První případ přišel na scénu

V kavárně s výhledem na rušnou ulici seděli proti sobě dva mladí muži. Ten první připomínal nadutého výra, který si před spaním pročechrává peří. Věcně upíjel ze svého šálku a velebně pohlížel na druhý konec stolu, kde se nad svou kávou neklidně ošíval jeho společník. Bodejť. Kdo by se pod velebným výřím pohledem neošíval? Navíc mu zase po nose sklouzly brýle s vysokým počtem dioptrií. Výr se tomu blahosklonně usmál a prolomil nejisté mlčení.

„Tak, příteli, poslal jste mi vzkaz, že byste se se mnou rád sešel. Vidíte, jsem tady. Neprozradíte mi nyní, co bylo podnětem vaší žádosti?“ Mladý muž s brýlemi se přestal ošívat. „D-drahý příteli,“ vypravil ze sebe konečně, „už po několik týdnů se v novinách píše o té záhadné vraždě na Starém městě, však víte. Moc se o podobné věci nezajímám, ale při zběžném listování novinami jsem v oné souvislosti narazil na vaše jméno. Už je to nějaký ten pátek, co jsme spolu studovali na gymnáziu. Tehdy jste říkal, že byste chtěl dělat jedině u policie… no a teď jako detektiv vyšetřujete ohromně složitou vraždu a vaše jméno skloňují v novinách ve všech pádech…“ Brýlatý muž se na chvilku odmlčel a pln očekávání vzhlížel k výrovi. Výr se potěšeně dmul zaslouženou pýchou. „Ach ano,“ přitakal „ten případ se dočkal velké pozornosti ze strany veřejnosti. Mluví o tom kdekdo. Jenže tím je na mou práci kladena veliká zodpovědnost. Víte, novináři jsou potvory špatně vychované. Cpou se všude a nedají se odbýt vlídným slovem.“ Důležitě pokýval hlavou. „Ale nemyslete si, příteli, že bych na něco takového nebyl připraven. Vždyť já řešil, coby detektiv, složité případy už jako dítě.“ Ošívajícímu se muži obdivem už po sto padesáté třetí za den sklouzly brýle pro nose. Byl ovšem do svého obdivu ponořen natolik, že nezvedl ruku, aby je vrátil na správné místo. Výr tedy pokračoval. „Taktak. Už jako malé dítě. Můj úplně první případ se týkal ukradené svačiny. Drahuščin chleba se sýrem. Ukradl jej Slávek Plíhal. Seběhlo se to takhle:“

„Hráli jsme si na hřišti. Znáte to. My, hoši, samozřejmě kopanou. Děvčata seděla kousek opodál a vesele štěbetala, některé z nich hrály badminton. Prostě polední přestávka před vyučováním. Jenže pak přišli starší chlapci, řeklo by se výrostci. Za použití hrubých slov nás vykázali ze hřiště pryč. Smutně jsme si pobrali tašky, které jsme měli odložené na hromadě pod lípou a vraceli se před školní budovu, protože nic jiného nás nenapadlo. Někteří výbojnější chlapci si ulevovali pomocí pohrůžek a nadávek na adresu výrostků. Ať hrozili jak chtěli, zlé hochy jim to z hřiště vyhnat nepomohlo. Nic naplat. Aspoň jsme si před školou vytáhli z tašek svačiny, že tu nespravedlnost zajíme a ejhle! Další nespravedlnost! Drahušce z tašky svačina zmizela! On totiž tašky pod lípou nikdo nehlídal, takže mohlo jednoduše dojít ke zcizení svačiny nějakým nečestným člověkem-tedy dítětem. Motiv byl prostý: hlad. Ovšem s hledáním viníka už to tak snadné nebylo-“ výrovo poutavé vyprávění náhle přerušilo drzé troubení automobilu. Troubil na jednu slečnu, která mu ve snaze přejít na druhou stranu ulice málem vběhla pod kola.

