Na nebi podivné války-19

Jaro už začalo nabírat na síle. Stromy počaly měnit barvu z temné na zelenou a sluneční paprsky začaly hřát. Seržant Michel Vencl zrakem přehlédl modravou oblohu, na které líně plulo několik bělostných mráčků. Jeho pozornost upoutal větší oblak, jenž svým tvarem připomínal letícího ptáka. Chvíli na něho upřeně hleděl, načež se myšlenkami vrátil o pár let zpátky. Vzpomněl si na to, jak často chodil k letišti aeroklubu, kde vydržel celé hodiny sledovat veškeré dění. Zvláště létání letadel. Vybavil si svůj první let, letecký výcvik i nástup ke stíhací eskadře.
Všechno se mu to zdálo dávnou minulostí. Ze zamyšlení byl náhle vytržen hlukem leteckých motorů stíhaček Curtiss, co stály na letištní ploše. Pohlédl na ně. Několika letounům se leskly ve slunečním svitu kabiny a u nich se pohybovali mechanici, zatímco piloti teprve ke svým strojům kráčeli.
„Tak to dneska vypadá na velkou akci,“ ozval se hlas desátníka Dominigua Sueura.
„Počasí je ideální. Toho Němčouři taky určitě využijou,“ mínil Vencl.
„Za pár dnů bude květen. Vsadím se s tebou, že příští měsíc s Anglánama udeříme na Boše a nebo se voni o něco pokusej.“
„Určitě se něco příští měsíc začne dít. Za těch vosm měsíců se bojovalo jen ve vzduchu. V září jsem si myslel, že touhle dobou bude už třeba po válce a nebo budeme dobývat Německo,“
„A já měl minulej rok v záři vobavu, když jsem byl v letecký škole, abych vo nic nepřišel.“
„Vše důležitý se teprve stane. A my u toho všeho snad budeme.“
„Jo, poženeme ty nácky napříč Německem.“
Vencl se usmál a oba vykročili ke svým stíhačkám.
Za několik minut po letištní ploše popojíždělo dvacet Curtissů. Vencl přes sklo kabiny sledoval letouny, které byly před ním. Na vzletovou dráhu najížděl mezi posledními. Přes roztočené listy vrtule viděl, jak stíhačka před ním se zvedá do vzduchu. Za okamžik přitáhl řídící páku k sobě, načež s ním stíhačka začala stoupat. O něco později už ze zasunutým podvozkem se připojil ke vznikající rojové formaci.
Uběhla necelá čtvrt hodina a eskadra Curtissů rozdělená do několika rojů začala v různých výškách hlídkovat. Vencl zrakem přehlížel rozlehlý nebeský prostor, kde se nacházelo větší množstvích mraků. Vysoko nad nimi na modravé obloze zářilo slunce, které ozařovalo pozvolna zelenající kraj. Hlídkování zatím probíhalo v naprostém klidu. S přibývajícími minutami však Vencl začal pociťovat zvyšující se napětí. Na okamžik se zahleděl směrem, kde byla francouzsko německá hranice. Tam někde v dálce určitě vzlétly z nějakého letiště německé stíhačky. Znovu se zadíval na oblohu, ale kromě bělostných oblak a Curtissů nic jiného nespatřil.
„Pozor! Vpravo nějaký letadla!“ ozval se z éteru hlas poručíka Emila Leroye, který vedl roj, v němž Vencl letěl. Ten okamžitě zrakem zapátral v udaném směru. Brzo postřehl mezi mraky několik manévrujících letadel. Vypadalo to na stíhací souboj.
„Konečně se něco děje!“ pomyslel si Vencl a rychle stáčel letoun do strany jako ostatní v roji. Přitom postřehl, že i další roj stíhaček směřuje stejným směrem. Pak zcela svou pozornost soustředil na prostor před sebou. Několik vteřin upřeně hleděl na ony letouny, přičemž v některých rozpoznal Me-109. Uběhlo pár dalších vteřin a náhle se divoce manévrující stíhačky rozlétly ve dvojících do stran.
„Zatraceně! To jsou všechno mesouni!“ vyhrkl překvapeně Vencl a zároveň mu došlo, že němečtí stíhači předstírali boj. A to nevěstilo nic dobrého.
KONEC DEVATÉNÁCTÉ ČÁSTI