Přízrak minulosti

ZAČÁTEK KONCE…
Venku spatřil plápolat pochodně.Celé město mířilo k jejich domu.Už se nebylo kam schovat.Už jim nemohl nijak pomoci.Gabriel se otočil k Naomi a ta se na něho dívala tím svým pohledem.Pohledem plným odpuštění.
Blížili se k nim.Rozrazili dveře a už byli uvnitř.Nejdříve to ani jednomu z nich nedocházelo.
Svázali je a s ohromným pokřikem je vedli pryč z jejich domu.
Ve středu města najednou spatřil hranici.Vztyčenou pod noční oblohou.Oddělili od něho jeho ženu Naomi a vedli ji k hranici.Bránil se.Jeho ale mezitím vlekli jinam.Nevěděl,co ho čeká.Chtěl jen zachránit svou lásku.
Křičel,pral se,ale nikdo ho neposlouchal.Všichni je považovali za čaroděje.A to jenom proto,že ona byla z Irska a měla nazrzlé vlasy.To byl jejich jediný argument.A také to,že doma měli černou kočku.
Jeho problém byl ten,že s ní žil.Že byl její manžel.Byl manžel čarodějnice a to znamenalo,že i on sám je čaroděj.
Byli spolu tak šťastní.A teď mu to,co hledal celý život odvádějí pryč.Pryč z dohledu.
Vedli ho někam do kopce.Napadalo ho jedna možnost,kam ho asi vedou,ale pochyboval,že by toho byli schopni.
Možná,že to ale bude pravda.Ano,je to tak.Zastavili se před starou šibenicí,jenž zde na kopci stála už několik století.Nikdy nespadla.Kolik lidí na ní skončilo svůj život a kolik z nich bylo nevinných jako on.
Obvázali mu tkaničku kolem krku a odešli pryč.
Neuškrtil se hned.Visel tam.Visel a koukal dolů.Tam,kde je jeho žena.
Místo,kde stála šibenice bylo vysekané,aby všichni viděli na oběšence.Nyní musel on koukat,jak mu smaží ženu.
Ten pekelný žár cítil i na svém těle.Jeho Naomi,jeho jediná láska,hořela.Slyšel její řev.Její křik se rozléhal po celém okolí.A jemu z toho zvuku pomalu pukalo srdce.
Pořád se na ni koukal.Nemohl odtrhnout oči.Koukal dlouho až to konečně měla za sebou.Viděl jen popel,který kdysi býval jeho ženou.
Nenáviděl tohle město.
Jak tam tak visel,neschopen zemřít,přemýšlel o pomstě.Jak rád by se pomstil za nepravost uskutečněnou na jeho Naomi a na něm.Pomstí se.A pak budou litovat toho co provedli.Proklínal je.A proklínal všechny jejich děti a vnoučata až do doby,než se bude moci vrátit.A až ten čas přijde,hodlá si ho patřičně užít.
Jeho srdce hořelo a pomalu se měnilo v popel.Hlavně při vzpomínkách na Naomi.
Nad ním svítila Luna,jak občas nazývají básníci Měsíc.Zářila jasně.Její odstín však byl narudlý.A jak přes ni přecházeli mraky,také oni měnili svou barvu do ruda.
Už ani nevěděl jak dlouho tam tak visel a plakal za svůj život.Najednou ale uviděl zář.
Slunce se vracelo a s ním přicházel jeho poslední nádech.
Sledoval tu zář na obzoru a mysl měl čistou.Cítil,jak mu přestává proudit do plic vzduch.
S konečným vyhoupnutím Slunce nad obzor,přišel také jeho poslední bolestivý nádech.
Věděl,že se nepřestane trápit dokud se nepomstí.
A on se jednou pomstí.Pomstí se za sebe a Naomi.Pomstí se za ně dva.

ZROZENÍ…
Je 31.října,noc patřící všem mrtvým.Noc,kdy se podle pověsti vrací mrtví.
Na hřbitově v malém městečku Galows se zachvěl jeden hrob.Jeden z nejstarších tamních hrobů.
Poklop hrobu se pomalu se skřípavým zvukem,připomínající zvuk kovu sjíždějící přes kov,otevíral.Stoupal z něho nazelenalý dým,který zakryl téměř celý měsíc.
Záchvěv země přispěl k postupnému rozpadu hrobu.
Poklop se otevřel a dlouhou chvíli se nic nedělo.Poté z něho začal vylézat muž spolu s příšerným zápachem hniloby a stáří.
Muž povstal z hrobu a pohlédl na měsíc houpající se na nebi.
Muž jménem Gabriel měl černé vlasy a bílý obličej.Lícní kosti mu vylézaly ven a oči mu plavaly v důlcích.Na sobě měl starý černý kabát.Ten mu sahal až po kolena.
Dnes přijde ten den.Den na který čekal desítky let.Den,kdy se konečně pomstí.A pomsta bude jistě sladká.
Kráčel pryč z hřbitova.Mířil za dvěma muži,kteří vedli jeho „soud“.Potomci těchto dvou lidí nesou největší vinu na jeho smrti.Až zabije je,konečně najde klid.Jeho kroky křupaly na zmrzlé trávě a ve hřbitovním tichu se rozléhaly jako symfonie.Krásná symfonie,jenž lahodila jeho srdce.
Srdci,které neměl.Místo něho měl jen kámen.Mysl měl zaplněnou pomstou.
Šel tedy vstříc odplatě.

