Na nebi podivné války-16

Za oknem se hustě sypal sníh, přičemž si vítr pohrával s nespočtem vloček. V místnosti však panovalo příjemné teplo. V ní seděl u stolu seržant Michel Vencl a zadumaně se díval na šachovnici.
„Já se ti divím, že jsi sem tak spěchal. Za celou dobu, co si tu nebyl, jsme vzlétli jen párkrát,“ řekl desátník Dominigue Sueur, který seděl na druhé straně stolu.
„Noha už byla dobrá. Tak co bych v tom špitálu dělal,“ pronesl zamyšleně Vencl a zároveň táhl jednou figurkou.
„A co sestřičky? Určitě tam byla spousta hezkejch, co.“
„To si piš, že jo.“
„Tak to bych vopravdu nikam nespěchal. Zvláště, když panuje skoro pořád takovýhle počasí. Fakticky tahle válka teď úplně zamrzla a zapadala sněhem,“ mínil Sueur, načež i on provedl jednou figurkou tah.
„Hm, takhle ty šachy budeme hrát až do jara,“ mínil Vencl a zadíval se pozorně na všechny figurky.
„Co myslíš. Vlítnout na jaře na nás Němci a nebo my na ně?“
„Je to tak padesát na padesát, kdo zaútočí první.“
„Vsadím se vo deset franků, že my zaútočíme první.“
„Fajn. Já zas o deset franků, že to bude navopak.“
„Dobře. Tak si na to plácnem!“
Oba tedy stvrdili svou sázku, přičemž venku zesílilo skučení větru.
Až za dva dny se konečně počasí natolik zlepšilo, že bylo možno létat. A tak už od brzkého rána se letištěm nesly zvuky motorů stíhacích Curtissů, které mechanici spustili, aby se zahřály.
Když na východě zpoza obzoru začínalo stoupat vzhůru slunce, tak šestice letců už byla oblečena v plné letecké polní. Kapitán Maurice Milhiet stíhačům podrobně sdělil následující bojový let, jenž spočíval v doprovodu průzkumného letadla do určité pohraniční oblasti Německa.
Když seržant Vencl spolu s ostatními kráčel k letounům, tak se mu naskytl pohled na úsvit. Sluneční paprsky teprve nabíraly na intenzitě a jakoby nesměle ozařovaly oblohu. Na ní bylo několik mráčků, které sluneční svit počal osvětlovat žlutorudou barvou. Vencl se přistihl, že od té hry barev nemůže odrhnout oči. Zanedlouho došel ke svému letadlu, jehož černá silueta se ostře rýsovala proti osvětlené obloze. Poté postřehl točící se listy vrtule, které se v prvních slunečních paprscích leskly. O chvíli později usedl do kokpitu a připoutal se popruhy k sedačce.
Paprsky slunce začaly naplno ozařovat zasněženou krajinu, zatímco po letištní ploše se postupně rozjely stíhačky. Netrvalo to dlouho a ze šera, co panovalo při zemi, se ke klubající modravé obloze vznesla šestice letounů.
Přes přední sklo kabiny viděl Vencl stoupající Curtisse, jak postupně zasunují svá podvozková kola. I on rukou zatáhl za páku, kterou se zatahují kola podvozku. Přitom uviděl, jak sluneční svit osvětluje letící letadla. Netrvalo to dlouho a šestice stíhaček se zformovala do dvou tříčlenných rojů.
O něco později se v dálce na obloze objevilo osaměle letící letadlo. Byl to průzkumný dvoumotorový Potez, jemuž měli stíhači poskytnout ochranu. Za několik minut se sedm francouzských letadel přiblížilo k oboustranně opevněným hranicím Francie a Německa. Slunce už majestátně svítilo vysoko na obloze, což byla předzvěst hezkého zimního dne.
KONEC ŠESTNÁCTÉ ČÁSTI