Cela smrti.

Cela smrti

Tak dneska se to stane.
Dnes mě popraví!
Jak už je to všechno strašně dávno!
Sedím zde a čekám na svůj poslední den už jedenáct let.
Boje právníků mi splynuli v jedinou rozmázlou šmouhu.
Teď je rozhodnuto.
Poslední odvolání bylo definitivně zamítnuto.
Dneska se můj život završí. Poslední co můžu ještě udělat je vzít do ruky pero a popsat co mě přivedlo k tomuto okamžiku a k tomuto místu.
Vše prý se dá odhadnout už v dětství, ale to pro můj život neplatilo.
Já se narodil ve spořádané rodině, která žila na předměstí Pittsburku docela spokojeným životem. Táta dřel v ocelárně a máma se starala o mě a dvě starší sestry. Čas dětství utekl jako voda a byl čas postavit se na vlastní nohy. A právě v tomto bodě se můj život zlomil. Stačila jedna prudká hádka s otcem.
Zloba nás dohnala k tomu říci to co nemělo být nikdy vysloveno. Mosty se spálily, rodinné vazby potrhali a já opustil bezpečí rodného domu.
Život nedostudovaného kluka bez peněz není žádný med a dřív nebo později musí skončit ve střetu se zákonem.
První krádež, první dopadení, první soud a nakonec i první pobyt za mřížemi.
Pak už život tuláka připomíná tobogán. Člověk se po něm řítí do stále větších malérů. Krádeže jsou překonány loupežemi a prodlužující se tresty čím dál více znemožňují návrat k normálnímu životu. Berličkou při pobytu mino zdi věznice se stal alkohol a drogy.
Tak to probíhalo po celých patnáct let. Rytmus vězení, propuštění, loupež nebo krádež a soud.
Byl to uzavřený kruh a já na svobodě neprožil dohromady ani celé dva roky. Pro každý soud v celé zemi jsem byl nenapravitelný recividista a tento cejch byl do mého těla vypálen jednou pro vždy.
Po posledním propuštění mi správa věznice předala 150 dolarů a já vyrazil do světa bez mříží.
Velká pitka v baru u hlavní silnice mě měla vrátit do normálního života, kdybych tušil kam nakonec díky ní dojdu,asi bych se alkoholu ani nedotkl.
Jeden drink za druhým a pak jen útržky vzpomínek.
Vidím v nich dva chlapy.
Jeden je řidič a druhý závozník. Přisedli k mému stolu a dost dobře jsme se bavili. Když nás barman vyhodil , vedla naše cesta k jejich autu. Obrovský tahač s návěsem. Jako kluk jsem snil o tom , jak jednou budu právě s takovým autem křižovat Ameriku od Pacifiku k Atlantiku.
Kámoš otvírá kabinu a já se usadím za volantem. Ani nevím jak, ale jezdím po parkovišti.
Pak mi ještě ukazují vnitřek návěsu.
Lezu nahoru na plošinu. Jak je to tu obrovské. Vešlo by se sem tak dvanáct cel.
Ještě chvilku chodím okolo traku pak , ale alkohol zničil zbytek vědomí a já asi usnul.
Ráno po noci plné whisky je krušné samo o sobě, ale když Vás probudí policajt z dálničního oddělení jsou pocity ještě daleko horší.
Cloumá se mnou a křičí: ,,No tak vstávejte. Ukažte mi doklady od auta!“
Co to po mně chce?
Jaký doklady?
Překonám bolest hlavy a pomalu začínám vnímat okolí.
Je to jasné.
Noc jsem prožil v kabině náklaďáku a ten blbec si myslí ,že je ten auťák můj.
Několika slovy mu vykládám,jak je to možné že mě naše spát zrovna tady.
Nedal se odbít jen tak snadno a položil mi další otázku: ,,Kde je řidič?“
Ale jak to mám proboha vědět?“
Po mé dost nepřesvědčivé odpovědi se zatvářil dost neurčitě a zavolal si posilu.
Po malé chvilce dorazili tři uniformovaní a dva v civilu a vyptávání začalo nanovo.
