Poslední cesta

Rosie se probudila zborcená potem.Její tělo spalo v záplavě vody.Na posteli cítila vlhkost procházející její postelí.
Ještě teď viděla útržky z toho hrozného snu.Ze snu,jež se jí zdá už téměř měsíc.Stále ten stejný sen.Vidí svého otce umírat.Ví,že je to její minulost.Její vzpomínky na dětství.Proč se jí ale vrací právě teď.
Vidí stále před sebou ty snové výjevy.
Jak si její otec položil hlavu na pilu,jejíž rukojeť držel v ruce.Jakmile ji pustil,pila mu projela krkem a rozpůlila ho ve dví.Všude byla krev.
A malá Rosie právě v tu chvíli stála ve dveřích do stodoly,kde její otec vykonával poslední soud svého života.Musela sledovat,jak se jeho hlava odděluje od těla a kutálí se po zemi,na níž polehávalo seno,jenž bylo ihned zbarveno do ruda.Vzpomíná na svůj křik,když tu hrůzu viděla.
Matka si do smrti myslela,že tuto událost s jejím otcem zapříčinila Rosie a nikdy jí to neodpustila.
Možná měla pravdu.Možná to zavinila ona.
Proč?
Vždyť její otec byl hodný.Sedávala mu na klíně a on jí zpíval písně,které se naučil.Na některé si ještě nyní,po tolika letech,pamatuje.
Pamatuje na jeho silné paže,vytvarované od práce s dřevem.Na to,jak ji hladil ve vlasech.
Zkrátka…pamatuje si na všechno.
Je tu ještě jedna věc,která ji trápí…to krvácení.Stále se opakující krvácení.Pokaždé,když se probudí,krvácí z dlaní,nohou a čela.Čím to může být?
A navíc se jí zdá,že se to stále zhoršuje.Nejhorší na tom všem je,že se bojí vyjít i ven.Co kdyby jí to začalo znovu.Už jednou se jí to stalo.Šla po městě a najednou…krvácí.Cítila krev téci po dlaních.Rychle se chytila za zápěstí,aby zastavila krvácení a běžela domů.
Bojí se.Bojí se,že by se to mohlo opakovat.Co by si počala.Co když se to někdo dozví.Co by s ní provedli.
Musí se zbavit takovýchto myšlenek.Není to dobré na její psychiku.Bude se s tím muset smířit.Co když to ale nepůjde.
To je ale budoucnost.Musí žit přítomností.
Konečně vstala z postele a setřásla ze sebe ten strach.Sešla po schodech do koupelny a poté do kuchyně.Když se umyla a najedla,rozhodla se,že zajde něco nakoupit.Doma už nemá skoro nic.Vyšla tedy do nového dne.Venku svítilo slunce a ohřívalo jí tvář.Bylo příjemné teplo.
Už byl podzim.Listí se povalovalo na zemi.Až přijde domů bude ho muset shrabat.
Glasgow bylo malé městečko.Ale pomalu se rozrůstalo.Počet obyvatel se nyní v 19.století vyšplhal až na dva tisíce obyvatel.Spousta domků byla ještě pozůstatky po panování krále Jiřího I.
Město pomalu prosperovalo a v nejbližším okolí bylo vyhlášen svým silně teistickým postojem.Lidé museli každé poledne chodit do kostela a kdo nechodil byl považován za kacíře,přestože zbytek Británie byl ovlivněn osvícenstvím.
Bylo zde několik málo obchůdků,ale převažovali hostince a podezřelé putyky zaměřené hlavně pro bohaté pány,kteří sem přijeli aby si odpočinuli od svých hraběnek.
Rosie si došla nakoupit a potom okamžitě šla domů.Netoužila po tom aby ji někdo viděl.Setkání se starou paní Stewartovou se stejně nevyhnula.
„Dobré jitro,děvenko.Dlouho jsem vás neviděla.“
„Je mi líto,ale byla jsem zaneprázdněna domácími pracemi.“
„Čím vy mladé můžete být dnes zaneprázdněné.Manžela nemáte a dítě také ne.“
Rosie neměla náladu se s ní vybavovat.Navíc znovu cítila krev hrnoucí se jí po dlaních.Proto se rychle rozloučila a spěchala domů.
Rychle vběhla do domku a běžela se podívat do zrcátka,které měla položené na stolku.
Čelo měla celé zakrvácené.Zrcátko bylo od krve,neboť ho silně až křečovitě svírala.Nedokázala odtrhnout zrak od toho pohledu.
Bože,jak to vypadá.Takhle přece nemůže chodit mezi lidi.
Když se konečně dokázala odtrhnout od té tváře v zrcadle,rozeběhla se do ložnice a tam spala.V poslední době však neměla klidný spánek a ani dnes se dobře nevyspala.
Po probuzení ve čtyři hodiny ráno znovu usnula.

