Záhadný dům 9

Záhadný dům 9
Karty jí připadaly, jako by pospíchaly. Co má Alice za lubem? Pomyslela si Martina.
Sejmula paklíček na 3 hromádky a zase ho složila – zprava doleva. Karty hřály. Ruce se jí roztřásly. Položila paklíček na stůl a obrátila svrchní kartu.
Smrt.
Zachvěla se. To souhlasilo. Smrt ji provázela na každém kroku. Dech ji chrčel v uších, když otáčela další kartu.
Smrt.
Ne! Martina před sebou měla 2 úplně stejné karty. To není možné! Pomyslela si. Vztáhla ruku a otočila celý paklíček. Karty sklouzly po naleštěné desce stolu.
Martina napůl vyjekla, napůl si povzdechla.
Smrt. Všechny karty byly smrt.
Martina nevěděla co si má myslet. Znovu vzala karty do ruky, ale ty byly studené a mrtvé. Martina pochopila, že už jí nic neřeknou. A vtom jí došlo, co všechny ty karty se Smrtí měly znamenat. Že Alicininou další obětí bude ona – Martina!
Martina se musela vrátit k Alici, než ji začne podezřívat. Musela něco vymyslet, jak jejím nástrahám uniknout.
Vyklouzla z Aliciny místnosti a zavřela za sebou dveře, jak šla chodnou zpátky ke schodům, šlápla na něco ostrého a zabolda si to do chodidla. Opřela se o zeď a vytáhla si ten ostrý předmět z nohy. Otáčela to nachápavě v ruce. Co to je?
Kost. Je to kousek kosti.
Zachvěla se a zahodila to. V duchu slyšela Juliina slova: Snědlo ho to – maso, kosti a krev. Byla ta hrůza, kterou tenkrát v noci Julie viděla v domě?
Martina seběhla do prvního patra, převlékla se v pokoji a překlusala chodbu k hlavnímu schodišti. Rána na chodidle ji bolela, ale ona si toho nevšímala.
Chytila se zábradlí, ale ruka jí uklouzla. Zábradlí bylo kluzké. Martina se podívala na dlaň. Měla na ní krev.
Těžce polkla. Rozběhla se znovu k hlavním dveřím. Zamčeno.
„Snad nechceš odejít před začátkem slavnosti, Martino?“
Prudce se otočila. Stála za ní Alice.
Martina se na ni rozkřikla: „Proměnila si tenhle dům v doupě zla. Proč? Proč jsi taková?“
„Dělám jen to, k čemu mě nutíš,“ odvětila Alice s úsměvem.
Martina ze sebe nedokázala vydat ani slovo. Dívala se, jak Alice zavírá oči a zvedá ruce nad hlavu – přesně, jako to dělala tenkrát v noci na zahradě. Místonstí zavířil vítr. Alice otevřela oči. Martině se podlomila kolena. Teta už neměla zelené oči. Byly černé. Úplně černé.
„Říkala jsem ti, že svátak Všech svatých je můj nejmilejší svátek? I mých hostů. Vědí, že jim v tento den přichystám zvláštní pochoutku.“ Usmála se. Měla zuby delšínež obvykle, ostré a hrozivé. „Na dnešní večer,“ dodala s černými jamkami upřenými na Martinu, „jsem jim přichystala...tebe!“
Alice ukázala na schody.
Martina zvedla oči – a málem vykřikla.
Nahoře na schodech stál sloup hustého černého kouře.
„Hrozně jsem se v tobě zklamala,“ řekla Alice a zamračila se.
„Pro...proč?“ vykoktala Martina.
„Mohli jsme toho spolu tolik vykonat. Jenže ty ses proti mně postavila a propásla jsi jedinečnou příležitost. Ach, Martino, děvče, mohla jsi mít všechno.“ Teta se usmála a dodala: „Tedy všechno kromě Davida. Toho si šetřím pro Hanu.“
„Pro Hanu?“ vyjekla Martina. Začala Alici vnímat.
„Až vyroste samozřejmě. Jsou pro sebe jako stvoření, co říkáš?“
„Jak tě mohlo něco takového napdnout?“
„Hektorovi jsou totiž velice bohatí. David si vezme Hanu a odevzdá bohatsví Fárům.“
„Ty si myslíš, že když mě zabiješ, tak si David vezme tvoji Hanu?“ ušklíbla se Martina.
„David do toho nemá co mluvit. Mohu s ním snadno manipulovat. Vezme si Hanu. Udělá všechno, co budu chtít.“
„Neudělá! Já vím, že jsi je všechny zavraždila. Nelu, Barboru, Kristýnu!“ vykřikla Martina.
