Sen

Pomalu otevírám dveře výtahu. Jo nemýlil jsem se, jsou to oni. Zase se hádají, ale tentokrát tak moc, že je jde slyšet až na ulici. V poslední době se hádají nějak moc často. Občas se sám sebe ptám, jestli nemám zakročit, ale nakonec přesvědčím sám sebe že mi do toho nic není. On není můj otec a ani nikdy nebude. Je to pouze její přítel a tím taky zůstane. O mě tady nejde. Nebude dlouho trvat a balím kufry a mažu z tohoto domu hrůzy pryč.
Proč se musí hádat zrovna dneska? Má toho na zítra moc. Samé písemky, zkoušení, ale no co tak to přece před pololetím bývá ne? Fakt nemám ponětí jestli mi do té hlavy něco vleze v tomhle kraválu.
A je to tady už došlo na peníze, no tak to se hádají asi 15 minut. Nebude dlouho trvat a máma se zhroutí na okraj kuchyňské linky a bude kouřit jednu cigaretu za druhou, dokud nedojdou a potom se zvedne a půjde si koupit další pakl. On většinou sedí a hledí na ní, jako by se hroutila kvůli každé kravině.
To jsem ještě nevěděl, že dneska to bude jiné. Tak jiné, jak to jen může být.
Při hledání klíčů jsem ještě slyšel moje jméno, tak jsem trochu zpozornil. Nestává se často že moje jméno při hádkách padá. Pouze když mámin přítel se už nemá čeho chytit, ale chce vyjít z hádky jako vítěz.
Odemkl jsem dveře a uslyšel ten ohlušující jekot. I když máma už brečela, pořád se chtěla bránit. Když jsem procházel chodbou, abych se zamkl do pokoje jako vždy, zakřičel jsem na ty dvě hrdličky ať se trochu zklidní, že to jde slyšet až na ulici.
Opět zaznělo moje jméno.
„Slyšíš to? Je drzý! To je tou tvojí zkrvenou výchovou!“
Jo tak tímhle ji vždycky dostane. Máma už brečí tak nahlas, že to jde slyšet až ke mně do pokoje. Ještě ji něco řekl a potom mě zavolal tónem, po kterém mi přejel mráz po zádech. Už dávno se ho nebojím, ale moc se mi tam nechtělo.
„Jo?“řekl jsem a snažil se aby to znělo přirozeně a né naštvaně.
„Jakým tónem to s náma mluvíš co?“ Dvou metrová postava se rozpřáhla a na mou pravou tvář dopadla ruka jako lopata.
Máma něco nesrozumitelně zabreptala mezi vzlyky a já padal na vedlejší zeď, kde jsem dostal druhou facku, tentokrát od chladné stěny. Upadl jsem na záda a poprvé jsem nevěděl co mám od něj čekat. Přišel ke mně, kleknul si na čtyři, přímo na mě, jako dávný milenec a napřáhnul pravačku, složenou v pěst.
To už máma nevydržela a chytila ho ze zadu za krk a chtěla odtáhnout svými 50 kily jeho stokilovou postavu. Chvíli to vypadalo, že se to podařilo, ale to se jenom on zvedl prudce, aby ji odhodil. Skončila na kuchyňském stole.
To už jsem vstal a ve mně bublala krev. Adrenalin se vztekem není dobrá kombinace. Pravou rukou jsem nepřítomně zvedl paličku na maso z kuchyňské linky a s pořádným švihem se rozmáchnul. Ozval se tupý zvuk, pravděpodobně tříštící se lebky.
Měl jsem dva pocity. První byl ten že od něho bude zase na chvíli pokoj. Druhá byla modlení za to, abych ho nepraštil ocelovou částí. Aby to chytl pouze dřevem. Beztvará krvavá hmota na jeho krku mi však byla odpovědí. Po nárazu se zaklopýtal a upadl na podlahu. Do té doby jsem myslel že krvavé kaluže vytékající z hlavy jsou pouze v televizi. Ze zakrvácené paličky ukápla pouze jedna jediná kapka krve. Když dopadla na podlahu, kde se rozstříkla do všech směrů, život z mámina milence vyprchal. Nevěděl jsem co dělat. Máma vzlykala v koutě a já jsem prostě musel vypadnout. Nevěděl jsem, kam jdu ani kudy. Mozek mi pracoval na plné obrátky a představoval si všemožné situace. Stmívalo se, a já si uvědomil, že jsem v lese a vidím sotva pět metrů před sebe. Chtěl jsem se vrátit, ale nemohl jsem si vzpomenout, kam že jsem se to chtěl vrátit. Otočil jsem se a on tam stál. Půl hlavy mu chybělo a v ruce měl zakrvácený předmět, který ukončil jeho žití. Nebo ne?
Jako ze špatného filmu temná postava lehce švihla rukou.
Vzbudila mě ohromná bolest na levé straně hlavy.