Kamila

„Co si mám o tom myslet? Co si asi tak mám o tom myslet!“ Křičel jsem právě hystericky na Kamilu a nenáviděl jsem jí. Ona ale ležela úplně klidně a jako by nic. Ani se nesnažila zakrýt svoje tělo a co horšího, hlavně se nesnažila skrýt tělo jeho – kdo to vlastně asi tak mohl být? Nezajímalo mě to. Alespoň jsem si to namlouval. Cloumal se mnou vztek. Pořádný, gigantický, nikdy zatím neprožitý.
Sedla si klidně a opřela se zády o zeď. Celkem mile se usmívala. Jak se zvedala, prsa se jí zhoupla. Ta prsa, která začala maličko povolovat, ale nebylo to nic drasticky neestetického, naopak. Lehce porozevřela nohy a jako bych i pod tou peřinou viděl pečlivě vyholenou branku do krajin rozkoše. Pečlivě vyholenou, jenom s malým štětinatým proužkem uprostřed. Tu mě tak známou branku. Jenže se cosi změnilo a ta branka nevlhla jenom pro mě. Kdyby ano, neležel by vedle ní ten vyčerpaný a skoro v bezvědomí místo spánku dlející chlap. Svlečený a ledabyle přikrytý, mojí dekou.
Neudržel jsem se a kdo by se udržel. Kdo se do prdele mohl udržet. Já vím, že jezdit s vlakem jako strojvůdce není pro rodinu nic příjemného. Člověk je pořád na cestách, jako cirkusák. Spí často ve špinavých místnostech bez topení, jí ve spěchu salám, nebo oschlé porce od oběda ohřáté za jízdy v mikrovlnce, ale hlavně a to je to nejpodstatnější, není doma. Nikdy, když ho rodina potřebuje, není doma. A poslední dny, to bylo opravdu na hlavu. Odešel jsem do práce ve dvě ráno, abych se vrátil po sedmé ráno, vyspal se, protože večer po osmé bylo nutné zase vstát a jít a tak podobně pořád dokola. Takže jsem buď seděl na řídícím stanovišti lokomotivy a nebo spal. Když jsem byl doma, jenom jsem spal. Nadopoval se prášky na spaní a spal... Asi mi proto unikalo, že se doma ledacos mění. Spousta maličkostí mě na to mohla navést, jenže já díky únavě už neměl rozlišovací schopnost ani na ty podstatné věci.
Neudržel jsem se. Nepamatuji si kdy a jak, ale musel jsem odejít do kuchyně, protože v ruce jsem třímal dlouhý nůž. Drze se mi pořád smála.
„Měl jsi si vzít i chleba!“ Procedila. „Nic jsem ti neuvařila! Neměla jsem na to čas!“ Asi nevěřila, že bych mohl něco udělat, něco tak strašného udělat. Jestliže jsem ale došel až do kuchyně a zpátky a nevěděl o tom, už jsem to nebyl já. Nebyl jsem myslící bytost, nebyl jsem ten vzdělaný a zábavný člověk, za jakého mě přátelé pokládali. Neodhadla to a to byla její další chyba.
Nedávno jsme hned za nádražím nabrali srnu. Jeli jsme ještě pomalu, tak chudina kulhala a z boku s vyhřeznutými vnitřnostmi se jí řinula krev. Myslel jsem si, že bych nedokázal nikdy zabít, ale koukala tak smutně a měla v očích spoustu bolesti. Podřízl jsem jí krk. Rychlým, velkou silou provedeným řezem. Zatlačil jsem na nůž tolik, v obavách, abych ji netrápil, aby to bylo rychlé a v rámci možností pro ní i bezbolestné, až jsem se řízl do ruky, protože nůž hladce projel krkem a zastavil se až o páteř. Trošku zachroptěla, ruce se mi zalily krví a to bylo všechno. Známí a příbuzní mi díky „srnčím hodům“ provolávaly slávu, ale já ani neochutnal. Měl jsem ji před očima. Pořád! Ty její oči, které vyhasly, ale byly stále plné bolesti. Jako by mi vyčítaly, že jsem jim nedokázal pomoct jinak než smrtí. A teď? Teď to bylo úplně stejné. Jenom zachroptěla, Už jsem se neřízl. Mrtvá byla téměř okamžitě a téměř bez hlesnutí. Ten chlap se ani nepohnul, jako by byl opravdu v bezvědomí. Měl na sobě kapky její krve. Dopadly mu na tvář, teplé, jako májový déšť. Hovno májový. Všechno hezké bylo pryč víc než definitivně už předtím, než jsem jí na krk přiložil ostří.
„To máš i za jeho vysílení! Ty mrcho“ Ale ta slova jsem si spíš myslel, než řekl.
Jako by mě ale ten akt vyčistil. Jako by smrt odnesla nejen její život, ale i můj vztek a lítost. Vracím se do reality, červený závoj před očima se mi rozplývá a já zjišťuji, že to bohužel nebyla jenom představa, ani zlý sen. Můžu se do tváře štípat kolikrát chci, zkrvavená postel, tvrdě spící nahý muž, všechno je tu pořád. Začíná mi to trošku logicky myslet. Trochu líp myslet. Takže úplně chladně, sice s emocemi zamíchanými jako Mochito protřepané v šejkru, ale v klidu a docela chladně v kuchyni umyji nůž, i ruce. Nedotýkám se ho, dokud si na ruce nenavléknu mikrotenové pytlíky a potom jej odnesu zpět. Párkrát jej znovu protáhnu ránou v krku. Chce se mi zvracet, ale říkám si, že by na ostří měly být zbytky tkáně. Asi moc koukám na „Las Vegas“! Potom nůž opatrně vtisknu do dlaně spícímu muži. Opatrně a tiše odejdu z bytu. Jdu do práce, kde mám ve skříňce v depu náhradní džíny i svetr a nějaká trička a boty, skoro nové mokasíny. Když člověk žije jako cikán, musí být připraven. Mám tam i prádlo a hlavně je tam sprcha.
Koupu se opravdu dlouho a čím víc na sebe pouštím horké vody, čím víc se drbu, jsem přesvědčen, že to co chci udělat je totálně šílené!. Bláznivé, a že mi to přece nemůže projít! Že ze sebe nedokážu smýt všechnu její krev a že si někdo od policie nějakého toho flíčku na mém obličeji, v mých vlasech, všimne.
„Chlapče takové nervy nemáš, abys to uhrál do konce!“ Slyším ve svém mozku pochybnosti.

