Přednáška

...zničehonic se objevily dvě odporné bestiální ruce nepřipomínající nic z mně známého světa, spíš podobné dílu schizofrenního fantazy malíře, a rychlým, nepříjemně přesným pohybem ji uchopily a s nemenší rychlostí vtáhly do plátna jakoby byla jen zmizivším přeludem. Vzduch netečně stál, ani plátno se nezachvělo. Nic.
S prudce tlukoucím srdcem a vyrazivším potem, panicky se rozhlížím po třídě. Navzdory tichu a její nepřítomnosti sedí a ve stejném stavu pokračují v dosavadní činnosti. Sen? Bujná fantazie?? Ne, ne!! Poznám svou bdělost a fantazií jsem nikdy neoplíval. Ten pohled mrazí ještě víc, než předcházející událost. Instinkt mi říká: Běž! Uteč, dokud je čas! Ale něco tu nehraje. Pot ze mě jen lije a já se pomalu, s temnou předtuchou vracím zrakem dopředu. Bezděky vykřiknu a nohy mě vymrští vzhůru. ONA tam stojí a vykládá dál jakoby nic. Teprve teď třída ožívá, ale nesměje se. Víc a víc cení zuby-nelidské zažloutlé tesáky.....Začíná mi to připadat směšné a absurdní. Rád bych se ztratil, vrátil zpět ke své zádumčivé nenápadnosti, mlčenlivé samotě tam v koutě. Ne! Nelze už ovládat tělo. Bezmocná loutka. Kdosi tahá za nitky vedoucí mé pohyby, ale já už to nejsem, nikterak nepřispívá vůle. A co víc, klamána je. Ty iracionální výjevy! Rozum se vzpouzí a mě to baví. Rudne a temne v oknech, kroutí se a svíjí mí bývalí spolužáci-slizcí hadi, zpustlí pouštní jedupáni-štíři. Jak to zmáhá! Všechno víří a rozpustile poletuje. Rychleji, úporněji, naléhavěji! Doráží a útočí na bezbranné dítě. Podléhám. Klekám. PÁD.