Neubližuj

Gabriela seděla na stoličce u dveří a poslouchala hádku svých rodičů , jako už tolikrát , byla na to zvyklá i když jí to rvalo srdce , hýdali se neustále a ona to dycky vyslechla a přetrpěla , obdržela od otce už pár ran , které docela boleli , ale ani ne tak fyzicky jako psychycky , stále mlčela a s pokorou se podřídila , zatím neubližoval nikomu jinému a to jí stačilo . Dnes byl ale v jejich hádce nádech čehosi hrozného ce mělo přijít , nemohla odhadnout o co jde , ael byla si jistá že tím budou poznamenáni všichni a na dlouho . Všichni jí stále krmili samými lži , nikdo neměl ani potuchu o tom , o čem všem ví a co má v sobě , jaká může být ona , na venek se snažila projevovat jako spokojená mladá dívka , ale uvnitř jí byla jenom zklamání a bolest , nemohla se se svými pocity nikomu svěřit , nikdo by jí neporozuměl a vždy když si myslela , že našla člověka , který by to dokázal , dočkala se velikého zklamání a omylu , a tak vše držela v sobě a snažila se nějak přežít .

Z jejího přemýšlení o smrti ji vytrhla rána a náhlý přidušený výkřik , když ji došlo co se stalo , vyběhla z pokoje , rovnou k rodičům do ložnice , otec pod postelí schovával pistoli , vzala ji a do její duše jako by někdo přilil olovo , nemohla to přece udělat , přes to všechno to byl její otec a musela ho mít ráda , at už chtěla nebo ne , tak jí to přece vždycky učili .

Překonala ale všechno co ji tížilo a vydala se už pomalým krokem zpátky do pokoje , tam položila pistol na postel a potichu sešla po schodech dolů do kuchyně , kde se rodiče hádali . Porozhrnula závěsy , které bránily teplu , aby unikalo z pokoje a škvírkou nahléda do kochyně. O linku se tam opírala její matka a utírala si z úst krev , otec stáv ve výhružné pozici s kladívkem na maso v ruce a mlčel . Ani jeden z nich si nedovedl vysvětlit co se právě stalo , Gabi to pochopila . Vyběhla schody a posadila se na postel vedle pistole .
Na poslední chvíli , dky už se chystala s pistolí vyrazit do boje proti otci si to rozmyslela a přiložia ji k vlastnímu spánku . Zavřela oči , pevně stiskla rty a zmáčkla spoušt .
"Klach"
Nebyla to rána kterou si Gabriel představovala a ani jí nic nebolela , až po pár vteřinách si uvědomila že pistol nebyla nabitá .
Odnesla ji tedy zpátky a vrátila se do pokoje , zase přemožena , tentokrát ale svou vlastní hloupostí . Posadila se na zem , záda přitiskla na dveře a mlčela , čekala , čekala na to až bude moc sehrát svou roli v tátově hře .
Po půl hodině se ozvali jeho kroky na chodbě , Gabriela se zvedla a postavila se proti dveřím , které se v tu ráno rozrazili .
,,Co tu děláš sakra "
,,Nic"
,, Co seš tak drzá ty malej hajzle "
,, Omlouvám se "
A už ležela na zemi
Nebrečela, na to už neměla sílu, jen tam tak ležela a předstírala, že už se zvednout nemůže, byl to jediný způsob jak se ušetřit dalších ran a nadávek. Její otec tam ještě chvíli stál a čekla jestli se jí snad podaří zvednout, aby ji mohl znovu srazit k zemi. Nezvedla se a tak odešel.Dlouho ležela na zemi ve stejné poloze a čekala až ustanou všechny zvuky, přesto, že dveře ybli otevřené dokořán, nikdo si jí nevšiml, nikdo se nezeptal, co se jí stalo...
V tu chvíli, dky se přbelhala k posteli, začala hádka znovu, křik se rozléhal po celém domě. Lehla si do postele a poslouchala hádku, skro už usínala, když ji naprosto probudil výstřel a krátký výkřik. Najednou ji zachvátil pocit strachu, do ruky doběhla do kuchyně, aby se alespon na chvíli skryla, chtěla získat alespon trochu času...
Chvíli bylo zase ticho, potom se začali ozývat kroky, stále sílili.
Potom se vyřítil proti ní, zastavil jí se zbraní až přesně před obličejem.
Gabriel uchytila první věco co jí přišla pod ruku, aniž by si uvědomovala, že je to nůž a bodla, potom znovu a znovu, křičela , křičela za všechno co musela tajit, za to co jí udělal, prostě za vše. . . .