Ale nakonec je to snazší, než bych si býval dovedl představit. Nikdo se v tom příliš nešťoural. Vyšetřování proběhlo úplně rutinně. Ten muž se totiž, jak zjistili povzbudil trochou kokainu. Těžko říct, jestli to Kamila věděla, nebo ne. Každopádně ona byla dle pitvy čistá a jemu to přišili. Už jsem ho nikdy neviděl. Pořád jsem čekal, že se v tom začne někdo vrtat, šťourat, ale nic. Nepříjemný pohled na sněhobílou siluetu obtaženou zahnědlou zaschlou krví na posteli. Její tělo odnášené v igelitovém vaku. To bylo to nejhorší, co z toho zůstalo. Překvapivě i oči vidím častěji srnčí, než její.

x x x

Otevřela oči. Bylo jí chladno. Co chladno, měla zimnici jako hrom. Klepala se a brada jí létala. Byla nahá, hlava jí padala na stranu a nemohla s tím nic dělat. Když její oči přivykly šeru, uviděla několik podivných postav. Nepodobaly se ničemu, co až doposud viděla. Byly to spíš „bytosti“ než lidé. Ale tak nějak z nich vyzařoval klid.
„Tak člověk už nemůže věřit ani svým vlastním očím!“ Napadlo jí. „Dala bych krk za to, že jsem zemřela!“
„To taky že jo!“ Ale vymetla zákoutí mozku velmi silná myšlenka. Kdyby to byl hlas, musel by to být jasný a velmi silný bas!
„No a co dělám tady! Co tady chci!“ Tentokrát ale uslyšela jenom smích.
„Kdybych alespoň věděla, jestli jsem v pekle nebo v nebi!“
„A není to vlastně jedno? V pravdě jsi mezi tím a nic jako peklo ani nebe stejně neexistuje. Alespoň ne tak, jak to u vás definujete!“ Povzdechla si, protože být zavražděna vlastním mužem a potom rozebírat filozofii, to bylo peklo, ať už to ten někdo byl ochoten přiznat, nebo ne!
„Co bude dál? Co se bude dít teď DÁL!“ Zeptala se. Znovu smích. Teď spíš úsměv. Asi byl víc cítit, než slyšet.
„Máš štěstí. Můžeš se vrátit a vyřešit si, co tě pálí!“
„Jak vrátit a kam vrátit? Hlava mi drží jen na vlásku! Kam bych se měla vracet!“ Znovu ten úsměv.
„Ta hlava není problém. Duše se hojí rychleji než tělo a tělo, to si vybereš nové. Jaké chceš. Vyhrála si!“ To zavánělo nějakou loterií. Jako by si vsadila sportku. „Sakra já přeci nikdy nevsázím Sportku! Co je to za blbost?“
„Žádná blbost, ale výhra. Vrátit se a mít tělo dle výběru, to je tvoje výhra. Ten tvůj tě totiž zabil v pravý čas. Měla jsi obrovský štěstí, že tě zabil právě v ten okamžik.“ Pojem štěstí si sice představovala poněkud jinak, ale asi zdejšímu prostředí ještě dostatečně nedospěla.

