Ze školních lavic

Ze školních lavic

-Kači, co to kreslíš? Je to docela hezký… Kači?… No tak Kačo!
-Ehm, co?
-Kam to tak zasněně koukáš?
-Ále, jen si tiše sním
-Ty seš zase zamilovaná, že jo?
-Nee, nejsem
-Kecáš! Moc dobře to an tobě poznám.
-Nemůžu, prostě bych mu to nemohla udělat.
-Ale říkalas, že s někým teď chodíš, ne?
-No to jo, chodím s Petrem už asi tři tejdny, jenže…
-Jenže co?
-Nechci o tom mluvit!
-Ty s ním nespíš, nebo co si tak napružená?
-Ne nespím. A jestli tě to zajímá, tak sem se s ním ani nelíbala!
-Neblbni, holka! Jak k tomu přijde? Snad mu nechceš být věrná až do konce života? To je -přece blbost… Musíš si někoho najít nebo z toho zešílíš!!!

-Kačo? Kam to zase čumíš?
-Cos říkala, Emi?
-Ptám se tě, kam tak upřeně čučíš!
-Nikam.
-Jak jako nikam?
-No nijak. Jen tak koukám z okna…
-Ale neke. Mě se přece svěřit můžeš. Že ty tam máš toho svýho nabíječa? Vždyť už tam čučíš aspoň hodinu…
-Ne, vidím tam…
-Co tam vidíš?
-To je přece fuk!
-To teda není jedno! Řekni mi to, prosím…
-Stejně bys mi to nevěřila, Emily!
-Ale no tááák…
-Vidím tam anděla!
-CO???
-Anděla!
-Kecáš! Jakýho naděla? Ty copak tomu svýmu říkáš Anděl? No to mě podrž.
-Neříkám Petrovi anděl. Myslím tím normálního anděla, jako lidskou duši v neurčitelný schránce s křídlama…
-Ti hrabe!
-Proč myslíš?
-Andělé, poslové z nebes! Haha! Tak to ti vážně nežeru.
-Nedělej si z toho srandu. Nejsou jen z nebes, některý přicházej aji od pekelskejch bran. To sou ti odvážlivci, který zdrhli Satanovi z ohnivejch spárů…
-Náhodou, z pekel sou čerti, to vim moc dobře, na pohádky sem koukala dycky!
-Ale Emily, toto není pohádka ale realita!
-Tys kouřila, že?
-To tak, dyť už nekouřím asi tři měsíce! Už sem skončila a ty to víš!!!
-Tak tys něco pila, že jo?
-Já a pít, jo? Dyť vždycky chlastám tak málo, že se Copak si mě někdy viděla v lihu?
-No tak jako neviděla, ale pokud si byla, tak sem byla určo taky, tak si to přece nemůžu pamatovat, né? Ale ani si nevzpomínám, že bych někdy z vopice viděla nějakýho anděla, hmmm, to je divný…
-Ale andělé fakt sou! Pohybojou se okolo nás a ty to ani nevíš! Někteří mají podobu vzduchu a sou skoro jako duchové a jiní vypadaj jako normiš lidi…
-Toto je ovšem kec!!!
-To není kec! Ty je nevidíš jen proto, že tomu nevěříš! Radši odsoudíš ty nevinný bytosti!
-Hele, nemůžu odsoudit někoho nebo něco, co vůbec neexistuje! Přemýšlej Kači!
-Kolikrát ti mám říkat, že voni existujou? Sou mezi náma, žijou tady jako ty aji já a dejchaj stejnej vzduch…
-Už fakt žvaníš!!!

-Ale no tak, no tak, děvčata! Ty kluky necháme na přestávku, teď tu máme dějepis a tak, prosím, věnujte pozornost mě… I když věřím, že nejsem tolik zajímavý, ale neděláte to kvůli mně, ale jen a jen kvůli sobě! Myslete na to!!!
-Ano, pane učiteli…
-No, tak teda jsme si to ujasnili. Zpátky k tématu, tedy Ludvík šestnáctý…

-Pss… Ukážu ti teda anděla, jestli chceš?
-To copak tak de?
-No jasně že to de!
-Tak schválně, to su zvědavá.
-Ale musíš tomu věřit!
-Jak věřit!
-No zkus věřit mě a tomu, že andělé existujou. Jináč nic neuvidíš.
-Tak já to teda zkusím. To nevadí, že je teď venku mlha a mraky, takže to vypadá, že bude pršet?
-Ne, to vůbec neva! Koukni! Tam je jeden, za tím učitelovým kolem, hned vlevo!
-Vopravdu?
-Jo, fakt! A tam za tím stromem uprostřed dvora je další… Dneska je jich tu fůra!
-Já teda nic nevidim. Fakt tam nic není, přece nejsu slepá! Ty kecáš a seš nesmírně šťastná, že ti to všecko žeru, že?
-Hej, ale ne, to je fakt! Já je vidím, ale ty tomu asi ještě dost nevěříš…
-To je jetý! A ty seš taky jetá, abys věděla, i když pořád ještě hrotím, kým a čím seš jetá.
-Teď!
-Co teď!
-Teď je tady další! Je úpe blízko, hned tadyk za oknem, kouká na mě zpoza skla. Je tak pěknej… Upe nejvic mě někoho připomíná, ale nevím koho. Sakra, ten xichtek já znám, ale odkud? Podívej se na něho, ty voči, vlasy, ten úsměv, no není to kunďák? Slyšíš, jak pěkně venku zpívá s větrem do rytmu, jako kdyby mě volal k sobě… Von mě volá! Von mě chce!
-Ehm, Kači, fakt je ti dobře? Seš v pohodě? Nechceš jít třeba na záchod?

