Záhadný dům 10

Záhadný dům 10
„Co jsi to udělala?“ vydechla Alice.
Nebyla mrtvá! „Tvoji duchové zmizeli,“ řekla Martina.
„Ne! To není možné!“
„Ale ano. Je konec, teto Alice. Prohrála jsi,“ Martina si Alici prohlédla. Už zase měla své zelené oči.
„Sbohem, teto,“ řekla a vyběhla z místnosti.
„Nesmíš odejít!“ ječela Alice, zatímco Martina klusala po schodech dolů. Musela k Davidovi. Musela ho varovat! Už byla u hlavních dveří – zamčeno. Rychle doběhla do spižírny pro klíče, vrátila se k hlavním dveřím, odemkla, vyběhla z domu a zamířila k domu k Hektorovým. Venku byla hluboká tma a mlha. Zastavila ji branka v zahradní zdi, a tak vyzkoušela další klíč – povedlo se.
Ve tmě a mlze bylo světlo. Byli doma!
Vtom se před ní zjevilo něco tmavého. Martina se už nestačila vyhnout. Narazilo do toho a vyjekla. Málem upadla. Zachytila ji silná ruka. Martina prudce zvedla hlavu.
„Davide!“ zvolala. „Rychle! Musíme se u vás schovat. Jsme v hrozném nebezpečí! Alice nás chce...“
Slova se jí zasekla v hrdle. David ji popadl do náruče až to zabolelo. „Ne! Davide! Nemusíš mě nést. Jsem v pořádku. A budeme rychlejší, když oba poběžíme.“
Nevnímal ji. Ještě víc ji sevřel.
Martina se vyděsila. „Davide, co se to s tebou stalo?“
Neodpověděl. Vykročil s ní zpátky k Fárovým. Nesl ji k Alici!

Blížili se k domu. Martina se celou cestu snažila Davida probudit z toho hrozného tranzu, ale marně.
Zanesl ji do obýváku a pevně ji chytil za ruku.
„Vítej zase doma, Martino!“ ušklíbla se Alice. Kráčela k nim vznešeně jako nějaká královna.
„Nech ho být!“ pustila se do ní Martina.
„Ale? David je přece můj. Předvedu ti to. - Davide, přitáhni ji sem!“
„Ne, Davide! Nedělej to! Říkal jsi, že mě miluješ. A já miluju tebe. Nesmíš to udělat.“
David zaváhal. Slyšel jí! Pak ale vykročil a táhl ji za sebou. Martina se však nechtěla vzdát. Musela Davida vytrhnout Alicininu vlivu. Skočila dopředu a postavila se před něj. Položila mu paže kolem krku. Soustředila se na něj všemi svými myšlenkami. Zaútočila na jeho zvrácené vědomí, jak nejlépe dovedla. Cítila v sobě svou zvláštní moc. Ta moc byla v jejím nitru, rostla, sílila. A pak vytryskla do celého jejího těla, projela jí žilami, jako zuřivý požár.
„Davide! Podívej se na mě!“ poručila mu.
Pomalu k ní začal stáčet zrak.
„Davide!“ vyštěkla Alice. „Ty se máš dívat na mě! Musíš poslouchat můj hlas.“
Prázdný obličej ztuhl. David pohlédl na Alici. „zabij ji! Okamžitě ji zabij. Teď hned, na místě!“
„Ne Davide,“ řekla Martina laskavým hlasem. „Podívej se na mě. Pamatuj na naši lásku. Miluji tě.“ Zvedla volnou ruku a pohladila ho po tvíři. Jak se ho dotkla, vzplanul mu na pokožce bílý plamínek, který se mu rozběhl ke krku. Pak změnil směr k srdi.
David zamrkal. Pustil její ruku a odstoupil o několik kroků. Pak bleskurychlým , vražedným pohybem vytáhl revolver.
A zamířil na Martinu.
Martina hleděla do otvoru hlavně. Už ani neměla sílu křičet. Čekala, kdy jí kulka zasáhne do obličeje.
David najednou stočil zbraň k Alici. Martina slyšela Alicin zděšený křik. Otočila se. Alice byla na kolenou. Po ramínku šatů se jí šířila rudá skvrna.
„Rychle odsud!“ křikl David a vyběhl s Martinou z domu. Zamířili k brance. Cestou Martinu zachytil břečťan a začal ji dusit.
„Dost!“ vykřikla. „Teď nesmím prohrát!“
„Dost!“ vykřikla znovu – a břečťan vzplanul. Hořel jasným bílým ohněm, ten se rozběhl po zahradě a vytvořil stěnu, za kterou už Alicinino zlo nemohlo. David a Martina byli zachráněni.
Jakmile proběhli vrátky a ocitli se v zahradě Hektorových, všechno utichlo.
Martina se zastavila a ohlédla. Alice stála za ohnivou stěnou. Žádné zranění na rameni neměla. Ani zakrvácené šaty. Jejich oči se na okamžik střetly. Pak se Martina odvrátila.

Po ulici jel kočár.
„Opravdu odsud musíme odjet, Davide?“ zeptala se paní Hektorová.
„Opravdu,“ odpověděl David.
Martina se zadívala z okénka vozu. Mohutné sídlo Fárových se za nimi zmenšovalo.
Vzpomněla si, jak ho spatřila poprvé. Už tehdy v hloubi duše cítila, že s tím domem není něco v pořádku.
„Škoda, že jsem se nemohla roloučit s Julií,“ povzdychla si.
„Julie je Fárová,“ řekl David. „Není ji pomoci.“
Martina si opřela hlavu o opěrátko. Čím budou dál od tohoto domu, tím jí bude lehčeji u srdce.
„Měli bychom si slíbit jednu věc,“ navrhla.
„Co máš na mysli má drahá?“ zeptala se paní Hektorová.
„Viděla jsem tolik hrůzy, že mi to vystačí na celý život,“ odpověděla Martina. „Něco takového už se nikdy nesmí opakovat.“
„Rozumím ti,“ řekl David.
„Už nikdy před sebou nevyslovíme jméno rodiny Fárových,“ prohlásila Martina a všichni tři spojili dlaně, aby tu dohodu zapečetili.