x x x

Být sám, bylo peklo. Vyčítal jsem si to často, snad i častěji, než bylo zdrávo. Překvapivě jsem si nevyčítal nic z toho, co se stalo a proč jsem byl vlastně sám. V mých očích byla pořád Kamila ten, kdo si to plně zasloužil a našel jsem si i berličku v podobě, že i „osud tomu tak chtěl a mělo se to stát!“ Protože kdyby to tak nebylo, chytili by mě. Toužil jsem po vztahu, po plném vztahu, po ženě, která by se na mě těšila, stejně jako před lety Kamila a na kterou bych se neméně těšil já a byl by pro mě svátek být každou vteřinu v její přítomnosti. Jenže takové se nerodí a já bych po pár měsících, v tom lepším případě, vystřízlivěl zase jako paroháč... Takže když to už už vypadalo na tu pravou, lekl jsem se a vzal zpátečku. Krev na rukou asi nikdy nezaschne a já se jí i na smrtelné posteli vylekám. Na chviličku zapomenu, ale nakonec vždycky na něčem hezkém a čistém udělám ten škaredý rudý čmouhanec.
„Jak jsi na tom o víkendu?“ Adamův hlas hlaholil z mluvítka telefonu a já bych jím nejraději nejraději mrštil do kouta. Rozmlátil o masivní kovový pult.
„No, mám sice volno, ale taky dost práce.“ Začal jsem opatrně.
„Prosímtě! Jakou asi tak může mít práci Vdovec! Bezdětnej vdovec!“ Naštvalo mě to. Měl jsem ho sice rád, ale teď mě štval. Vůbec jsem nějak poslední dobou nerad chodil mezi lidi. Co tam? Možná to byl potencionální strach z toho, že bych se neubránil, kdybych tam náhodou zahlídl nějakou tu „paní vysněnou“? Asi!.
„No dobrá nemám tolik práce, ale chci možná jen být sám. Není to ještě moc dlouho...co jsem sám...“
„Tak to rovnou řeknu a nebalím to do práce, ne?“ Nakvašeně rychle odpovídá Adam. Naštvat jsem si ho ale nechtěl, protože to byl jeden z mála přátel, opravdových, co mi zůstal.
„V sobotu večer bych na pivko s tebou docela skočil. Je fakt, že naposledy jsem někde byl asi ve středověku...“ Viditelně ho to potěšilo.
„Když je to tak, vezmu tě do pravé středověké krčmy. Mají tam prý prima hubatou krčmářku... Víš kdo jí hraje? Naše Karla! Přece Karla Vobrová! Spolužačka. Hrávala divadlo už na škole a zůstalo jí to. Uvidíš, jak je to tam prima.. Bude to kultura i hospoda v jednom.“ Zakončil vesele a položil. Já se mohl konečně v klidu věnovat cestě Benešov Praha za plného soustředění.

x x x

Sobota přišla rychle. Bylo něco po páté odpoledne a venku bylo strašně hnusně. Mlhavo. Znáte to, takové přítmí, člověk celý den čeká až se konečně rozední a začne se tak maximálně stmívat. Depresivní počasí a díky němu depresivní nálada. Jestliže se mi nikam nechtělo už v týdnu, dneska se mi nechtělo dvakrát. Měl jsem sotva dvacet minut a ještě ani nepřemýšlel, co si vezmu na sebe. Nejsem sice žádný „metrosexuál“, ale rád dělám dojem upraveného a čistého chlapa. Těch dvacet minut k tomu bylo víc než šibeničních. I to podtrhovalo, jak moc se mi nikam nechce.
„No jo už jsem na cestě!“ Lžu po těch dvaceti minutách do mluvítka domácího telefonu. Vzhledem k primárnímu upozornění, o taxíku, kde se platí i za čekání se neodvážím přiznat, že ještě jsem v nedbalkách.
Když konečně sednu do toho taxíku, snažím se gesty dát najevo, že jsem dělal víc, než bylo možné.
„Jsi horší, než ženská!“ Poznamenal otráveně Adam.