Už to bude půl roku.Cítila jak na ní visí šaty.Dlouho nic nejedla.Zhubla.Její pleť nyní byla smrtelně bílá.
Trpěla paranoidními představami.Na to aby se jich zbavila používala bylinky,které ale stejně nezabíraly.
Stále jen seděla doma ve svém křesle a nevycházela ven.Ani na zahrádku.Všude viděla lidi,kteří se ji snaží zabít.Ve snech už sice nepotkávala svého otce,naneštěstí ale něco ještě horšího.
Sama sebe.Jak bloudí po tmavém lese.Všude okolo se ozývá řev ptáků.Myslí,že jí pukne hlava.Je to hrozné.Někdo ji pronásleduje.Zastaví se u starého stavení a otočí se.Postava,jenž ji pronásledovala stojí před ní.Je to její tvář.Její stín,který ji pronásleduje.Nic jiného.Děsí se sama sebe.Nedokáže si však pomoci.
Najednou ji ten stín pohltí.Padá tmou.Nekončící tmou a nikdy se nedostane na její konec.

Pomýšlí,že by se zabila.Vždyť tady nikomu chybět nebude.Nikoho tu nemá.
Je to jediná možnost jak se nadobro zbavit těch představ.O půlnoci se zdá o tom jak ji pronásleduje vlastní stín a přes den zase slyší hlasy.Hrozné na nich ale je,že jim nerozumí.Hlasy křičí,ale ona jim nedokáže odpovědět.
Sebevražda je tedy jediné možné východisko.Nikomu nebude chybět a sama se osvobodí.
Začíná tedy vše připravovat na svou poslední cestu.
Otázka však zní jakým způsobem se má zabít.Je tolik možností.Musí ale najít nějakou nejméně bolestivou.
Rozhoduje se dlouho.Přemýšlení jí nedá ani spát.
Nakonec se rozhodla pro stejnou smrt jakou zvolil její otec.Když o tom tak přemýšlí,nejspíš měl stejné potíže jako ona a bál se s nimi někomu svěřit.A tak to vyřešil takto.
A nyní je na ní aby své potíže vyřešila stejně.
Týden připravuje svou vlastní smrt na kterou ji nikdo nedoprovodí,doufá jen,že jí přijde naproti její dávno mrtvý otec.
Nastal ten den.Konečně se dočkala.Přichází.
Hlavu pokládá na pilu a pouští provaz.
Už zde není.Nachází se v jiném světě.Ve světě,kde už má klid.A potkává se se svým otce.
Proboha,konečně ho zase vidí,po tolika letech.Vypadá pořád stejně.Vůbec se nezměnil.I když…vypadá klidnější.Možná,že mu ta smrt skutečně pomohla a cítí,že i jí pomohla.Už je oproštěna od všech starostí obyčejného života.
Už žádné neklidné spaní.Žádné špatné sny.Tohle je ráj.A tak to zůstane.