-Jé, pane učiteli, mohla bych jít čůrat?
-Ale jasně, Kači, utíkej…
-Děkuju!

-Jé, ty tu na mě čekáš?
-Jo, čekám na tebe už roky, lásko, tak ráda tě vidím…
-Neboj, už nikdy tě neopustím, budu celá jen tvoje – napořád! Prosím, vem mě s sebou, nenechávej mě tady samotnou…
-Nikdy tě nenechávám samotnou, pořád sem s tebou, ve dne každou vteřinu, kdy na tebe myslím, a v noci když se mi o tobě zdá… Miluju tě!!!
-A já tebe! Nechci už déle bez tebe být! Utečeme spolu!
-Dal bych všechno za to, kdybych tě mohl unést pryč, ale nejde to. Má to dosti zásadní háček, víš, je to složitý…

-K čertu! Kde ta Katka asi tak může být, vždyť je pryč už dvacet minut! Je to divný, co když je jí fakt blbě a teď čeká, až za ňou dojdu a pomůžu jí?

-Pane učiteli? Mohla bych jít za Katkou na záchod? Víte, mám o ni docela strach, už je pryč docela dlouho a před hodinou mi ještě říkala, že jí není zrovna dvakrát dobře…
-Ale jasně, Emílie, taky mi to přijde zdlouhavé, už sem tě tam chtěl poslat sám. Díky!

-Kačo! Kačo, kde sedíš? Nechcu tě nějak rušit, ale vylez! To sem já – Emily, neboj, sem tu sama. Tak se už ukaž!

-No tak! Kde sedíš? Ozvi se, zavolej, nebo aspoň zaklep. Nechcu trapasit a líst ti přímo do kabinky! Tak si nehraj se mnou na schovku, dyť už nejsme malý…

-To snad NE! Co to děláš? Sakra, odhoď tu hnusnou žiletku. Už ti tak dlouho říkám, že nemáš dělat takový hnusy, akorát si tím ničíš život a blbneš hlavu. Furt si tím jenom ubližuješ, jednou se ti to náhodou povede, a co pak?

-Hej ty seš ale fakt blbá, Kačo! Teď si teda fakt ujela, no čum se na ten bordel, cos tady udělala, to ti to není blbý? Tolik krve na tý odporně pochcaný podlážce této malé hajzlové kabinky, to ses zbláznila, ne? Čeho myslíš, že takovou hnusárnou docílíš? Si copak myslíš, že seš drsná, že seš něco víc, když si pořežeš ruky, seš pěkně trapná. Proč se na to nevysereš? Tímto ničeho nedocílíš…

-Ech, Kačko? Kači, fakt promiň, že sem ti to řekla, ale docela si mě naštvala, víš? Nechtěla sem tě urazit, já sem to tak vlastně ani nemyslela. Prosím, odpusť, dyť sme kamarádky…

-Tak už se, sakra, zvedni! Pohni tím svým dokonalým zadkem, kterej sem ti dycky záviděla, protože se po tobě kluci furt votáčej, a já nic! Neseď v tý sračce z tvý krve a cizejch chcanů. Tys fakt dneska projela! Seš normální? Dyť už seš v bezvědomí! Tak se probuď, votevři voči a řekni, že…to není pravda. Přece sem tě takto sjetou viděla už tolikrát, že mě ty tvý hnusný pořezaný zápěstí už vůbec neberou. Je to sice vodporný, ale u tebe sem si zvykla. Dělal to ten magor, se kterým si to táhla tak dlouho a tvrdilas, že ho miluješ, a kde teď je. Doplatil na to! Je mrtvej. Teď takto blbneš ty, je to výstřelek, vím, že nejseš sama, kdo takto magoří, ale tak už mě, KURVA, něco řekni!!! DO HAJZLU, to ne…

-Co teď? Sakra! To chce klid, Emi, přemýšlej, hlavně žádnou paniku. Když se vrátíš do třídy, staneš se terčem spousty blbejch dotazů a poznámek, takže se dříve či později prokecneš. Zůstat tady nemůžeš, protože potom sem příde učitel sám zjistit, co že se děje. To je průser, ty vole Kačo, proč si to dělala…?

-Á, Emily, to je dost, že jsi přišla, už jsem měl strach, že se něco vážného stalo.
-Hm, víte…
-Ano? A kde máš Katku?
-No to sem vám právě chtěla říct, jí je ještě furt blbě, tak vám mám vyřídit, že zůstane do -zvonění na záchodě, prej aby nepoblila třídu…

-Jahahahahahahahahahahahahahaha….

-Ale no tak, děcka, nesmějte se! To se přece může stát každému, že mu není dobře. Fajn, Emily, jdi si sednout, já s ní pak o přestávce promluvím, ano? No jako by vám, děcka, nebylo nikdy blbě, hahaha, že?

-Sakra, až se na to přijde, ještě si vyslechnu, to si ještě odskáču. Jak to vysvětlím? Co jim mám asi tak říct? To je v prdeli…

-Hm, tak venku už teď prší, přesně tak, jako sem to říkala Kačce. Sleduju z okna ulici, na které se skoro nic neděje, občas po silnici projede auto, po ulici projde chodec a poté mi opět zmizí obraz za vodní stěnou… Po ulici najednou jde mladej pár. Usedají na lavičku, držej se za ruce a líbaj se… Kurva, jenom já sme furt sama! Hej, to NE! Dyť ta dívka na ulici není nikdo jiný, než Kača! To není možný, před chvílí sem ju viděla podřezanou na hajzlový kabince, jak ležela bezvládná mezi vlastní krví a chcanama a teď se cucá v dešti s nějakým borcem??? Co se to děje? A proč ta tekutina, která stéká po oknech třídy má najednou červenou barvu…?