Úhel pohledu

Úhel pohledu

Jedna a ta samá událost se může různým lidem jevit úplně rozdílně. Záleží jen na úhlu pohledu.
Pokud tomu nevěříte, pokračujte v četbě.
Snad Vás přesvědčím.
Za příklad mi poslouží události jednoho zimního dne, které se událi na území východního Polska.
Stalo se 17. ledna 1943.
Na jednu a tu samou věc se podíváme očima tří mužů, které vůbec ,ale opravdu nic nespojovalo až do tohoto dne.
První z mužů je Kurt Langer. Devatenácti letý mladík z německého města Magdeburg.
Po dovršení sedmnáctého roku svého života nastoupil jako dobrovolník ke zbraním SS.
Pro svojí průměrnost to po dvou letech služby dotáhl jen k nejnižší hodnosti. Byl řadovým SS manem a v těchto dnech sloužil v Polsku.
Druhým z našich hrdinů je Jean-Paul Michel. Táhne mu 40. rok. Narodil se a celý život žije ve městě Nantes ve Francii. Už více než patnáct let se živí jako strojvedoucí a se svojí lokomotivou projel v letech mírových i válečných půl Evropy.
Poslední do našeho příběhu je padesátiletý Aaron Lustiger. Ani chudý a ani bohatý pařížský obchodník. Byl sice původem žid, ale vždy se cítil Francouzem. Události, které se událi 17. ledna 1943 začaly svůj běh o týden dříve.

10.1.1943 6:05 nádražní budova Nantes Francie
Jean-Paul vstoupil do kanceláře přednosty stanice.
Ten po krátkém pozdravu spustil úředním hlasem. ,,Pane Michele, mám pro Vás speciální úkol. Počítejte s tím ,že budete asi jeden až dva týdny pryč. Teď běžte domů. Nástup je stanoven na 12.1. ve 12 hodin.“
Zmatený strojvedoucí vyšel na chodbu, kde čekal jeho topič Alex Barre zabraný do družného hovoru se starým Petitem. Ten byl nejstarší strojvůdce v depu Nantes a do služby byl povoláván jen v mimořádných případech. Jean-Paul oznámil topiči čas odjezdu a pak se dozvěděl něco moc zajímavého.
Starý Petit a jeho topič pojedou s nimi jako náhradní posádka stroje. Tohle byla věc přímo nevídaná a svědčila o tom, že pojedou asi hodně daleko.

11.1.1943 12:15 byt Aarona Lustigera Paříž
Zvuk zvonku ukončil Aaronovo rozjímání po chudém obědě. Za dveřmi stál posel z ústředí židovské obce. Náš muž věděl co mu nese.
Kolik jeho známých už navštívil?
Prostě hodně, už to ani nejde spočítat.
Aaronovi zazněla hlavou slova jeho spolužáka Jakoba: ,,Jednou dojde i na tebe!“
Tak už tedy na mě došlo. Rychle podepsal převzetí a usedl do křesla.
S obtížemi roztrhl obálku a čte: ,,Dostavte se na západní nádraží dne 12.1.1943 ve 20 hodin. Povoleno je jedno zavazadlo do 20 kilogramů.“
Pak ještě několik organizačních pokynů ,ale ty už náš muž nevnímal. Strach z budoucnosti naplnil jeho nitro.

12.1.1943 12:05 nádraží Nantes
Jean-Paul stojí v předpokoji kanceláře přednosty stanice v Nantes a dumá o svém úkolu.
Kam asi pojede?
To je otázka, která mu vrtá v hlavě. Čeká pět minut a tu se otevřou dveře. Od přednosty vychází muž v dokonale padnoucí černé uniformě se znakem smrtihlava na čepici. Celé nitro našeho muže se naplnilo hrůzou.
Důstojník SS co mi asi chce?
Úplně bledý přednosta řekl: ,,Pane majore. To je pan Michel , náš nejlepší strojvůdce.“
Důstojník natáhl ruku a Jean-Paul jí váhavě stiskl.
Major se usmál a dokonalou, francouzštinou dodal: ,,No,no nebojte se pane , já nekoušu.“ Přednosta podal Jean-Paulovi cestovní doklady a zavřel s úlevou dveře své pracovny. Další cesta strojvůdce a smrtihlava vedla ke stroji.
Topič Alex Barré se pilně věnoval své práci a po čtvrt na jednu byla lokomotiva připravená.
Zapojili služební vůz s poštou do kterého nastoupil starý Petit s topičem.
Jako cíl cesty bylo na příkazu uvedeno Pařížské západní nádraží. Nic nestálo v cestě. Smrtihlav nastoupil jako poslední do jediného vozu za lokomotivou.
Jean-Paul zahoukla a vpustil páru do stroje. Kola proklouzla, ale brzy nabrala správný rytmus.

