Podzim

Všude panovalo ticho, ticho a neskutečná tma. Byl podzim, spadané listí se třpytilo díky kapkám deště, který ještě před chvílí šustil ve větvích.
Vlasy černé jako uhel, oči však modré. Dívka otevřela hřbitovní bránu, ta jen tiše zaskřípala. Potichu vešla dovnitř. Všude bylo dokonalé ticho, které doplňovala tma. Nic neviděla a svýma bosýma nohama šlapala opatrně vpřed. Listí jí ševelilo pod nohama, tím narušila ticho, tma však byla stále stejně hustá. Dívka našlapovala a její bílé nohy dělal chlad ještě bělejší. Najednou před ní spadlo něco těžkého, chtěla to tedy překročit. Neudělala to, protože všechno osvětlilo měsíční světlo. Měsíc byl vidět přesně nad starým stromem, který tam stál uprostřed hřbitova a nehýbal se ani ve větru...jen tiše zpíval smutnou písničku. Dívka pohlédla dolů, aby zjistila, co to před ní spadlo. Nic nenašla. Luna zářila čím dál tím jasněji. Dívka dál našlapovala ve vlhkých listech. Hlavou jí proběhlo: “Kolem sebe mám spadané listí...hroby ....kostry....mrtvoly! Nebojím se! Jsem tu jediná živá...ale brzy budu patřit mezi „ně“ ty mrtvé.... položím své tělo do spadaného listí, zavřu oči a půjdu. Už tu nebudu, nechci tu být, život je nespravedlivý! Bolí a pořád mi klade otázky. Nemám sílu mu na ně stále odpovídat. Chci pryč!Nechci už žít tady...Prosím,netrap mě luno zářivá!Dej mi svobodu ať můžu jít.Život už pro mě ztratil smysl(dávno)....: Rodina mě zavrhla a to jediné, pro co jsem dosud žila mě opustilo stejnou smrtí, jakou teď já opustím tebe: LUNO MĚSÍČNÁ!“ Uchopila nůž a se slovy: Láska je svině! si podřezala žíly. Krev vystříkla a zbarvila spadané listí do ruda. Zablesklo světlo měsíce, odvedlo dívčinu duši za láskou, která je dokonalá... A pak světlo pohaslo a hřbitov byl zase tichý a stále naplněný černo černou tmou...