Karla je vážně moc prima. Jako by ji sem opravdu někdo prsknul rovnou ze středověku. Má na sobě korzet a ten nádherně modeluje postavu a dává vyniknout jejímu poprsí. Už v deváté třídě to byla pěkně vyvinutá slovanská holka. Teď měla ještě dlouhé černé vlasy.
„Co sedíš u prázdného džbánku! Jak k pití a jídlu, tak k dílu! To se nedivím, že jim doma nescházíš!“ Stála nad jedním z hostů a člověk by měl dojem, že repliku, kterou pronášela myslela smrtelně vážně. Přišla i k nám. Chtěl jsem ji pozdravit. Ale Adam místo toho řekl.
„Už padám žízní Marjáno a jazyk se mi na patro lepí. Dostanu něco k pití nebo jenom těch tvých pár slov jedovatých?“
„už ti to pivo roztáčím holenku a že se ti od huby práší, ozdobím ti pěnu slinou jedovatou pro tebe speciálně uchystanou.“ Odsekla nakvašeně.
„Teď jí neruš. Je v roli a to s ní nikdo nehne. Když je v roli nezná bratra.“ No dobrá. Zkusím si taky repliku, napadlo mě a opatrně, bez kuráže, až zakřikle povídám.
„Marjánko to je všechno tvoje? Zatímco jí koukám na zadek a záňadří. Jenže ona nezaváhá a sype ze sebe
„Ale kdepak. To je všechno falešný jako ty!“
Zasmál jsem se tomu, to jo. Srdečně, jako všichni okolo, ale už se neodvážím cokoli podotknout. Nejsem zrovna typ, který by v sobě nesl značnou dávku exhibicionismu. Raději poslouchám kolem sebe. A že je toho k poslouchání mezi cinkotem, skla a džbánků.
„A co děláš večer když zavřeš krčmu, Marjánko. Nesníš si tak náhodou o nějakém pěkném a chytrém chlapovi, jako jsem já?“
„Nesním, já o nesmyslech nesním.“

„Marjáno pojď ke mně“
„Co bych chodila. Ještě si prošoupu střevíčky, víš co mě stály?“

Hej, marjáno, tak vykecáváš nebo taky nosíš jídlo a pití!?"
„ty si myslíš, že když nesu pití nebo jídlo, že něco vykecám, joo?? bych si pokecala ubrusy..a kdo by je pral, ty ne!“

Prvně a s civilní náladou přišla až o přestávce. Asi byla ráda, že nás vidí. Potom pravidelně chodí každou přestávku, je pořád o čem povídat. Ona je hodně ukecaná a zjišťuji, že překvapivě a navzdory dosavadní povaze, také. Byla ostuda, že jsme se vídali jenom o třídních srazech. Tak velké zase to naše krajské město není. Každopádně jsem visel na každém jejím slovu.
Vypité víno, nejspíš, mi dodalo neobvyklou kuráž. Můj Mindrák byl zadupán do země mým sebevědomím. Když odešel Adam na WC a ona přišla zase ke stolu, osměluji se. Obejmu ji, hladím po zádech – korzet je jako struhadlo – a pokouším se jí políbit. Nebrání se. Pane bože, ona se ani trošku nebrání. Prohýbá se jako luk, je napjatá jako tětiva a já toužím vystřelit jako šíp, přímo a neomylně do středu terče.
Naštěstí jí na rozdíl ode mě nechyběla duchapřítomnost, ani pud sebezáchovy. Plácla mě po zádech a rychle se odtáhla.
„Vrací se! Adam se vrací!“ Zašeptala výrazně. Jako by to nebylo jedno, když už nás stejně viděla celá hospoda.“
„Celá hospoda není Adam. Nechci aby se mezi spolužáky šířily nějaký drby. Jestli chceš, zbav se ho a počkej na mě, až skončím. Ráda se nechám doprovodit.“

