Smrt ráda čte

Smrt ráda čte
aneb Vražda v knihovně

Vousatý muž nervózně přešlápnul. Dnes večer za ním má někdo přijít, jenomže si dává na čas. Nesnáší nedochvilnost. Sednul si za svůj starý dubový stůl a přehrábl papíry. To, co v nich stojí ho dnešního rána nepříjemně překvapilo. Týká se to dcery a jejího manžela. Proto ta noční schůzka v knihovně.
Dveře tiše nepříjemně zaskřípěly. Jeho host se konečně dostavil.
„Jak mi tohle vysvětlíš?!“ Mluvil tiše, ale naštvaně. Nebyl tak starý, aby nepochopil, co fotka na jednom z oněch papírů znamená. A nejen to. Zdálo se, že chápe i host.
„To už je minulost,“ odpověděla osoba stejně tiše.
„Nezajímají mě omluvy! Jde o čest naší rodiny! Řekneš pravdu nebo to udělám sám!“ Muž již byl velice naštvaný. Sotva svůj hlas držel na uzdě, ale musel. Nechtěl vzbudit celý dům.
„To neuděláš!“ zhrozil se návštěvník. Muž však jen se zlomyslným úsměvem přikývl. Ano, udělá to! Rozrušená osoba, vida před sebou slabého starce, neudržela se. Téměř jako hladový vlk skočil temný stín přes místnost a uchopil muže tvrdě pod krkem. Škrtil ho. Ten zjevně překvapen oním činem, sípal a zmateně se snažil své hrdlo uvolnit. Pevný stisk však nepovoloval. Ve strachu ze smrti, která mu náhle byla ták blízko, hledal cokoliv, čím by se zachránil. A našel! Nůž na dopisy, kterým ráno otevřel tu osudovou obálku. Její obsah, jenž ho dostal do této situace, měl rozhozen přes ni i přes nůž. S námahou vztáhl ruku, šmátral po stole. Povedlo se! Už už chtěl útočníka bodnout do boku.
Sevření krku povolilo. Ne však proto, že by muž byl úspěšný. Jeho protivník až příliš brzy zaregistroval blížící se zbraň. Teď oba stojí před stolem a o nůž se přetahují. Tichý výkřik. Alespoň tak to znělo. Navíc se ubohý muž nezmohl. Nůž si našel cíl v břiše toho, koho měl zachránit. Krvácejíc se jako mrtvý sesunul k zemi. Vrah zůstal jako ochromen stát se smrtícím nástrojem v ruce. Dokud muž nevykrvácel, tak dlouho pozorovala osoba jeho bolestné křeče. Hned na to se papíry ze stolu ztratily pod pláštěm. Asi metr od dveří zacinkal nůž o černé parkety.
***
Doris v domě sloužila již řádku let. Rovných pět. Majitele, starého pana Roolinga, si za tu dobu velmi oblíbila. A také to dávala patřičně najevo. Vše dělala k jeho maximální spokojenosti. Tedy vše, utírala prach, vysávala a každé ráno mu v devět hodin přinesla šálek jahodového čaje. Tak tohle byly její úkoly. Čaj vždy nesla do knihovny, ostatně jako právě teď.
Prošla dveřmi, za stolem však nikdo neseděl. Že by ještě spal? Ano, nejspíš ano. Najednou do něčeho kopla. Sehnula se a zvedla to. Nůž na dopisy. Věděla, že je panu Roolingovi drahý. Dostal ho k narozeninám od své milované dcery. Proč se ale tady válí po zemi? Zdál se být špinavý. Jakási červená tekutina zasychala na ostří a v menší míře i na rukojeti. V životě by ji ale nenapadlo, že jde o krev. Volnou rukou ho tedy pečlivě vyleštila zástěrou. Už se zase blýská, usmála se. Šla ho vrátit do podstavce na stole.

Ženský výkřik projel celým domem. Bylo v něm tolik bolesti a strachu. Všem, co ho slyšeli, se zaryl hluboko do srdcí jako nůž, jenž Doris právě upustila. Komorník a dcera mrtvého doběhli do knihovny první.
***
Policejní sirény kolem sídla toho zbohatlíka. Vzdálení sousedé i náhodní kolemjdoucí se plni zvědavosti sbíhali. Blíž než k bráně je však policejní zřízenci nepustili.