12.1.1943 19:45 nádraží Paříž – západ
Jean – Paul pomalu vjel do obvodu nákladního nádraží Paříž-západ. Na první pohled šokovaný posunovač naskočil na stupátko lokomotivy a začal pomalu mávat vpřed.
Stroj zvolna dojel k dlouhatánskému vlaku složenému z jednoho osobního a asi třiceti dobytčích vozů. Posunovač spojil spřáhla a všude zavládlo podivné napjaté ticho.
V tu samou dobu kdy Jean-Paul spojil svůj stroj s dobytčími vozy , vstoupil Aaron Lustiger v dlouhé koloně svých židovských spoluobčanů do prostoru nádraží. Než ten dav lidí prošel branou oddělující pařížské ulice od nádraží mohli si připadat ještě docela normálně , ale tento pocit zhasl po překročení té pomyslné čáry.
Nákladní rampa u koleje byla plná mužů v polních uniformách. Jejich zbraně se výhružně tyčili proti příchozím. Starší ze židovské obce začali číst jména pod dozorem důstojníků v černém.
Snaha o organizovaný nástup selhala a vše skončilo doslova natlačením ubožáků do nákladních vozů. Aaron se nechal strhnout davem asi šedesáti lidí a než se nadál zaklapli se za ním dveře vagonu.
Strojvůdce viděl ze svého stroje co , že mu to nakládají do vagonů.
Křik ubožáků trhal jeho duši.
Kam je asi povezu?
Co s nimi bude?
Jen otázky bez odpovědí. Najednou si to ke stroji vykračuje major smrtihlav.
Vylézá do kabiny a podává Jean-Paulovi jízdní příkaz.
Cíl je Krakov – Polsko.
Pak se opřel o dvířka a řekl: ,,Nu tak pane Micheli pojedeme.“
Třesoucí se ruka Jean-Paula se natáhla k páce rozvaděče páry.
Na okamžik zaváhal, ale jeho váhání utnula slova smrtihlava: ,,Neblázněte! Nebo snad chcete jet raději v dobytčáku!“
Zahanbený muž rozjel lokomotivu.

16.1.1943 ubikace mužstva SS , kdesi ve východním Polsku
Kurt Langer se rozvalil na svém kavalci.
Musí napsat dopis Gretl. Z té chvíle kdy začne psát má vždy hrůzu. Kurt je jednoduchý kluk. Gretl miluje, ale své city není schopen popsat.
Co tedy má psát?
Má psát o tom, co dělá?
To je velmi riskantní. Jeho velitel i politický důstojník ho jako i jeho spolubojovníci varovali před vyzrazením služebního tajemství.
Kde to tajemství začíná nebo konči, není ale Kurt schopen zjistit. Podle jeho mínění nedělá nic tajného. Jen otevře plechovku a její obsah vsype do otvoru.
Co je na tom asi tajného?
No půjde teď spát. Zítra je čeká velký transport z Paříže. Jak to krásně zní ,,Paříž.“
Město dost daleko od téhle díry. Tam kdyby mohl jednou vzít svojí Gretl.
Kurt Langer usnul a spal dobrým spánkem mladého muže.

17.1.1943 slepá kolej vedoucí do tábora ve Východním Polsku.
Pět dní na cestě. Dost dlouho je nechali stát na Stutgardském nádraží. Jean-Paul se několikrát prostřídal se starým Petitem, ale většinu cesty vedl svůj stroj sám. Teď jedou po úplně nové trati, asi do nějaké továrny. Už zdáli vidí dýmající komíny. Když přijedou blíž cítí Jean-Paul podivný zápach. Jakoby vše bylo naplněno tímto puchem.
Co to jenom je?
Vlak zastavil. Aaron i jeho spolucestující jsou po pěti dnech vyhnáni z vagonu.
Rány a křik.
Kurt si ze skladu přebral plechovky na tento den.
Všichni naši muži jsou na svých místech.
Jejich osud se protnul.
Je 17.1.1943 a mi jsme ve Východním Polsku, v místě , které celý svět zná pod jménem Osvětim!!!