POMSTA…
George Hawtorne se probral ze strašlivého snu.Zdálo se mu,že byl na hřbitově a něco vylézalo z hrobu,ale on toho muže znal…sen se mu začínal vytrácet z paměti.Nedokázal si vzpomenout na onoho muže v kabátu.
Rozhodl se,že si dojde na záchod a poté se půjde napít a spát.
Zamířil do kuchyně.Nalil si sklínku minerálky a prášek na bolest hlavy.Vzal si raději dva Brufeiny.Věděl,že jen jeden u něho nezabírá.Zhasl světlo a vydal se zpět do postele.Musel však jít přes obývací pokoj.
Když překračoval předsíň,která byla mezi obývákem a ložnicí,něco ho chytilo zezadu za vlasy a trhlo s ním o futra.Rozbil si nos.
Zaklonilo mu to hlavu a znovu ho to praštilo o futra.V ústech cítil železo.Dva zuby měl vyražené.
Oči měl zarudlé.Gabriel s ním mrštil do prostředku obýváku.George spadl přes křeslo.Když vstával,podařilo se mu rozsvítit malou stolní lampičku.Co viděl ho málem připravilo o rozum.Byl to ten muž ze snu.
George viděl rudě.Krev mu stékala po obličeji.Otřel si ji o rukáv a ten byl najednou celý promáčený rudou tekutinou.
Gabriel zamířil směrem k němu.George se pokusil o zoufalý útěk přímo naproti Gabrielovi.Ten ho zachytil a hodil s ním přes celý pokoj.
Přistoupil k němu a chytl ho za ruku.Vykloubil mu ji.George nevěřícně koukal na otevřenou zlomeninu.Neschopen slova seděl na zemi a civěl na Gabriela.
Gabriel se k němu přiblížil.
Okolo George se rozprostírala rudá skvrna.
Gabriel popadl George za vlasy a zvedl ho do výše.George nad sebou ucítil větrák.Stále se mu přibližoval blíž a blíž.
Vnímal,jak se mu vlasy postupně zamotávají do větracích ramen.Čas se najednou zpomalil.
Georgovi připadala každá vteřina jako věčnost.
Přál si to mít za sebou.Zároveň však pociťoval neskutečnou chuť žít.Už ale bylo pozdě.
Vlastně ale ani nevěděl,proč ho tento muž chce zabít.Co mu provedl?Vždyť ho vůbec nezná.
Tok myšlenek mu přerušil hluk větráku,který mu dorážel na lebku.Jeho chomáče vlasů létaly všude kolem.
Čas se vrátil do normálu a větrák nabral neskutečnou rychlost.V jednu chvíli se Georgovi objevily na čele první kapičky potu a ve druhé už nemyslel na nic.
Operace,kterou provedl větrák by si zasloužila obdiv.
Georgovo tělo končilo tam,kde začínala hlava.Mozek byl dokonale rozmetán do okolí pokoje.Po tapetách stékaly čůrky krve.
Gabriel byl spokojen.

Vykročil z Geogova pokoje a zamířil k Paulu Switchfordovi.Jeho děda byl druhý soudce v případě Gabriela a Naomi.
Paul bydlel naproti přes ulici.Cestou si Gabriela nikdo nevšiml.Byl jako stín.Stín smrti,jenž napravuje nepravost nepravostí.Plížil se bez povšimnutí.Na ulici bylo jen několik málo dětí,ale ty si ho nevšímaly.
Gabriela zajímala jen pomsta.
Vešel dovnitř a zamířil do ložnice.Jak zjistil ani Paul ani George neměli ženu ani děti.O to méně měl Gabriel práce.
Přistoupil k Paulovo posteli a díval se na něho.
Paul se najednou s trhnutím probudil.Zjištění,že je pozorován v něm probudilo vzpomínky na předešlý sen.Sen o muži na hřbitově.
Paul si sedl a stoupl si na podlahu.Váhavě couval ke stěně.Gabriel se však stále přibližoval.
Paul už neměl kam uniknout.Gabriel stál přímo u Paula.
Podíval se mu do očí.Paul nemohl odtrhnout zrak.Jeho mysl sledovala neuvěřitelné představení.
Byl zpět.Zpět v minulosti před několika sty lety.
Sledoval žár,který pohltil Naomi.Cítil její bolest.Její utrpení.Její postupnou ztrátu naděje na záchranu.
Srdce i duše mu hořely.A za několik málo vteřin se vše uvnitř něho proměnilo v popel.
Gabriel pustil Paula a ten se sesul k podlaze,kde se jeho tělesná schránka rozpadla a na podlaze zůstal jen popel.
Gabriel konečně dostál slibu,který dal své Naomi a našel klid.

Z prachu vzešel a v prach se také nadobro obrátil.Po vykonání pomsty se Gabriel vrátil do země mrtvých.
Konečně našel žádaný klid a odpočinek.Zbavil se svého břímě a už navěky spal tvrdým spánkem zesnulých.