„Prý se ten starej, ten Rooling, oběsil!“
„Ne ne, zastřelili mu dceru!“
„Já zase slyšela, dámy, že někomu od služebnictva přeskočilo a všechny v domě postřílel!“
Ach ano, pomluvy. Davem neuspokojených zvědavců se hnaly jako vítr skalní průrvou. A jako hejno kobylek napadaly mozky až chorobně všemu věřících stařen.
„Uhněte!Pusťte mě sakra!“ Hlas Bridget Meyerové sotva pronikl tím vším švitořením. Konečně, prodrala se až k policejní pásce. Po prokázání odznakem byli ona i její kolega vpuštěni dál.
„Ty davy jsou na zbláznění!“ stěžovala si mu cestou k domu. „Mělo by se to zakázat!“
„Možná kdyby se dozvěděli, že nejde o žádnou masovou vraždu nebo řádění satanského kultu, už by jim to nepřišlo zábavnější než hledět doma na televizi.“ Jack Andrews se pobaveně ušklíbl.
Zjevně vyslechl některé z teorií o událostech včerejší noci. Noci vraždy.
„No jasně. Až tam budem, tak třeba vyslechni svědky. Já se podívám na místo činu.“
„Rozkaz, šéfe!.“ A ironicky jí k tomu zasalutoval. Jen s úsměvem mávla rukou. Tohle ji na něm trochu štvalo. Když vyšetřujete vraždu, máte se dívat do očí pozůstalých příbuzných, nehodí se mít veselou náladu. Jenže on ji prostě za každou cenu vyvolával.
Vešli do chodby. Bridget se podívala kolem. Postarší pár, muž a žena zjevně od služebnictva, stál poblíž dveří, jimiž přišla. Další, muž s plačící ženou v náručí, jen kousek od vstupu do knihovny. Jinak zde byly k vidění pouze uniformy. Jack už se dávno věnoval výslechu, když vešla na místo činu.
Krásná knihovna, pomyslela si. Vskutku; a také obsáhlá, jen to tělo kazilo dojem. Jeho ohledání nejspíš skončilo ledva před pár minutami. Muži se skleslými obličeji právě zatáhli zip černého pytle a opouštěli s ním místnost. Pouze krev na kašmírovém koberci nyní připomínala, že zde došlo k vraždě.
„Tak, co jsme zjistili?“ obrátila se Bridget na patologa a koronera v jedné osobě, Morise Weielse.
„No MY nic.“ Vždycky se choval “mile“. „Je téměř jisté, že zemřel na nadměrnou ztrátu krve v důsledku bodné rány do břicha. ...“
„Nebo jinak, prostě vykrvácel.“ Skočil mu do řeči Jack. Bridget vypadala zaraženě. Byla ona tak pomalá nebo on tak rychlý?
„Samozřejmě!“ Sjel ho Moris vražedným pohledem. „Stalo se to někdy ...“
„Mezi šestou večerní a devátou ranní hodinou.“ Páni, ten Jack si koleduje, blesklo Bridget hlavou.
„ No, já bych řekl, že to zvládnu sám!“ Už se zdál vážně naštvaný. Morisi, ovládej se, uklidňoval sám sebe. Jedna vražda tu dnes stačí. „Upřesnil bych to na dvaadvacátou až čtyřiadvacátou; a než něco řeknete, víc budu vědět po pitvě. Nashledanou!“ Spěšně se hnal k východu. „Kéž by sbohem.“ Dodal ještě šeptem. To už však nemohli slyšet.
„Co mu je?“ Zeptal se naoko nechápavě Jack. Dostalo se mu smířené odpovědi Bridget:
„Asi nemá svůj den; na rozdíl od tebe.“
Přešla zezadu ke stolu. Zdál se na něm být takový ten pracovní nepořádek. Nejvíce ji však upoutal nůž zabodnutý v něm mělce špičkou a asi voda rozlitá kolem.
