
Vteřiny stále ubíhaly.
Píp ….. Píp …… Píp …..
Nela ale nemohla rychleji. Byla čím dál tím slabější.
„Po ….“ Zasípala.
Píp ….. Píp ….. Píp …..
„Pomoc …..“ vyhrkla.
Nikdo ji však neslyšel. A čas stále běžel. Nele do očí vyhrkly slzy. Co bude dělat ?! Snažila se uklidnit. Možná to není bomba. Ano, vůbec to není bomba. Možná to je …. Jenom nějaký měřič. To přeci existuje – ty minutky. Pípne to a jídlo je hotové. Jako mikrovlnka. Ano, přesně tohle to je. Jenom mikrovlna. Bude to dobré.
Píp ….. Píp ….. Píp …..
V tom se ozvala strašlivá rána. Nela se bleskurychle otočila a v tom se ji zatmělo před očima a ona spadla.

Slavnost probíhala úžasně. Muzika byla čím dál tím lepší, jídlo chutnalo stále skvěle. Kristýna a Vítek si to jako každý rok užívaly. V tom uslyšelo příšernou ránu. Stejně jako zbytek lidí v místnosti.
„Slyšel jsi to?“ zeptala se znepokojivě Kristýna, „Co to bylo?“
„A kde je vůbec Nela? Dlouho se nevrací.“ Odvětil Vítek.
„Říkala, že jí je špatně.“
Muzika ztichla, všichni lidi v sále také. Místností se rozlehl znepokojivý šepot. Všechny hrozivá rána vyděsila.
„Jdu se po ní podívat.“ Řekl Vítek a vydal se Nelu hledat.
Namířil si to k nářaďovně, protože věděl, že tam Nela ráda chodí. Ta otřesná rána ho znepokojila, měl strach. A proč se Nela tak dlouho nevrací? To ji bylo tak špatně?
Dorazil k nářaďovně. Rázem ztuhl.
Dveře byly roztřískané na kusy. Kousíčky kartónových krabic se válely všude, rozmašírované papíry byly po celé místnosti. Starý počítač roztřískaný na kusy, kbelíky rozmlácené, přípravky na podlahu rozlité po stěnách a podlaze …… Mezi tím vším leželo Nelino bezvládné tělo.
Byl v šoku. Okamžitě se k Nele rozběhl.
„Nelo, Nelo, prober se!“ třásl s ní zběsile.
Vůbec nereagovala. Co se tu do háje stalo? Vítek ji obrátil na záda.
Šok. Tělem mu projela mrazení.
Na obličeji měla ošklivé škrábance, rukávy měla špinavé od krve, na nohách ošklivá zranění. Na boku měla obrovský rudý flek, silně krvácela. Vítek ji nahmatal pulz. Krev proudí. Je naživu. Okamžitě vyběhl z místnosti a naprosto v šoku a mimo sebe z toho co viděl všechno pověděl prvnímu člověku, kterého potkal.
Zanedlouho už byly slyšet sirény záchranné služby. Všichni byli naprosto šokovaní. Nela ležela bezvládně na nosítkách, skrz bílou pokrývku ji prosakovala krev. Stále silně krvácela. Její stav byl kritický.

Maminka s tatínkem seděli kolem její postele. Nela byla v nemocnici a ještě se neprobrala. Utrpěla těžký otřes mozku, má zlomená žebra a obě zápěstí, dále má spoustu pohmožděnin a odřenin. Rodiče pouze čekali.
Ve škole to vyvolalo neuvěřitelný rozruch. Nikdo se nebavil o ničem jiném. Nic podobného se ve škole ještě nestalo. Situaci už řeší policie. Vyslýchala i Vítka, který Nelu našel jako první.
„Bylo ….. bylo to hrozné. Já …. Já stále vidím Nelino tělo. Ona ….. krvácela všude. Všechno okolo bylo rozmlácené, poničené ….“

Nela se konečně probrala. I ona byla v šoku. Tělem jí projela bolest. Každé nadechnutí ji působilo muka. V rukách ji nesnesitelně cukalo, hlava ji třeštila. V tom se ozvalo zaklepání. Nebyli to doktoři, ani rodiče.
Byla to Anna. Potměšile se usmívala.
„Jsi silnější než vypadáš, když tě ani moje bomba neodrovnala.“