NOIR - Hodná holčička

Mlha přitáhla už i mezi šedivý baráky ve městě, aby ukázala všem, kteří se zapomněli v ulicích, že definitivně přišel podzim. Vítr trhá dešťový kapky na cáry. Beze stopy řežou do tváře. Listí se lepí na podrážky. Jen blázen vystrčí svoje prašivý paty do tohohle marastu. Jen blázen.

Ráda bych koukla do kalendáře, kdo dneska slaví. Jenže domů to není zrovna blízko, a tak si můžu nachat v hlavě kynout představu, jak vyšňořený mazánci doma dostávají obálky naditý zeleňáskama od svých zaručeně poctivých fotříků jenom proto, že jim vybrali jméno právě pro dnešní den. Znám to, kámoš mýho bejvalýho dostal druhý jméno Pátek, protože papínek byl vášnivej čtenář robinsoniád (těch románů o člověku na pustým ostrově, určitě si to někdo pamatuje ze školy). Nebylo by vám trapný představovat se třeba Petr Pátek? Řeknu vám narovinu, že nebylo. Za cenu toho, že byste tejden co tejden slavili jmeniny pocukrovaný pořádným kapesným? No jasně, že nebylo!

Škoda, o takových blbostech by se dalo uvažovat dlouho, aby čas rychle utekl, ale právě mi na zdviženej palec zastavil někdo u silnice. Takže na blbosti asi nebude čas.

Dávej setsakramentskej pozor, když cestuješ sama, říkali naši. A hlavně nestopuj, přece máš rozum, holčičko! Jasně mami, kejvala jsem jim na to pokaždé, aby jejich zodpovědnost za moje zdraví a bezpečnost měla smysl. Škoda, že se stalo to, co se stalo. Už zase.

"Kam to bude, slečinko?" ptá se poďobanej chlápek za volantem.

Brzdy zakvílí, tříšť kapek vyšlehne od zadních kol a řidič s ukojeným egem a mnou na vedlejším sedadle pokračuje do noční mlhy.

"Copak, že tak sama? Bejt tebou, bych se netahal v takovým počasí a ke všemu potmě někam daleko sám." snaží se vyplnit trapnou chvíli, protože mu asi začíná bejt jasný, že na nabouchaný repráky a nejnovější album nějaký diskobohyně mě neuloví.

"Bez obav, pane, a dejte si radši obě ruce na volant..."
"Hele, kočičko, já moc dobře vím, jak se co dělá, mě nemusíš poučovat. Leda by ses chtěla od mě něčemu přiučit." Brzdy zapiští a motor jako na povel přestane burácet. Naši mě asi ne nadarmo varovali. Jenže to by nebyli oni, aby svýmu miláčkovi nenatloukli do hlavy, jak se chovat v situaci, kdy mu tečou do bot zatracený sračky.

"To nebude nutný, pane, já si asi vystoupím už tady. Nohy mám zdravý, tak co bych si vozila zadek v takový fajnový káře." Takhle se má začínat, hezky slušně, mělo by ho to uklidnit.
"Líbí se ti moje žihadlo? A to sem ti ještě nevokázal to svoje dělo v kalhotách!" Na první pokus mi to nevyšlo, na další už třeba nebude čas. Zachovej chladnou hlavu. Hlavně chladnou hlavu.
"No dovolte?!"
"Japak bych nedovolil takové šťabajzně, jako seš ty!"
"Pane, varuju vás..."

"Snad ti nevadí můj smysl pro humor, kotě. Neboj, už tě nebudu votravovat kecama. Stáhni si tu fešnou blůzičku, aby se ti nepotrhala. Á, v čempak maminka pere, hezky to voní! Určitě seš celá vona, tak ode mě pozdravuj, až tady s tímhle budem hotoví." Moji mámu si ten úchyl do huby brát neměl. Bez toho bych mu možná "jenom" ublížila...

"To je v pořádku, pane, to ještě neznáte můj smysl pro humor." (Kterej bejvá bez výjimky pořádně černej.) Táta s mámou by se asi divili, jak kouzlím s obyčejným švýcarákem, kdyby ale nejdřív věděli, že ho nosím u sebe i proti jejich vůli. Výcvik totiž spočíval v technice holých rukou. To počasí dneska dělá divy, poprvé se mi z krve udělalo trochu na zvracení, ale vsadila bych se, že to bylo určitě tím počasím.

Domů jsem to stihla ještě před svítáním. Mlha do rána vydržela asi jako po pěna na půllitru s pivem a máma ještě v noční košili vplula do koupelny, aby nastavila praní, než odjede do práce.

"Špinavý věci jsem ti už hodila do prádla, mami, neboj." (A mám tě pozdravovat, zašeptám už jenom do hrnku s horkou čokoládou.)

"Hodná holčička!"