„Tak, co ses dozvěděl od svědků?“
„No, jednoduše. Viděla ho naposledy jeho dcera, Melanie Woodstayová v 18 hodin. Vdala se, proto to jiné příjmení. Mrtvý se jmenuje Áron Rooling. Ta dcera i s manželem Fillem, tak ti včera přijeli na návštěvu. Když ho viděla, odcházeli prý z domu. No a ráno, kolem deváté, ho našla Doris Midneyová, která tu už pět let uklízí a dělá podobné blbosti. Ta kaluž,“ ukázal na stůl politý průhlednou tekutinou „je její práce. Když uviděla krev, a samozřejmě tělo, nějak jí povolily prsty. Nesla mrtvému ranní čaj. Jo a ještě něco. Asi by tě zajímalo, že má zástěru od krve.“
„Od jeho? Co dělala?“ Bridget nevěřila, že by ta starší žena, co rozlila při pohledu na mrtvolu čaj, měla cokoliv společného s vraždou.
„No právě, to bys nikdy neuhodla! Jen to zkus.“
„Zkoušela ho křísit?“ Nic lepšího ji nenapadlo.
„Ani zdaleka. Ten nůž, co se ti tak zalíbil. Jde pravděpodobně o vražednou zbraň. Původně však ležel, asi támhle.“ Ukázal na neurčité místo na podlaze nedaleko dveří. „Cestou ke stolu ho zdvihla a bravurně vyleštila. Když dorazila, čekal ho stejný osud jako čaj. Jediný problém je...“
„Že s krví utřela i případné otisky.“ Dokončila výklad Bridget. „To je v ... někde.“
„Jo, přesně tam.“
„Víme už, kdo a kde v době vraždy byl?“ Jack mlčel. Často spěchal a na něco zapomněl. Bridget to nepřekvapilo. S pokrčení ramen se chystala odstoupit od stolu. Oči jí však sklouzly k obálce. Ležela zpola v rozlitém čaji. Na jejím béžovém papíru šlo jasně poznat, že ji majitel otevřel právě nožem na dopisy. Opatrně uchopila její rožek mezi palec a ukazováček, aby ji zvedla. Jednalo se o doporučený dopis. Dle rozmočené adresy to vypadalo, že přímo panu Roolingovi. Na části nerozmočené se skvěla adresa zpáteční. Bridget to přinutilo k poúsměvu. Možná první stopa. Kdo ví, co bylo uvnitř; nyní již nic.
Nechal bys válet prázdnou obálku na stole, když koš je hned vedle?“ Zdvihla oči k Jackovi.
„Hm, jo.“ Pokrčil rameny, ona obrátila oči v sloup.
„Dobře, nechal by ji tam KDOKOLI jiný?“ Další pokrčení rameny. Odpovědi “nenechal“ se od něj asi nedočká.
„Zajisti, aby někdo zajistil důkazy; včetně těch z místa, kde ležel nůž. Á, opiš si tu zpáteční adresu, potom tam zajedem. Jen pro jistotu.“ Předala mu obálku a zamířila ven z místnosti.
„A ty jdeš kam?“ Zabrousil po ní nesouhlasně Jack.
„Dodělat tvoji práci.“ Bridget rozhodila rukama. „Zjistím, kde to byli.“

Nejdříve se zeptala komorníka Georgeho Willsona; vypadal událostí zdrcen nejméně. Oznámil, že doma. Prý zrovna dorazil, když Doris tělo nalezla. Přišel výjimečně dřív, protože si tu zapomněl mobil. Na otázku, má-li mu to kdo dosvědčit, odpověděl, že nikoliv. Další, koho se ptala, Doris, na tom byla stejně. Jen přišla tak, jak měla. Ona, jako jediná od služebnictva, začínala již v osm hodin. Ostatní až v jedenáct, proto tu nikdo jiný nebyl. Dcera pana Roolinga, Melanie, nebyla skrz slzy schopna slova, ale její manžel dosvědčil, že byli oba až do dvou ráno spolu ve městě.
***
„Máme jít za Weielsem, dokončil pitvu.“ Oznámila Bridget v kanceláři Jackovi.
„Za tím protivným dědkem?“ protáhl.
„Hele, protivný byls ty. Dneska se, prosím, kroť.“ Jack jen mávnul rukou. Vyrazili doufaje v nalezení dalších pomocných stop. Cestou se Bridget ještě zeptala na tu adresu z obálky. Rovnou z patologie tam prý zajedou.
Dveře nepříjemně zavrzaly. Nechutný pach smrti oba ovanul. Už si ale zvykli, chodili sem často. Bohužel.