Je chladno. Zatraceně chladno. Ani hledání všemožných výmluv a falešných cílů, kde se musím bezpodmínečně ještě teď v noci zastavit mě náležitě nerozehřálo. Karla se objevila. Už žádná Marjána. Byla v civilu, měla na sobě kožený kabát a i ten překvapivě miloval její ženské přednosti a dal jim náležitě vyniknout. Jen přišla až ke mně, maličko se naklonila, k přátelskému a letmému polibku, topil jsem se v horku. Svlékl bych se okamžitě a klidně tady na ulici třeba do naha. Přitáhl jsem si její hlavu a začal ji líbat úplně nekontrolovaně. Snažil jsem se jí nacpat jazyk do úst, ona mě ale odstrčila.
„Ale no tak! Znám ty co tak ostře útočí a potom v posteli, skutek utek! Přece nechceš, abych si o tobě myslela právě tohle, ne?“ Zavrtím hlavou. „Tak trochu sebeovládání, muži! Nech si něco ke mně, jestli nepohrdneš nočnímu pozvání na kávu...“ Kdo by dokázal odolat takovému pozvání? Byl to splněný sen. Obrovský, vyplněný sen.
„A co ty? nejsi ženatý?“ Zaútočila v obýváku.
„Ne, jsem vdovec.“ Uklidňuji jí a bojím se, že krvavá stigmata mi vystoupí na rukou. Jestli budu muset vysvětlovat, co se stalo, tak určitě.
„To je mi líto, promiň. Někdy jsem takt a ohleduplnost sama... a co se stalo, že zemřela? Pokud o tom chceš mluvit. Nějaká nemoc?“ Zavrtěl jsem hlavou na znamení, že mi to nevadí že mi podobné věci rozhodně nevadí, že jsem s nimi vyrovnán, ale v duchu jsem si jen řekl „no jistě, už je to tady, jakpak by ne!“
„Přišel jsem jednou ze směny a ona ležela v posteli mrtvá, měla skoro uříznutou hlavu a vedle ní spal nějakej chlap. Policie potom zjistila, že to byl Gigollo a hlavně že byl nadopovanej koainem. Měl ho v době tolik, že ji asi pokládal za nějakou vidinu.
„Brrrr“ Otřásla se. To muselo být strašný. Promiň!“
„Hmm, bylo. Promiň, radši bych se bavil o něčem příjemnějším. Jistě pochopíš, že na ten večer nemám zrovna příjemné vzpomínky.“
„Jasně. Promiň...“ A potom jsme toho už moc nenapovídali. Milovali jsme se dlouho, opravdově a naplno, až jsem se bál, že musím zkolabovat, tak silné to bylo. Jestli jenom proto, že jsem měl nějaký půst, nebo to bylo její osobností, to nevím...
Ráno je báječné. Ona je báječná. Osedlala mě, než jsem se vůbec dostal k myšlenkám na koupelnu, nebo na snídani. Voněla mýdlem a nějakým velmi příjemným parfémem, takže podle všeho, ona koupelnu ještě před mým probuzením stihla.
„Pojď se nasnídat. Potom si musím s tebou promluvit.“ To znělo skoro výhružně.
Po snídani mě čekalo něco, co jsem tedy opravdu nečekal. Otevřela dveře do dětského pokoje.
„Mám holčičku. Je jí osm a jmenuje se Karolínka. Jestli se ti zdá, že na to nemáš, že na to nebudeš nikdy mít, sbal se a vypadni! Ber to jako flirt na jednu noc.“
„S manželkou jsme si moc nerozuměli. Možná v tom hrál roli i fakt, že jsme neměli děti. Já po holčičce vždycky toužil. Jestli je alespoň maličko po tobě, musí být moc prima.“ Povídám a rozplývám se. Nelžu! Fakt jsem po dítěti a hlavně po dceři vždycky moc toužil.
„No dobrá. Budu ti zatím věřit, i když, mám důvod celkově mužskému plemeni nedůvěřovat. Poslední dobou jste mě dost vyškolili... A bohužel ne v tom nejlepším slova smyslu.“ Přikývl jsem na to s porozuměním.
„Koukal jsem po tobě už na základce. Tak mi věř že nechci jenom „jedno noční flirt“. Toužil jsem po tobě tenkrát a toužím po tobě minimálně stejně teď.“
„A proč jsi už tenkrát něco neudělal?“
Protože jsem byl nesmělý puberťák. Asi pro to. Potom jsem studoval až v Plzni a doma moc nebyl. Prostě jsme se tak nějak navzájem všichni ztratili.“ Přikývla. „Každopádně jsem rád, že je to až teď. Líp si to vychutnáme, myslím. Kdyby to bylo tenkrát, první láska nikdy nevydrží, znáš to!“ Usmála se a políbila mě.
„A kde je vůbec ta Karolínka? Poznám ji?“
„Vždycky, když mám „hospodu“, bere si ji mamka. Poznáš ji, ale nechvátej. Pro mě je to nejdůležitější člověk, tak si dám načas, dokud se nepřesvědčím, že jsi opravdu to co hledáme a že nám nepodrazíš v tu nejméně očekávanou chvíli nohy, jak se nám tak poslední dobou stává... Každej, nebo skoro každej se tady rozplýval, kecal co nám toho chce dát, ale nakonec jenom bral... Já jsem štědrá holka. Nejen v posteli, tak celkově, v životě, nesobecká, ale všichni chtěli víc, než jsem byla schopná dát.

