Svatyně - 2. díl

„To snad není možné! Tvoje dcera je ke mě zase sprostá!“
„Mami, to není pravda! Babička se do mě navážela, tak jsem jí stejným tónem odpověděla!“
„Kristin, sama dobře víš, že babička se chce hádat a ty ji jen nahráváš. Běž se do pokoje uklidnit a až budeš v pořádku, tak se běž babičce omluvit.“
„Fajn!“

Úplně bez sebe jsem se vřítila do pokoje a bouchala do všeho, co mi přišlo pod ruku. Moc dobře si pamatuju ten vztek. Vztek, který jsem nikdy neuměla dost dobře ovládat. Když tak nad tím uvažuju, tak jsem byla vždycky hroznej cholerik…
V tom mi přišla smska. Neměla jsem nejmenší zájem se podívat, kdo to zase otravuje, ale zvědavost nakonec zvítězila.
Byla od Davida. Ach, ano, David. Seznámení s ním se mi pořádně vymstilo, ale to jsem v té době ještě netušila. V tu chvíli byl pro mě on tím jediným člověkem, který mě chápal a miloval. A čím víc se nelíbil ostatním, tím víc se líbil mě.
Když nad tím tak uvažuji, tak to z mé strany byl jen pouhý truc jak naštvat všechny kolem mě.
Jeho zpráva mi hned zvedla náladu. Byla moc krásná! Stálo tam:
Za úplňku pentagram rudě září,
jsi pohádková víla, co mě v noci svádí,
tak jen vejdi do mých snů,
já jsem jen lásko tvůj.

Neříkám, že byl zrovna nejlepším básníkem, ale mě to stačilo. Chystala jsem mu napsat něco stejně dětinského, ale plány mi pokazila máma.

„Umíš si vůbec představit, jak mi komplikuješ život?“
„Tak odstěhuj babičku a bude to! Já to s ní už nevydržím!“
„Kristin, proč se nemůžeš chovat rozumně? Děláš mi to snad naschvál?“
„Ježiš! Mami, já ti nic naschvál nedělám, jen nevydržím být z ticha, když se do mě někdo naváží!“
„Tak se to budeš muset naučit,“
„Víš, co? Jdu pryč.“
„ Jdeš za tím klukem?!“
„ A i kdyby! Smiř se s tím, že s ním jsem!“
„Budeš toho litovat, ale je to tvá věc. Už jsi dost stará na to, abys narazila…“
„Vůbec tomu nerozumíš!“

Vyběhla jsem ven a vyčítala si, jak jsem se k mámě chovala. Vždycky mě moc mrzelo, když jsem se s mámou pohádala.
Tehdy jsem se vydala za ním. Ale nedopadlo to zrovna nejlíp. Bylo to poprvé, co na mě vztáhl ruku. Už si ani nepamatuju, kvůli čemu to bylo...
A já byla ještě ke všemu tak zaslepená, že jsem obviňovala sebe.
S odstupem času mi dochází, že máma měla pravdu skoro ve všem co se týkalo Davida.
Nejhorší na tom všem bylo, že David mě vtáhl do něčeho, z čeho nebylo úniku. Nemohla jsem ho opustit, nemohla jsem nic.
Každé léto jsem se vždy za to, co mám kvůli němu na rukách styděla. Nikdo neměl ponětí, že já jsem sama sobě nic nedělala, že to nebyla má vina, já si ublížit nikdy nechtěla!

Tak jo, zavzpomínala jsem na staré časy, odpočinula si, tak teď zase zkusím zmobilizovat své poslední síly, které mi v těle ještě zbyly.
Znovu nahmatávám tu odpornou zeď a posunuju se…i když jen o milimetry, ale aspoň něco.
Připadá mi to jako celá věčnost co jsem tady. Pravda je však ta, že jsem tady asi jeden den. To ASI je důležité, protože si nejsem vůbec jistá. Nikdy jsem neuměla dost dobře odhadovat čas a tady to ani není možné. To zápěstí mám pořezané nejspíš chvíli, i když, co je to chvíle? Hodina, dvě? Nemám vůbec ponětí…

Připadá mi absurdní, když si vzpomenu, jak ráda jsem měla tmu. Ono se říká, že priority se během života mění, ale že budu toužit po slunečních paprscích? To by mě nenapadlo.
Na druhou stranu, možná je lepší, že není nic vidět – nevím, jak by mi bylo, kdybych své ubohé zápěstí viděla zalité v kaluži krve…
Bože! Ta zeď snad nikde nekončí!
Jedno musím uznat – vymyslel to dokonale. Nikdo mě tu nemůže najít. Vždyť ani já sama nevím, kde přesně jsem…
Snad nějaká stará rozpadlá továrna…pamatuju si komín, ano, vysoký oprýskaný komín…schodiště a …krvavě rudé nápisy na stěnách…