Já jim ze zbytků paměti popsal večer, ale když chtěli ať jim ukážu kde jsme nasávali, tak to nešlo.
Někdo asi s autem přejel na jiné parkoviště.
Tady žádná kořalna nebyla.
Horší, ale bylo, že chyběl i řidič a závozník.
Policajti na mě dost divně koukali a já se začal potit.
Hlava bolela jako střep a k tomu mi asi přišijou jízdu pod vlivem alkoholu a bůh ví co ještě upletou. Z toho koukají tak dva roky.
Přestali se vyptávat a začali prohlížet okolí.
Po chvíli jeden otevřel návěs a šokovaným hlasem zavolal ostatní.
Chvilku se vzrušeně dohadovali a pak už to šlo ráz na ráz.
Zatýkací formule a pouta na rukou.
Pak mi dopřáli pohled na to, co je tak vyvedlo z míry.
Na plošině návěsu ležela asi dvacetiletá holka s hlavou totálně rozmášírovanou asi od ran kladivem.
V mžiku byl všechen zbytkový alkohol pryč a já úplně vystřízlivěl.
To nemůže být pravda.
To já né!
Na stanici se mnou jednali jako s vrahem ba ještě o něco hůř. Vyslýchající mi sdělil, že mrtvá je dcera soudce okresního soudu. Hledali jí od večera, kdy se nevrátila z přednášky na univerzitě.
Mé obhajoby se ujal mladý advokát bez zkušeností, ale bylo vidět , že by moc rád na mně udělal kariéru.
Jeho práce bylo moc těžká.
Všechno ukazovalo přímo na mě.
Otisky prstů na volantu, řadící páce a dveřích od návěsu byly moje. Kolem těla ubohé dívky byli moje stopy. A to okno v paměti brali všichni, jako jasnou a hloupou obranu profesionálního zločince a vraha.
A moje situace se měla ještě zkomplikovat. Policajti snadno zjistili majitele traku, ale ten zmizel jako pára nad hrncem. Advokát se toho chytnul a obhajobu se snažil vybudovat na obvinění majitele auta.
Obžaloba to viděla, ale úplně jinak. Zcela veřejně tvrdili, že mám na svědomí i toho zmizelého muže.
Jen jim chybělo tělo mé druhé oběti!
Rozhodnout musela porota.
Všechno se to vyvíjelo moc špatně. Těsně před zahájením soudu zemřela moje matka.
Otec plný zloby mě v televizi obvinil z její smrti a užil i slovní spojení ,,vraždící stvůra.“
Advokát bojoval jako lev.
Zpochybňoval důkazy obžaloby,ale já mu moc nepomohl.
To okno v paměti.
Chyběli odpovědi na některé otázky.
Kdo přejel s kamionem?
Jak je možné, že v kabině vozu byli jen moje otisky?
Kdo a proč otřel všechny ostatní?
Kde je majitel kamionu?
Kde je vražedný nástroj?
Obhajoba se pořád ptala, ale já jí nebyl schopný pomoci.
Žaloba se spokojila jen s mechanickým opakováním důkazů.
Porota se radila jen dvě hodiny.
Co je přesvědčilo nevím. Možná to byli důkazy, třeba i to vystoupení mého zlomeného otce v televizi.
To vědí jen oni.
Začal kolotoč dovolání a odvolání, který se mi v průběhu let úplně odcizil.
Obhajoba a obžaloba spolu plameně bojovali, ale já stál mimo. Už jsem nikoho nezajímal.
Kdo by poslouchal názor toho recividisty, který si prý nic nepamatuje.
Můj advokát se během toho času stal slavným, ale tento případ ho stále zajímal. Chtěl zvítězit určitě ne kvůli mně ,ale pro zvýšení svého ega. Stejně se choval i žalobce , chtěl mojí smrt aby si posílil sebevědomí.
Spravedlnost byla slepá a já se jen díval.
Za chvíli si pro mě přijdou a mě ze všeho nejvíc mrzí, že ani já nevím.
Jsem opravdu vrah?

P.S. Edgar W. byl popraven 13.6.1986. Po dvou letech byl v Kalifornii zadržen můž , který si říkal Stew Colins. Právě on byl majitelem kamionu, kde našla smrt nevinná dívka. Při výslechu se přiznal k její vraždě.