NOIR II - Jízdenky, prosím

Zpráva z tisku:
"BRUTÁLNÍ ŘÁDĚNÍ: Dívku údajně vyprovokovala neustále se třesoucí babička."

Ještě jednu zastávku a skončila by mu směna. Jednu zatracenou zastávku.

Odkašlal si, nasadil přes temeno služební čepici a vkročil do tichého vagónu, kam právě přistoupila šestnáctiletá dívenka a postarší paní, evidentně propadající příznakům Parkinsonovy choroby, škubavými pohyby totiž málem servala kliku u dveří.

"Dobrý večer, kontrola jízdenek," prohodil jako správný průvodčí, ale po letech už docela všedně a monotónně. Těšil se domů, za přítelkyní, za psem, těšil se na milování a potom na noční přenos zámořské ligy. Po letech toho zažil hodně.

Ale ne dost.

Ve Městě musely probíhat zvláštní trhy, myslel si. Holčička nervózně povytahovala a zase zasouvala do pochvy atrapu mačety, jakou používají svalnatí rekové při klestění se skrz lijány v deštných pralesech, zároveň se nepřítomným pohledem loučila s pohasínajícím Městem v dálce. Tik v jejím oku byl letmým pohledem nezachytitelný, ani on si ho nevšiml.

"Dobrý večer, kontrola jízdenek," prohodil jako správný průvodčí.

Když stařenka podávala průvodčímu lístek a v následném trhnutí ho málem upustila na zem, pohár příčetnosti v mladé, jinak nenápadné dívce přetekl.

Cestující, kteří odmítají ukázat lístek, trpí samomluvou, souloží nebo kouří v kabince s toaletou, smrdí hospodou, potom mu zvracejí na kabát, bývají upovídaní, nemocní nebo začtení do novin.

Po letech toho zažil hodně. Opravdu hodně.

Ale ne dost.

Ani ne do hodiny se začala média zajímat, co se událo v našem vlaku. Jak přišel o život třicetiletý zaměstnanec drah, pětašedesátlité žena, dokonce i mašinfíra.

V tratolišti krve ležely totiž dvě nasáklé jízdenky, z toho jedna ještě neprocvaknutá.