Na nebi podivné války-13

Po několika dnech, kdy tuhý mráz se sněhem střídavě ovládal počasí, se příroda umoudřila a opět bylo možno vzlétnout do nebe nad podivnou válku.
V prvních ranních paprscích se sníh třpytil, ale kulisu krásného zimního rána rušil hluk leteckých motorů, který se rozléhal letištní plochou. Zároveň v dosud nedotčené sněhové pokrývce se začaly objevovat stopy od zachumlaných postav.
„Už jsem si myslel, že do konce roku budeme uzemněni,“ řekl desátník Dominigue Sueur, který jako ostatní odklízel hrabadly sníh.
„To by si umřel na nelétavici,“ pronesl s úsměvem rotmistr René Lemaire.
„To by ovšem bylo z lékařského hlediska dost unikátní úmrtí,“ ozval se seržant Armand Rouguett.
„Tak by byl světový unikát. Třeba by ho pitvali světově uznávaní vodbornicí,“ řekl Lemaire.
„To mi teda přeješ pěkný věci!“ vyhrkl Sueur a shýbl se. „Pozor! Dominig má dobrou mušku!“ zvolal seržant Michel Vencl, přičemž podřepl a oběma dlaněmi rychle vytvořil sněhovou kouli. Těch vzápětí létalo vzduchem velké množství a mnohé svůj cíl zasáhly.
Když mechanici dotlačili šestici stíhacích Curtissů se spuštěnými motory dále od hangárů, stál Vencl u jedné budovy a sundával ze svého leteckého obleku zbytky sněhu po zásazích sněhových koulí. A protože nebyl psaný na rozpisu leteckých hlídek, tak si to namířil ke vchodu do budovy. Než však k němu stačil dojít oslovil ho jeden mechanik.
„Pane, máte už ve svým letadlu nový motor. Tak za půl hodiny by jste si ho mohl vyzkoušet.“
„Tak to jste mě potěšil. To se tedy půjdu proletět. Jen to voznámím veliteli. Za půl hoďky jsem zpátky,“ řekl Vencl a otevřel dveře do budovy.
Než se vrátil“bojově“ oblečen, tak šestice stíhaček vzlétla a zmizela směrem k francouzsko německé hranici. Zanedlouho usedl do kokpitu stíhacího letounu, přičemž už zahřátý motor vydával pravidelný hluk. Po zatažený překrytu kabiny se rozjel po sněhem pokryté letištní ploše. Netrvalo mu to dlouho a stoupal do vzduchu.
Zasněžené letiště nechal brzo za sebou a pod ním se začala rozprostírat bílá krajina. Několik minut jen tak bezcílně létal a přitom zkoušel, jak motor poběží při rozdílných rychlostech.
„Výborně! Šlape jako švýcarský hodinky,“ pomyslel si po další čtvrt hodině. Zároveň měl pokušení vyzkoušet si některé akrobatické manévry. Vzápětí přitáhl řídící páku prudce k sobě a provedl se stíhačkou výkrut, při němž se chvíli točil dokola kolem své osy. Pak následovalo několik divokých manévrů, které mu zvedly adrenalin v krvi.
„Vidět mě tak major. Ten by mě sjel,“ řekl si a opět počal divoce manévrovat. Nakonec ve velké rychlosti kolmo vystoupal vzhůru. Stoupání zakončil až nad šedými mraky. Poté neletěl normálně, ale hlavou dolů. Zároveň mával trhavě křídly a upřeně se díval na mraky pod svou hlavou.
„Tak jsem si teda zablbnul. A hurá zpátky!“ řekl si a sklopil let dolu, přičemž stále letěl nohami vzhůru. Za pár okamžiků se ocitl mezi mraky, aby poté natočil Curisse do díry mezi dva oblaky a potom onou dírou prolétl. Ve stejný okamžik postřehl hned několik dvoumotorových letadel do jejichž blízkosti se dostal. V první chvíli si myslel, že je to formace francouzských Potézů. V následující vteřině však spatřil na křídlech letounů černé kříže. Překvapením vytřeštil oči a srdce se mu rozbušilo. Ocitl se totiž přímo nad dvoumístnými stíhacími letouny Me-110.
KONEC TŘINÁCTÉ ČÁSTI