„Á, zdravíčko,“ pozdravil Moris. Jakmile přišli blíž, schválně dost slyšitelně k Bridget zašeptal: „Říkal jsem, ať ho s sebou neberete.“
„Já vás mám taky rád! Ale mohli bychom se věnovat tělu?“ Jack se na Morise zaškaredil.
„Jasně,“ oplatil mu Moris “úsměv“. „Takže jsem zjistil, že ač smrt skutečně zapříčinilo vykrvácení z rány v boku, pokoušel se pachatel mrtvého nejdříve uškrtit. O tom prosím svědčí podlitiny tady a tady.“ Ukázal demonstrativně na krk mrtvého. „Co vás však možná zajímá víc,“pokračoval „za nehty má částečky kůže. Zjevně se bránil. Takže pokud najdete vraha, stačí jen porovnat DNA a máte usvědčující důkaz.“ Hrdě se usmál.

„To dává smysl. Škrtili ho, a když nedokázal ty ruce odstrčit, chňapl po noži na stole.“ Líčila Bridget pravděpodobné dění cestou na adresu z obálky.
„Ano, ale vrah si toho všimnul a začali se o nůž přetahovat. Nakonec vyhrál pravděpodobně ten mladší a silnější. Asi nešlo o plánovanou vraždu.“ Doplnil ji kolega.
„To asi ne...“
Zvonek se rozdrnčel. Až ven byl slyšet jeho chrčivý zvuk. Jen pár vteřin se nic nedělo a Jack už ho nervózně přimáčkl znova. Tentokrát však nepustil. Táhlý tón pomalu trhal uši. Dveře se najednou prudce otevřely; za chvíli utichl zvonek. Avšak jen přístroj, v uších zněl ještě dlouho poté.
„ Ste se zbláznili?!“ Rozkřičel se podle jména na obálce i schránce pan John Norther. „Já nejsem hluchý... Tedy alespoň jsem ještě před chvílí nebyl. Co chcete?!“Zněl naštvaně. Ne, byl naštvaný.
„Jsme od policie.“ Oba mu ukázali odznak. „Můžeme s vámi mluvit?“ otázala se Bridget.
„No jo, no.“ Ustoupil od dveří, což si vysvětlili jako výzvu ke vstupu. V obývacím pokoji se všichni usadili a Bridget pokračovala:
„Na stole jistého pana Roolinga jsme našli doporučený dopis, jenž jste mu poslal. Zajímalo by nás, co v něm bylo?“
„No promiňte? To je snad soukromá záležitost, ne?!“ Zamračil se John.
„Už dávno ne! Roolinga někdo zabil, a jelikož obálka byla prázdná a obsah není k nalezení, je možné, že právě kvůli tomu dopisu.“ John vypadal zaraženě.
„Proboha.“ Mnul si čelo. „Byly tam informace a fotografie. To vše dosvědčovalo nevěru manžela jeho dcery. Víte, jsem soukromý detektiv a on, Rooling, si mě najal. Měl jisté podezření a já mu ho potvrdil.“
„Soukromý detektiv? Na dveřích nic nepíšete.“ vložil se do rozhovoru Jack.
„Nejsem si jistý, jestli se to vůbec musí, každopádně, tohle není má kancelář. Ta je jinde, ale vše si nechávám posílat i posílám odsud. Pochopte, pokud na mě někdo sledovaný přijde a bude chtít materiály ukrást, prvně zamíří do kanceláře. Tam ale nic nenajde, vše skladuji tady.“
„Jistě. A, nemáte náhodou kopie těch věcí z dopisu, že?“ Převzala slovo opět Bridget.
„Náhodou ne, schválně. Chcete je vidět?“
„Přirozeně.“ Vyhrkli oba zároveň. John vstal a odešel do vedlejší místnosti. Za pár minut se vrátil se složkou. Popiska hlásala velkými písmeny: “PŘÍPAD WOODSTAY“.
„Tady.“ Položil ji na stůl. „Je tam úplně všechno, ale jestli si ji půjčíte, nezapomeňte vrátit!“
„Myslím, že si ji půjčíme a s vrácením se uvidí. Pokud půjde o důkaz, tak to hned tak nečekejte.“ S těmi slovy ji Jack vzal a bral se k odchodu. Bridget ještě poděkovala za spolupráci.
Zatím co ona řídila, prohlížel si Jack obsah složky.