x x x

Konečně jsem byl šťastný. Úplně a docela šťastný. Překvapivě mi ten pocit absolutního štěstí přineslo něco, čemu jsem se dlouho bránil. Perfektní partnerka v podobě Karly a hlavně skvělé, nádherné a bezvadně živé holčičky Karolínky. Troufám si říct, že i s malou Kájou jsme si padly do oka hned od prvního setkání. Byl to ráj na zemi a já se modlil, aby trval věčně. Prodal jsem svůj byt (svůj zkrvavený byt - nikdy se mi nepodařilo se toho dojmu zbavit) A po prodeji i toho Karlina jsme si mohli dovolit poměrně luxusní a velký byt koupit.

Jenže nic netrvá věčně a ještě mě tak maně napadlo oblíbené úsloví manželky, dokud ještě žila a to sice, že „na každou svini se najde kotel“ Teď jsem si to začínal uvědomovat, v kontextu toho, co právě provedla malá Kája. Trpělivě se jí snažím vysvětlit, že nemůže mít úplně všechno a všechny hračky. Koukám s ní do výlohy a prostě vím, že jí nemůžu koupit nač si ukáže. Ne proto, že by na to nebylo. Ale protože jí nechci zkazit. Vím, co Karla říkala, jak jsme se domlouvali, abych jí nekazil dárky. Jenže ona koukala úplně klidně na domeček pro Barbie od Matela a neméně klidně, venku, před tou výlohou povídala.
„No, já nevím. Roztrhnu si asi šaty, košilku a potom můžu natrhnout i kalhotky. Řeknu doma mamce, že jsi mi to chtěl násilím svléknout venku, v parku, že mi byla hrozná zima a že jsem té tvojí hře vůbec nerozuměla a nechtěla ji s tebou hrát.“
Jako by si to povídala sama pro sebe, ale bohužel ne. Bylo to určené mým uším. Zuřím, ale ať přemýšlím jak chci, ať o obracím z jakékoliv strany, nic mě nenapadá. Tedy nic jiného, než jí vzít opatrně za ruku a jít s ní dovnitř. Za chviličku má bezelstně doširoka otevřené oči štěstím. Snad je i přesvědčená, že pravým nefalšovaným štěstím. Snad si myslí, že domoci se něčeho násilím i vyhrožováním je normální. Nevím kdo byl její otec, ale jak znám Karlu, nebude to mít po ní. Ona taková není.
Když vykročíme domů, běží nadšeně hned k ní a volá „Hele mami co mám. Martin jinak nedal, než že mi to koupí. Přemlouval mě. Já nechtěla, bála jsem se, že budeš nadávat, ALE POVÍDAL, ŽE TI TO PRÝ VYSVĚTLÍ. že ti všechno vysvětlí.“ Skoro klopýtla přes velkou krabici, jak se tak rozplývala. V kapse jako by se mi otevíral nůž. Karla ji objala a vzala do náručí. Otočila se s ní a já si všiml, jak se na mě malá Kája podívala přes její rameno. To nebyl spokojený milý úsměv. To byl odporný a drzý škleb. Nenáviděl jsem ji v tuhle chvilku. Nenáviděl jsem ji za to, jak dokázala vytěžit můj strach, jenže mě fakt v tu chvilku vůbec nenapadlo, jak by se taková situace dala řešit. A nenáviděl jsem jí za to, že jsem po tom šklebu nabyl přesvědčení, že to nepodnikla vlastně ani tak pro to, aby získala něco, po čem toužila. Ona to udělala pro to, aby se na mě naštvala její máma. Abych musel vymýšlet, vysvětlovat a zdůvodňovat, proč její dítě kazím a kupuji si drahými dárky, navíc, když zase tolik nevydělávám, abych si to mohl dovolit, aniž bych nešidil rodinný rozpočet. To bylo peklo, vymyslet, vyimprovizovat něco věrohodného. A to jsem ještě vůbec netušil, co všechno mě čeká, co nastane. Malá Karolínka měla velmi vyvinutý šestý smysl, takže když se blížila katastrofa v podobě nože na krku od velké Káji, když mi začala vyhrožovat rozchodem, přestala. Na čas, než se situace uklidnila, aby zaútočila znova. Bál jsem se s ní být sám i blbých pět minut. Byl jsem nadoraz, vynervovaný a známí mi říkali, „ty ale vypadáš blbě, jako by jsi přes noc zestárl o deset let. Nejsi nemocný? Nepotřebuješ něco?“ Dobráci...
Kolikrát, když se mi zdálo, že je k tomu vhodná příležitost, pokusil jsem se Karle naznačit, jak se to s její pokladem má, ale narážel jsem na hradbu rozsáhlejší, pevnější a jistě trvanlivější, než Čínská zeď. Pokaždé – a to byly jenom náznaky – to končilo slovy
„Nelži mi. Vím že není svatá ale znám ji o moc líp. Křivdíš jí, taková není. Není a nikdy nebyla záludná!“ Takže jsem od té chvilky žil v permanentním strachu. Bál jsem se už i domovního zvonku a začal si pro sebe občas šeptat, takže jsem neprošel nejbližšími psychotesty, což znamenalo přesun z mašiny do depa. Jo, mělo to i klady, pro Karlu určitě. „Byl jsem totiž daleko víc s rodinou, což bylo fajn!“ Alespoň podle jejích slov. Komu by záleželo na tom, že právě toho jsem se nejvíc bál? Komu by záleželo na tom, že mě začala nervovat i ona sama výčitkami, abych si našel „vedlejšák“, když nedokážu uživit rodinu jednou prací. Nebrala v potaz, že se hroutím. Odmítla vzít v potaz, že se hroutím.