„Samozřejmě. Vraždění mé duchy těší. A posiluje mou moc. Až tě moji duchové sežerou, budou tvoje schopnosti náležet mně. Překvapuje tě to, má drahá? Zavraždila jsem Kristýnu kvůli tobě, protože jsi mě neposlouchala a běhala jsi za Davidem. Přikázala jsem svým duchům, aby ji zabili a vyvolali v tobě vidinu, většina lidí by po tom všem odsud s křikem utekla, ale ty ne.“
Otočila se ke sloupu černého kouře na schodišti. „Asi to tak musí být. Moji duchové tě sežerou. Smlsnou si na tobě. A tvoje zvláštní moc vstoupí do mě.“
Jak se Alice otočila, Martina pochopila, že nastala její chvíle. Oběhlaji z pravé strany a zamířila k zadní části domu. Jenže Alice se nedala ošílit. Byla rychlá. Strašně rychlá. Popadla Martinu za ruku a tak mocně ji sevřela, že jí málem zlomila předloktí. Martina sebou škubala, kopala a škrábala. Teta ji táhla ke schodům.
„Jsi pitomá holka,“ nadávala jí. „Prohrála jsi. Úplně všechno jsi prohrála.“
Vyvelekla ji do druhého patra. Sloup před nimi ustupoval a zamířil k Alicině místnosti. Alice do Martiny strčila, zavřela za sebou dveře a před tím nedočkavým, svíjejícím se sloupem ji srazila na zem. Ze sloupu vycházel chlad. Martina cítila, že se její reakce zpomalují, že jí začíná tuhnout tělo. Do nosu jí pronikl zápach tlejícího masa. Chňapaly po ní jazyky černého kouře. Plazily se po zami jako nějací strašní, slepí červy. Šli si pro ni.
„Vemte si ji!“ zavolala Alice triumfálně.
Černý sloup se na Martinu zřítil. Úplně ji zahalil. Martina se stočila do klubíčka a pevně sevřela oči.
„Mmmmmmmmmm-aaaaaaa-rrr-ttttttt-ii-nnnn-oooo!“ volala nějaký podivný hlas. „Mmmmm-aaaaaaaa-rrrrrrrr-ttttttttt-iiiii-nnnnnnn-ooooo.“
Ženský hlas. Nebyl to však hlas její tety.
Otevřela oči. Neviděla nic než kouř. Hustý a slizký černý kouř. Na rukou a na obličeji se jí usazoval mastný povlak. Co se to s ní dělo?
„Mmmmm-aaa-rrr-ttt-iii-nnn-ooo.“
V kouři se objevovali různě znetvořené obličeje. Martina je pozorovala. Najednou si celá zděšená uvědomila, že jeden ženský obličej zná. Byl to obličej Kristýny Puvanové. Konečně jí došlo, co je to za obličeje – kdo jsou. Byli to lidé, které Alice zabila.
Vtom ji slizký černý kouř zvedl ze země a nechal bez tíže videt. Opět uslyšela Alici, jak se smála. Zachvátila ji zlost. Rozhodla se, že se jen tak nevzdá. Nemohla se vzdát. Máma s tátou ji potřebovali. David ji potřeboval. A už vůbec neměla chuť nechat Alici vyhrát.
Nejdřív s námahou otevřela oči. Vytryskla z ní nová touha po životě, hluboká, mocná. Už se zase cítila silná. Pochopila, že přesně o tohle ji Alice chěla připravit – o její sílu, o její moc.
Její zvláštní moc v ní hořela, byla čím dál tím žhavější a silnější. A pak explodovala v záblesku jasného světla. Martina na okamžik oslepla a když znovu prohlédla, viděla, že ten slizký černý kouř syčí jako seškvařené vlasy.
Klesla na podlahu. Byla zachráněna! Byla volná! Pohlédla na sebe – a vyjekla. Všude na pokožce měla bílé plamínky. Byly jasné, tak jasné, že ji oslňovaly, ale vůbec nepálily.
Martina koutkem oka zachytila nějaký pohyb. Slizký sloup. Začínal se otáčet kolem své osy a točil se čím dál tím rychleji. Obličeje na Martinu civěly a strašně kvílely. Martina pocítila bolest. Bílé ohníčky přeskočily z jajího těla do sloupu, na kterém se objevila trhlina, ta se zvětšovala a prohlubovala. A pak se to celé začalo bortit. Obličeje se trhaly. Po místnosti se roztřískla směs krve a černého slizu. Strašlivé kvílení ustalo.
Martina se třásla po celém těle. Je po všem, pomyslela si. Skončilo to. Ale co se stalo s Alicí? Otočil a hlavu. Teta ležela bez hnutí na podlaze.
Zabila jsem ji? Zhrozila se Martina. Nebo ji zabili její ničivý duchové?