„Úůů, tohle je pěkný.“ Zasmál se. Vytáhnul jednu fotku tak, aby na ni Bridget viděla. Zachycovala pana Woodstaye stojícího u taxíku s mladou blondýnou. Určitě nešlo o jeho černovlasou ženu. Líbali se a on ji jasně osahával.
„Mám takovou teorii,“ prohlásil Jack vítězně. „Rooling to chtěl říct dceři, on se naštval, zabil ho a papíry zničil. To by šlo, ne?“
„Asi jo, ale je to moc...“ oponovala Bridget.
„Jednoduché? Všechny případy se nemusí táhnout rok, aby byly vyřešeny,“ namítal. Ona tomu však stále úplně nevěřila. Dobře znala Jacka i to, jak vše chce co nejvíce usnadnit. Napadlo ji něco jiného.
„A co když to bylo takhle. Řekl to dceři a chtěl, ať se rozvede. Ona ale Woodstaye strašně miluje. Otec ovšem pořád naléhá, možná i vyhrožuje vyděděním, tak se rozčílí, popadne nůž a bodne ho.“
„Jo?“ Protáhl Jack ironicky. „A co to škrcení? Byl starý, ale že by nepřepral svou dceru?!“
„No a co? Nebo to byl ten komorník; Rooling málo platil, chtěl ho vyhodit, ... Čert ví.“
„Já ti říkám, udělal to Woodstay!“ Bridget mávnutím ruky ukončila rozhovor. Chtěla přemýšlet. Podezřelých zase tak moc není. Ale třeba... Mohl to udělat někdo úplně jiný. Nezvaný host, někdo, kdo hned po vraždě opustil...
„Mám to!“ Vykřikl náhle Jack. Zamyšlená Bridget leknutím málem upustila volant. To by tak ještě scházelo. „Řekneme jim o vzorcích kůže a zeptáme se, jestli nám dají své vzorky na porovnání. Kdo odmítne, je nejspíš vrah! A hned jedem.“ Odmlčel se, ale jen nepatrně. „No nejsem já geniální?“
„Nejsi, málem jsme se vybourali, ty idiote!“ vyhrkla Bridget. Jack se hned začal bránit:
„Za to snad můžeš ty!?“
„Ale nápad dobrý.“ Dělala, že to neslyšela. Jenže, kde tak narychlo sehnat někoho, kdo bude alespoň předstírat, že ty vzorky vezme? Uvažovala. Napadlo ji, že snad Weielse by přemluvila.

„Ne!“
„Ale Weielsi..“
„Ne, s ním nikam nejedu!“ Weiels si postavil hlavu.
„No tak, bude hodnej. Ani nemusíte nic dělat, jen aby to vypadalo věrohodně,“ prosila Bridget a Jack přitakával:
„Vůbec na vás nepromluvím, slibuju!“ Ještě chvíli se nechal prosit a přemlouvat, ale nakonec svolil. Bridget zavolala do domu oběti, aby se podezřelí někde sešli. Naštěstí byli všichni právě přítomni. Obsadili tedy auto a vyrazili.
Podezřelí se sešli v obývacím pokoji. Zdálo se, že již nejhorší smutek opadl, stále však tváře přítomných nesly jeho stopy. Na mužích to snad bylo patrné jen mírně, ženy naopak mohly každou chvílí propadnout v pláč. Jack se hned po vstupu se všemi pozdravil podáním ruky. Jeho společníci se nestačili divit. Je to vůbec on? Vrátil se k nim a nenápadně Bridget zašeptal: „Woodstay má poškrábanou ruku!“ Vítězně se usmál. Já věděla, že to nedělá jen tak, pomyslela si. Jak on by mohl být tak slušný?
„Tak co nám chcete?“ Vyhrkl Woodstay netrpělivě. Bridget si stoupla tak, aby na ni všichni dobře viděli a začala vysvětlovat:
„Pod nehty zavražděného pana Roolinga jsme našli kůži vraha z toho, jak se bránil škrcení...“
„Počkat, já myslel, že ho zabili nožem!?“ Vtrhl jí do toho opět Woodstay.
„Jistě, ale předtím se ho vrah pokoušel uškrtit. A nechte mě, prosím, mluvit.
Takže, díky těm vzorkům můžeme vraha usvědčit. A jelikož jste všichni tady tak nějak trochu podezřelí, napadlo nás, zda bychom nemohli ony vzorky porovnat s vašimi.“ Bridget zkoumavě pozorovala reakce.