Odpadla nám půlka směny. Nedodaly díly na generálku, takže nebylo co dělat. Státní rozpočet na dráhy se stále krátí, tak proč platit zaměstnance za to, že vypijí v pracovní době nápojový automat? Poslali nás domů. „Kruci Karla bude ještě v práci a já zase budu s malou Kájou!“ Přemýšlel jsem a běhal mi mráz po zádech. Jako bych měl trávit odpoledne v kleci hladového ledního medvěda. Najednou se mi setmělo před očima. Byl jsem kousek od autobusové zastávky. První co cítím je tvrdý asfalt o který jsem se uhodil do hlavy a to poslední, alespoň na dost dlouhou dobu je, jak mi někdo z kapsy vytahuje peněženku, doklady a mobil. Bláhově se domnívám že pro to, aby zjistil kdo jsem a zavolal mi pomoc. Netuším, že pomoc mi, alespoň v tuto chvilku nikdo nezavolá, že jsem byl jenom prachsprostě okraden. Takže prasklá masivní céva v mozku může dál zalévat krví různá morková centra, zrakové, řečové a centrum paměti. Vnitrolebeční tlak může klidně narůstat, a zasahovat ta důležitá mozková centra čím dál tím víc nevratným způsobem, o čemž já v tu chvíli v hlubokém bezvědomí nemám naštěstí ani tušení. Kdybych měl, zbláznil bych s z toho.

