Špičaté skály

Bylo to v létě, daleko od nějakého většího města, ve vesničce jménem Hrdoňovice. V této vesničce bydleli kromě místních obyvatel i čtyři kluci, kteří si chtějí užít léto. Jmenují se Jirka, Kuba, Štěpán a Honza. Pronajali si chatu na týden, protože tohle místo je takzvaně uprostřed dění věcí. Kolem to byl samý hrad a zámek, sem tam i nějaká zřícenina a hlavně skály. Těch tam bylo opravdu moc, dalo se po nich procházet a obdivovat je. Naši kluci si řekli, že se jako první vydají na tyto skály, protože je lákali dobrodružstvím. Ráno hned jak vstali se vypravili, skály sice nebyli daleko, ale oni si je chtěli projít dopodrobna. Rozhodli se, že si vezmou auto, protože pěšky to pro ně bylo až příliš daleko.
Když dorazili na místo, svítilo slunce a obloha byla bez mráčků. Zaparkovali, zamkli auto a šli ke vchodu. Zaplatili vstupné a vešli do komplexu skal. Byli nadšení, protože nic podobného nikdy neviděli. Skály byli velké, malé, tupé, špičaté a někdy tak velké že by se člověk skokem z nich mohl zabít. Bylo zde spousta stezek, po kterých se dalo jít a které vedli po různých skalách a třeba zacházeli dovnitř skal. Po třech hodinách vyčerpávající cesty dorazili do údolí, kde byli různé obchody a taky takzvaná závodní jídelna a protože byli všichni vyhládlí, tak zašli do hospody. Zjistili, že bylo narváno, ale vzadu v rohu byl jeden volný stůl, tak Honza a Štěpán šli obsadit stůl a Jirka s Kubou si šli stoupnout do fronty. Za deset minut dorazil Jirka a řekl, co mají na jídlo. A protože by to dva neunesli, Štěpán jim šel pomoct. Za chvíli byli zpátky a úplně se rozplývali, jakou viděli krásnou holku, že se na všechny usmála, ale nevěděli na kterého z nich to bylo. Ale že prý byla fakt moc pěkná a že mu ji taky ukážou. Po obědě se sbalili a ještě se šli poohlédnout po té holce. Nakonec ji našli a ona k nim zamířila. Měla nádherné blond vlasy, přitažlivě černé oči a přátelský úsměv. Představila se jako Kamila a že jestli chcou, tak že je zavede na stezku, která není na mapě, ale že jeto nádhera se pak dívat na ty úžasné tvary skal. Mezitím, jak obědvali se začalo zatahovat a teď už ani slunce nesvítilo. Kamila je vedla pořád dál a dál. Po chvilce se dokonce slabě rozpršelo a kamarádi to chtěli zabalit, ale už to bylo jenom kousek, tak si řekli, že se rychle podívají a pak půjdou. Přišli ke strži, kde skála končila a byl spád dolů do hloubky. Jirka neměl moc rád výšky, a proto se držel dál. Ostatní se drželi kousek od kraje, ale přes kraj nepřehlédli, jenom Štěpán se hrnul ke kraji, aby ohromil Kamilu. A jak tak přehlíží přes okraj a říká, jaká je to skvělá podívaná tak ho najednou Kamila strčí. Štěpán zamává rukama, zakřičí a už ho není vidět, jenom je slyšet tupý náraz dole na skály. Kluci jsou jejím počínáním zděšeni. Kamila se na ně otočí a odněkud z bundy vytahuje nůž. V očích se jí objeví zběsilé světlo, světlo vraha. Kluci se dají na útěk ale pozdě, Jirka se kácí k zemi a v zádech má onen nůž. Kuba s Honzou teď už úplně vyděšení běží pryč, ale neví kudy se sem dostali a po čtvrt hodině se zastaví. Neví kde jsou, na mobilu nemají signál a navíc se přihnala velmi silná bouřka. Skály bičoval jeden blesk za druhým a hrom zněl mezi kameny desetkrát silněji. Navíc po dešti byli kameny mokré a kluzké a tak oba často uklouzávali. Najednou se odněkud zdáli ozval Jirkův hlas, byl plný bolesti a utrpení. Hoši zrychlili aby byli co nejdál. Po asi další půl hodině se začalo stmívat a hoši dorazili na rozcestí. Teď nevěděli kudy mají jít, ale cesta vpravo byla méně skalnatá, tak ji riskli. Vypadala celkem nadějně a po chvilce dokonce uviděli světlo. Ale čekalo je překvapení a to dost velké, parkoviště bylo zhruba patnáct metrů pod nimi. Napravo od nich byla pod převisem cesta. Nebyla moc široká, ale dalo se po ní jít. Honza protože je zkušenější a navíc pár skal už slezl řekl Kubovi, že se půjde mrknout, kam to vede. Kuba souhlasí s tím, že počká tady. Honza se tedy vydal kupředu. Kuba je ale nervózní, má pocit, že ho někdo pozoruje. Vtom vedle něho zapraská větev v leku se otočí a hledí do tmy. Po chvíli strachu ale uvidí jenom zajíce. Oddechl si. Uslyšel za sebou přerývavý dech a velká kudla se mu zarazila v břiše. Zakřičel a skácel se k zemi, ale jelikož zrovna zahřmělo tak Honza nic neslyšel. Kamila ho otočila na břicho a začala ho rozřezávat, až všude krev stříkala. Kuba se svíjel, prosil, ať ho radši zabije, ale ona ho neslyšela jenom dál v něm tím nožem vrtala. Honza se otočil, aby řekl Kubovi, že ta cesta vede přímo dolů. Pohled který se mu naskytl nikdy nezapomene. Kuba tam ležel s rozřezaným břichem a nad ním Kamila jak si patle jeho krev po obličeji. Honza zařve a dá se na pomalý útěk, aby neuklouzl. Když ví že se mu nic nemůže stát, riskne to a ohlédne se. Kamila jde za ním a vrhne po něm nůž. Honza mu uhne, ale prudký pohyb, aby se vyhnul noži, tma všude kolem a kluzké kameny to všechno zapůsobilo naráz a Honza sklouzl po skále dolů. Stačil se chytit konečky prstů skály a povedlo se. Jenže tu byla pořád ještě Kamila. Přiblížila se k němu, zvedla nůž, který ležel na zemi po neúspěšném hodu a sekla Honzovi přes prsty. Ty odpadly a Honza se s křikem zřítil na špičaté skály.