Svatyně - 1. díl

Bolí, hrozně to bolí! Pomalu otevírám oči, nic. Vůbec nic nevidím. Žádná okna, žádné světlo, naprostá tma. Kde to jsem? Co tu dělám? Hlavou se mi víří tisíce myšlenek, nic nechápu, nemůžu se na nic soustředit.
Snažím se myslet jen na jednu věc, ale nejde to. Pokouším se pohnout a v tom si uvědomím, že na těle nemám snad žádné místo, které by nekřičelo bolestí.
Ležím na chladné zemi a po celém těle mám husí kůži. Chtěla bych se nadechnout čerstvého vzduchu, ale místo něj mi do morků kostí prostupuje ztuchlý, mokrý a chladný puch. V ústech cítím hroznou pachuť a jako by mi něco bránilo polknout…moment-vím co to je! Mám zaschlou krev v ústech. Ano, krev. Přece vím, jak chutná! Kéž bych to nevěděla, kéž bych nedělala ty věci! Kéž bych byla průměrnou dívkou. Ale to já nikdy nebyla. Vždy mě lákalo tajemno, zlo a temnota. Kvůli mé touze po vědění jsem teď tady. Mám, co jsem chtěla. Teď si vše můžu jen vyčítat, ale stejně tím už nic nezměním…
Pravou rukou jsem nahmatala zeď. Na nic hnusnějšího jsem snad ještě nikdy nesahala. Je tak slizká! Ale co, musím to nějak překousnout. Přece, když se budu plazit podél zdi, tak bych mohla najít východ, no ne? Plazím se jako had, výřím snad sto let starý prach až mě to dusí, ale nemůžu se vzdát! Musím odtud! Musím nějak přinutit své tělo k poslušnosti, přece mě teď nemůže zradit!
Možná nemám dost sil na to, abych se postavila na nohy a vyběhla ven, ale na to, abych se plazila po zemi, na to sílu ještě mám!
Vždycky jsem se smála žížalám a želvám, jak jsou pomalé. A teď? Teď by mě jakákoli předběhla. Jak smutné…
Naivně si nalhávám, že cestou třeba narazím na nějaký hadr, nebo na něco, čím bych si mohla ovázat levou ruku. Lépe řečeno zápěstí. Svaly na něm sebou mrskají a cítím, že mi z rány teče spousta krve. Je to zvláštní – nebolí to. Vlastně mě přestává bolet všechno.
Je to dobré znamení? Možná je to tím, že se tak moc soustředím na svůj cíl – najít východ, že jsem zapomněla na bolest. Nebo,… ne, přece tady nemůžu umřít! Ne, teď ne! Ne tady! Ne takhle!
Tolik jsem ti toho nestihla říct. Tak moc bych tě chtěla obejmout, podívat se ti do tvých očí. Do tvých pomněnkových očí, do těch, které nikdy nelžou.
Už nemůžu! Ani jeden sval mě neposlouchá! Jsem uvězněná ve vlastním těle. Křičím z plných plic, ale neslyším se! Jsem snad němá?
Čekám, tak už přiď! Vem si mě! Ale hned! Tak kde jsi ty stvůro s kosou? Proč to prodlužuješ?!
Ležím, nemůžu se hnout a můj mozek pracuje na plný výkon. Už se nebráním, vzpomínám…
Myslím na to, jaké to bylo dřív, co předcházelo tomu tragickému činu.
Jako bych se vrátila v čase…
Vidím ten den, ten den, kdy, kdy to začalo. Vše bylo provoněno dozrávajícími hruškami, vzduchem poletovala chmýříčka dávno uvadlých pampelišek a já byla tak naštvaná!...