x x x

„Promiňte, ale trvalo nám dost dlouho zjistit, kdo to vůbec je. Neměl u sebe žádný doklad, ani korunu a dokonce ani telefon. Našli ho na ulici, uprostřed chodníku a trvalo opravdu dlouho, než se dostal až sem... Suma sumárum, jsme jen vědci. Tady by si nevěděl rady ani medicínský David Coperfield.“ Starší lékař, zřejmě nadřízený se po těch slovech podíval na svého mladšího kolegu. Ten si zřejmě konečně uvědomil, že by měl být ve svých přirovnáních uvážlivější. Ale slova už byla vyřčená, tak co s tím teď.
„Promiňte!“ Vysoukal proto ze sebe. Ale nezdálo se, že by to ženu, nebo malou holčičku, která se držela její ruky, nějak zvlášť rozezlilo. Snad si toho ani nevšimli.
„A je nějaká naděje? Je vůbec nějaká naděje?“
„Naděje je vždycky, a občas se dostaví i zázrak.“ Slyšela pomalu a pečlivě artikulovanou větu. Neviděla opět ostrý pohled staršího lékaře, ale i bez něj jí došlo, že Martin prostě žádnou naději nemá.
„Já osobně bych si nepřál další život na jeho místě a věřte mi, že vím o čem mluvím. Jste připravena starat se o někoho, jehož IQ nepřekročí číslovku 40? O někoho kdo se možná naučí schématovitě pár výrazů, které bude opakovat bez toho ,aniž by chápal jejich smysl?“ Karla se rozplakala. Konečně jí došlo, jak na tom vlastně Martin je. Jak špatně, moc špatně na tom je.
„Maminko, já bych ale chtěla Martina ještě vidět a obejmout! Moc to chci, Mám ho moc ráda...“
„Nemyslím si, že by bylo dobře za ním to dítě vodit.“ Začal lékař. „Někdy z toho bývá trauma na celý život.“
No že jste byl tak extra ohleduplný ve svém slovníku až doteď. To co mi tu vykládáte má zaděláno na doživotní trauma i pro dospělého!“ Odsekla. Karla a nedala se. Byla přesvědčená, že Kája má právo Martina vidět, stejně jako ona. I kdyby to mělo být naposledy, i kdyby si oněm díky té návštěvě měla Kája na celý život zkazit mínění, měla by mít tu příležitost. Nakonec přes jeho podráždenost, zvláště v poslední době a zhoršující se psychický stav, on byl opravdu tím nejlepším co je dvě kdy v životě potkalo.

x x x

Sedět na posteli bylo to jediné, co jsem dokázal. Míhalo se kolem mě dost lidí, mluvili na mě, ale já jim nerozuměl. Nechápal jsem, co mi chtějí. Neohluchl jsem. To ne! Jen jako by mluvili cizí řečí! Nic jsem nechápal, ani to, že když mi přistrčí před ústa lžíci, měl bych je otevřít. Žil jsem jako-by zabalen v jakémsi filmu svých vzpomínek, různě namíchaných a jedině tam bylo všechno zřetelné. Jedině tam dávaly věci smysl, i když byly hodně zlé a krvavé. Hodně jsem se bál, ale nešlo s tím nic udělat. Nikdo to asi ani nevěděl, že já se bojím.

Žena s holčičkou vstoupili do nemocničního pokoje. Holčička se jí vytrhla z ruky, doširoka rozpřáhla ruce a běžela k jeho lůžku a křičela Martine!“ Nekontrolovaně vyskočila na jeho postel a objala ho kolem krku. Dávala mu dětské polibky na tvář a na krk. Potom se natáhla k jeho uchu a cosi mu zašeptala.

Ač jsem už dlouho ničemu nerozuměl, najednou jsem si uvědomil, jak mě objímá malá holčička. Viděl jsem její tvář úplně jasně. Taky jsem slyšel a rozuměl všemu, co mi šeptá do ucha. A hádejte, co mi vlastně šeptala? Byly to dvě prosté větičky. „Na každou svini se najde kotel. Víš kdo ti to vzkazuje?“ A já najednou věděl. Všechno jsem věděl a přišlo mi to k smíchu. Začal jsem se mát a asi i hodně hlasitě. Deka na mě lítala, nadskakovala a tvář holčičky se před mýma očima proměnila, přetransformovala v podobiznu Kamily, mojí mrtvé ženy. Ano, věděl jsem najednou, že je mrtvá a i to, že jsem jí zabil.

„No tak co je doktore! Co je s ním!“ trochu hystericky křičela Karla, když z Martinova krku konečně sundali malou Karolínku. Přivolaný doktor jenom rozhodil rukama. Říkal si, že teď a takhle jí to přece nemůže říct, ale nakonec mu došlo že musí.
„Je mrtvý. Právě zemřel!“
„Zemřel!“ Nemohla věřit svým uším a šok ze zprávy zřejmě naplno nedolehl. „Vždyť se smál! Normálně nahlas se před chviličkou řehtal!“ Ostatní pacienti na pokoji přitakávali, jako by jejich svědectví mělo být kdovíjak důležité. Doktor opět rozhodil rukama.
„Někdy se to prostě stává. I to, že se pacientovi, myslím právě tak postiženému pacientovi těsně před smrtí vrátí naplno všechny smysly. Jestli se smál, a poznal vás i vaší dceru, zemřel šťastný. Alespoň to mu můžeme všichni závidět.“ A potom se odmlčel.