Hlava

Je sice celkem pozdě, ale v malé trafice na autobusové zastávce se ještě svítí. Přistupuji k ní a kupuju si krabičku cigaret a zapalovač, i když už deset let nekouřím. Dnes je na čase s tím zase začít. Nepříjemné postarší prodavačce věnuji ještě vřelý úsměv, na nějž mi ona odpoví podivným šklebem a tak raději zamířím k jízdnímu řádu trolejbusu. Ještě patnáct minut. Zapaluji si cigaretu a ruce vrážím do kapes mého dlouhého černého kabátu. Černý jako pera havrana, černý jako smutek, černý jako má duše. Jo, tak nějak.
„Pane, na zastávce se nesmí kouřit!“ oslovuje mne vedle stojící muž.
Sakra. Zapomněl jsem na to. Neměl bych na sebe takhle upozorňovat, rozhodně ne dneska. Zamumlám něco v omluvu a poodstoupím o několik metrů dále. Pohlédnu na světélkující ručičky hodinek. Zbývá mi ještě deset minut.
Z nebe se začínají snášet první sněhové vločky a krásně tak podkreslují dnešní truchlivou předvánoční atmosféru. Světla projíždějících automobilů trhají temnotu a občas mě a mé spolustojící na zastávce zasáhne salva rozbředlého sněhu rozstříknutou koly jednoho z nich. Zapaluji si další cigaretu a čekám, když v tu ke mně náhle přistupuje pohledná, asi dvacetiletá dívka.
„Můžete mi prosím připálit?“ Ptá se a vkládá si cigaretu mezi své mladé, smyslné rty, na nichž je však na můj vkus trochu moc rtěnky. Mám raději přírodnější typy. Sahám po zapalovači a plním dívčino přání.
„Dnes je ale pořádná zima, co?“ ptá se mne po prvních pár šlucích. Má docela příjemný hlas.
„To ano, ale já mám zimu docela rád.“ odpovídám, i když mi můj vnitřní hlas našeptává, abych se jí raději zbavil. To poslední, co dneska potřebuju je, aby si mě někdo zapamatoval. Pozdě.
„Já mám taky zimu ráda, ale někde na horách, jezdím moc ráda na snowboardu. Tady tu městskou břečku vážně nemusím. A co vy? Lyžujete?“
„Rád bych, ale nějak mám vždycky přes zimu moc práce, taže to nestíhám.“
„A jako co pracujete, pokud to teda není moc osobní otázka?“
„Na co byste mě tipovala?“
„Podle toho vašeho dlouhého luxusního kabátu bych to viděla na nějakou slušně placenou kancelářskou práci, takže asi účetní, nebo právník.“zasmála se. Má moc hezký smích, jako když zvoní rolničky.
„No, nejsem ani jedno, jsem bezpečnostní konzultant pro jednu velkou nadnárodní společnost. Vy asi studujete, že?“
„Ano, dělám tady vysokou školu, žurnalistiku. A co dělá, takový bezpečnostní konzultant?“
Náš hovor přerušuje zvuk mohutného motoru a z mlhy se vynořuje autobus linky čtyřicet čtyři. Dívka zahazuje cigaretu na zem a elegantně ji típá podpadkem svých vysokých bot.
„Jedete taky?“ptá se. Vrtím nesouhlasně hlavou. „To je škoda...je to asi troufalé, ale dal byste mi vaše telefonní číslo?“
„Já myslel, že to chtějí vždycky chlapi.“ směju se a lovím z kabátu peněženku, kde mám navštívenky. Dívka mezitím odkudsi z kabelky vytahuje kousek papíru a něco na něj píše propiskou.
„Račte, moje navštívenka.“podávám ji s úsměvem kartičku.
„Tohle je zase moje číslo, budu moc ráda, když se mi ozvete.“ Ještě se na mě chvilku usmívá a mizí v autobuse. Ozve se zapípání, dveře autobusu se zavírají a on odjíždí do noci. Jak projíždí kolem mě, dívka mi ještě zamává. Zahazuju papírek s jejím číslem na zem, vím, že jej nikdy nepoužiju. Ani ona se mi nedovolá. Možná jsem jí tu navštívenku neměl dávat, ale alespoň usnadním policajtům práci.
Dívám se na hodinky. Za tři minuty přijede můj spoj. Rozhlížím se po zastávce. Odjelo dost lidí, ale neodjeli všichni. Zatraceně. No, nedá se nic dělat. Začínám nervózně přešlapovat a co chvíli sleduji čas. No tak, klid, nervozitou jen upoutáš pozornost. Teď. Teď by měl přijet, ale nepřijíždí. Co se sakra stalo? Snad má jen zpoždění...
Konečně, o dvě minuty později se objevuje silueta trolejbusu linky dvacet devět. Zastavuje a já nastupuji zadními dveřmi.
Rozhlížím se po poloprázdném trolejbuse a usedám na volné sedadlo zcela vzadu. Odtud budu mít dokonalý přehled o situaci. Trolejbus zatím supí do mírného stoupání a já si prohlížím své spolucestující, kterým dnes změním život. Mladý pár, tak kolem šestnácti let, ona je docela pohledná. Muž ve středních letech, sportovec, na sedadle vedle sebe má rozměrnou tašku. Několik důchodců. Čtveřice dělníků jedoucích z práce. A jako v každém špatném americkém filmu-matka s malým dítětem. Naštěstí z toho to děcko nebude mít rozum a nepochopí, co se vlastně stalo.
Přichází zastávka Anthropos. Po ní bude semafor, dlouhé stoupání do Kohoutovic a pak...za tři minuty už bude po všem. Pažba brokovnice s upilovanou hlavní, ukryté pod kabátem, mne začíná tlačit do stehna. Na semaforu září červená. Že by signál shůry? Že to nemám provádět? Už blikla zelená. Tak jdeme na to děcka, hezky si to tu užijeme. Rozepínám kabát a pátrám po jakémkoli projevu, že mi někdo věnuje pozornost. Všichni se zajímají jen svoje starosti, či spolusedící. Jejich chyba, přijdou o velkolepou show.
Vytahuji brokovnici a dávám si hlaveň pod bradu. Ještě koutkem oka zahlédnu vyděšený pohled oné šestnáctileté dívky a stisknu spoušť. Zadní sklo potřísněné krví a zbytky tkáně se roztříští v milionu úlomků.

Je půlnoc téže noci. Přestalo sněžit a na obloze se objevují první hvězdy. V bytě pana Kulhánka, správce místní márnice zazvoní telefon.
„Šéfe, asi mi to neuvěříte, nevím, jak se to mohlo stát, ale tělo toho chlapíka, co si ustřelil hlavu v trolejbusu je pryč. Nechápu to, kdyby ho někdo odtáhnul, tak bych si ho přece musel všimnout..jako by se to tělo propadlo do země.“

Vycházím ze dvěří márnice, rozhlížím se po liduprázdné ulici a zapalujíce si cigaretu vyrážím k domovu. Nad hlavou mi krásně září hvězdy a měsíc v úplňku. Lehce si při chůzi pískám a usmívám se od ucha k uchu. Není nad to si jednou za čas pořádně provětrat hlavu.