„Ale tady ho nikdo nezabil!“ vykřikla najednou Melanie.
„Rád bych vám věřil.“ chopil se slova Jack. „A proto doufám, že nám je dovolíte odebrat. Víte, pokud nechcete, nic s tím nenaděláme, ale pochopte, že jste-li nevinní, prokáže se to taky. To už vás pak nebudeme obtěžovat a zúžíme seznam podezřelých.“ Trvalo jen chvíli, než vyskočila Doris se slovy: „Tak dobře, ať mám pokoj!“ Pak už to šlo rychle. Odsouhlasili všichni. Tedy až na Woodstaye. Další úsměv na Jackově tváři.
„Vy nesouhlasíte, pane Woodstayi?“ Zeptal se mírně potěšeným tónem a mrkl na Bridget.
„Nikdo na mě nebude šahat! Já ho nezabil a tohle nemám zapotřebí!“ Odpověděl rozzuřeně. Bridget se hned snažila zmírnit Jackovu radost vysvětlováním. Nechtěla, aby měl pravdu.
„Pane Woodstayi, pochopte, pokud říkáte pravdu, tak se nemáte vůbec čeho bát!“
„Ne! Já...“ Začal protestovat, ale skočila mu do toho manželka:
„Proč ne?! Máš snad co skrývat?!“ Toho se okamžitě chopil Jack. Bůhví odkud, vytáhnul fotku usvědčující Woodstaye z nevěry. Nevěřícné pohledy úplně všech se na ni upřely.
„To víte, že má, ale je to to jediné?“ Podíval se na něj Jack podezřívavě. „Víte, paní Woodstayová,“ podal jí fotku, „tohle fotil jistý soukromý detektiv pro vašeho otce. V den vraždy mu bylo tohle i jiné dokumenty doručeny a následně odcizeny. Tak mě napadá, určitě jste v tom městě strávila celou dobu s ...“
„Ne!“ Skočila mu do toho. Ne, nestrávila, nebo ne, jako výraz nesouhlasu? Zkoumavě na ni pohlédl.
„On, on potom odešel. Prý si na něco vzpomněl a ...“ Vzlykala. „Ty jsi mi zabil otce?!“ Rozkřičela se na manžela hystericky. Nastalo dlouhé ticho. Woodstay přejížděl očima z fotky na svou ženu, pak na Jacka a zase zpět. Zdál se být dosti rozhozen.
„Fajn!“ Vykřikl náhle jako smyslů zbavený. „Ano, zabil jsem ho!“ Melanie propukla v zoufalý pláč, ostatní ohromeně zírali. Až teď si nejspíš uvědomil, co a jak řekl.
„Víš, Mel, chtěl ti to říct. Chtěl nás rozdělit a já tě nechtěl, nemohl ztratit ...“ Pokusil se ji obejmout. Ona však jeho ruce zuřivě setřásla a zcela spontánně vykřikla, jak jen to přes slzy bylo možné: „Nenávidím tě, ty hajzle!“ Měl asi ještě něco v plánu, ale Bridget to ukončila odkašláním.
„To by myslím stačilo.“ Vytáhla pouta a stočila Woodstayovi ruce za záda. Pak pokračovala: „Zatýkám vás za důvodné podezření z vraždy ...“ Však všichni víme, co se tak říká. Když ho poučila o právech, zeptala se zmateně Doris:
„Takže už nám ty vzorky brát nebudete?“
„Ne, tady pán,“ ukázal Jack na patologa „stejně nejspíš nic takového ani neumí. Šlo jen o to, kdo odmítne.“ Zašklebil se na Woodstaye, vytrhl plačící ženě z rukou fotku a se všemi, co tam nepatřili, se odebral k vozu. V chodbě ještě mimoděk šťouchl Bridget do ramene. „Takže to bylo tak jednoduché.“ Rozesmál se a předešel je. Jen ho obdarovala nevrlým pohledem. Ale co, hlavně že je konec, pomyslela si.

---------------------------
------------*--------------
-----------***-------------
-----------***-------------
-------***********---------
-----*---*******---*-------
----------******-----------
-----------*****-----------
------------****-----------
-------------***-----------
--------------**-----------
---------------*-----------
---------------------------
---