Výr rozčarovaně zakroutil hlavou. „Jsou to dneska lidi… kdepak jsem to skončil? Á ano, u hledání viníka. On byl totiž podezřelý úplně každý. Každý mohl přijít, vytáhnout Drahušce svačinu z tašky a klidně ji za rohem sníst. Vyšetřováním se ale okruh potencionálních podezřelých poněkud zúžil. Kamarádi si byli navzájem svědky, že třeba hráli celou dobu kopanou. Anebo děvčata, že si povídala se samotnou Drahuškou a tudíž neměla na podlé krádeže svačin kdy.“

„Víte, v našem řemesle nezáleží tolik na tom, jestli byl ukraden skleněný korálek nebo diamantový náhrdelník. Viník má být potrestán. Samozřejmě, že za skleněný korálek vás nepošleme sedět, ale tady jde o princip. Dneska ukradnete korálek, zítra si troufnete třebas na svačinu a když vám to bude neustále procházet, tak se nakonec dopracujete k tomu náhrdelníku.“ Výr ve svém rozohnění pohrozil příteli prstem. Ten se bezděky přikrčil a znovu se začal ošívat. „Přitom stačí správná výchova. Kdyby byli rodiče na své děti přísnější, neměli by pak děti tu drzost pěstovat zlodějství.“ „Máte naprostou pravdu, příteli.“ Přitakal horlivě výrův společník. „Jenže oni ti rodiče nemají rozum… ha! A pak jim povedené dětičky kradou svačiny a rostou pro kriminál! Ale abych se vrátil-“ Do dveří kavárny bujaře vrazil světlovlasý mladý muž s veselou tváří. Vypadal mírně neupraveně a také vypadal na to, že mu na něčem podobném vůbec nezáleží.

Rozhlížel se po kavárně. Jakmile mu padl zrak na výra a jeho přítele šibalsky se usmál a zamířil k jejich stolu. „Zdravím ve spolek, nebude vám vadit, když si přisednu?“ A nečekajíc na odpověď si přitáhl nejbližší volnou židli. Výr svraštil obočí. Světlovlasý a nedbale upravený muž si z toho nic nedělal. Ba naopak. „Tak co, Bedřichu, brachu stará? Tebe bych se tu nenadál. Co to, že nesedíš mezi svými milovanými spisy?“ Vesele zahlaholil k výrovi. „Aha, tak ty máš společnost?“ dodal otáčejíc se tázavě na brýlatého muže. „Při tvé nespolečenské povaze. Nu, nepředstavíš mi svého přítele?“ Bedřich alias výr s očividnou nechutí odpověděl. „Zdravím tě, Slávku, já bych se tě zde také nenadál. Co to, že nevysedáváš ve svém ateliéru ve společnosti děvčat, jejichž ladné křivky zvěčňuješ pomocí jemných štětců? Pokud jde o mého přítele, tak počítám, že se dobře obejdeš i bez mého představování, když k nám takto vpadáš.“ Světlovlasý Slávek jej obdařil veselým úsměvem. „Jak myslíš, Bedřichu.“ Povstal a napřáhl paži k brýlatému muži. „Slavoj Plíhal. Jsem malířem, jak už stačil Bedřich naznačit.“ Brýlatý muž si spravil brýle na nose a též povstal, aby si s panem Plíhalem potřásl pravicí. „František Pučmidrát, bankovní úředník.“ „Máte zábavné jméno pane Pučmidráte. Nicméně potěšení ze setkání na mé straně. Snad vás Bedřich svými výklady neunudil k smrti?“ Pan Pučmidrát oplatil panu Plíhalovi vlažným a rozpačitým úsměvem. „Samozřejmě, že neunudil,“ ozval se výr, „přišel jsi právě včas, že. Zrovna jsem Františkovi vyprávěl o svém prvním případu-“

„Á! Drahuščin chleba se sýrem?“ Výr vypadal čím dál tím víc rozčarovaně. Pan Plíhal se otočil k panu Pučmidrátovi. „Mám tu čest být prvním zločincem, kterého tento skvělý muž ve jménu pravdy dopadl, viď Bedřichu?“ Ale Bedřich se už zvedl k odchodu. „Rád jsem tě zase jednou viděl, Františku. Snad příště budou okolnosti příznivější. Čeká mě spousta práce-mé milované spisy, že. Poroučím se.“ Bedřich za šumění výřích křídel nadutě a navztekaně opustil kavárnu za nespokojeného mrmlání. Znělo to asi jako: „Vždycky přijde a všechno zkazí! Hulvát jeden malířská!“

Hulvát malířská se zatím vesel rozpovídal o svém malování aktů a především o jejich předlohách. Brýlatý pan Pučmidrát tak sice přišel o skvělé vyprávění o prvním detektivním případu svého studentského spolužáka, ale zato se dozvěděl mnoho o přednostech černovlásek.