Návrat důstojníka

Máme prázdniny a já je trávím u svého dědy.Jednoho dny jsme si sedli na lavičku na zahradě.Prosím ho,aby mi vyprávěl něco z války. „Dobře,budu ti vyprávět něco co se stalo mému otci,takže tvému pradědovi.Pokusím se ti to vyprávět slovy,kterými to vyprávěl můj otec mě..“Ještě si k nám sedne babička a děda začíná vyprávět:
Sedíme v zákopu.Naproti nám zaznívají zvuky,při kterých by jiní ohluchli.My jsme si ale už zvykli.Pět let života ve válce člověka naučí,jak se správně chovat při takovýchhle situacích.
Jsme zavoláni k velícímu naší roty a ten nám říká,že máme za úkol zatknout ruského důstojníka.Po několika týdnech se konečně ocitáme pět mil od místa,kde máme operovat.Nacházíme se v Rusku,takže se dá očekávat,že zde mrzne.Navíc jsme nedostali ani zimní oblečení.Musíme si tedy pomáhat oblečením urvaným od nepřátelských vojáků.Jídlo si musíme také shánět sami.Někdy něco ukradneme a jindy jsme zase několik dní bez jídla.Jsou to těžké časy,ale všichni už vidíme,že se válka blíží ke svému konci.To je to jediné,co nás drží při životě.Nejhorší na tom všem ale je,že každý den může být náš poslední.
Pomalu postupujeme sněhem.Naše nekvalitní boty se nám boří do sněhu jako by to bylo máslo.Jsme skrčení a schovaní za stromy.Ležíme u příkopu,poblíž silnice.Kolem nás právě projel ruský T-34.Monstrum,kterého se bojí dokonce i Němci.Naše jediná šance,jak postupovat dál,je nebít objeven nepřítelem.Hned po odjetí tanku,probíháme silnicí.Běžíme k nejbližšímu domu,za který se schováme.Na druhé straně stojí voják.Pavel se k němu ze zadu přiblíží a uškrtí ho strunou.Odtáhne ho k nám a my ho obereme o doutníky.Ruští vojáci jich mají plno.Opřeme se o zeď domu a necháváme kolovat doutník.Po dokouření se neochotně zvedáme a pokračujeme dál.
Teď už jsme u domu,kde by měl bydlet důstojník.Pošleme dva z našich,aby obhlídli okolí.Všechno je v pořádku. „Je to až moc snadný“,říkám si.ale i přesto jdu s ostatními dovnitř.Vevnitř stojí na pravé straně schodiště,vedoucí do druhého patra.Nejdříve ale jdeme do prvního patra.Tady jsou dva vojáci.Rychle je oba skolíme.Postupujeme do schodů.Tady jsou dveře.Pošlou mě,abych je otevřel.Důstojník sedí ve svém křesle.Přiblížíme se k němu a chytneme ho za krk. „Co to…“,zaúpí důstojník.Zvedáme ho ze křesla a táhneme pryč.
Vracíme se s ním zpátky na frontu,kde za tento úkol dostáváme trojnásobný příděl potravy a doutníků.Po tom všem ležíme v trávě a přemýšlíme o tom,co budeme dělat po skončení války.“
Děda se na mě podívá.Ale já jsem stále myšlenkami někde jinde.Jeho příběh byl velice poutavý.
„Tak pojďte kluci,vyzve nás babička,udělám vám svačinu.Zvedáme se a odcházíme do domu za dalším příběhem.