Cestička v parku

Ležím zkroucený a nehybný už tolik let. Takovou dobu pozoruju stromy, které v uctivé vzdálenosti ode mě stačily vyrůst, keře, které zakryly výhled na mé tělo a trávu, co se mě snaží dotýkat. Nevím, co jsem tenkrát pokazil, že se ze mě stalo toto. Chci znovu vstát, znovu se nadechnout, ale to už zřejmě nikdy nebudu moci.
Živím se zvířaty, která sem občas nějakou nevysvětlitelnou náhodou zabloudí. Bojí se. Všechna. Ptáka jsem nezahlédl snad víc než rok, ani ten mravenec přese mě nepřeběhl… Cítí to. Cítí, že tady něco není v pořádku. Cítí, že tu leží něco, co by tu vůbec nemělo být. Co by vůbec nemělo existovat. Neznámé a nebezpečné. A já zatím trpím hladovím…

***
V jistém městě, vede zastrčenou částí parku úzká cestička. Je vysypaná lesklými černými oblázky. Zdá se, jako by vybíhala zpod staré kamenné zdi porostlé břečťanem. Končí asi o padesát metrů dál, ztrácí se v zemi. Tráva kolem ní zhnědla. Je mrtvá, něco z ní vysálo všechen život. Stromy vypadají, jako by se od té záplavy černých kamínků odtahovaly, nad cestičkou roste jen pár větví, na nichž nevyraší ani lísteček.
Podíváte-li se jejím směrem, můžete ji tam, vzadu za keři, zahlédnout i z hlavní cesty. Ale i vás, stejně jako ostatní lidi tudy procházející, něco donutí zrychlit krok. Nezkoumat ji. Nezdržovat se v těchto místech, kde nezpívají ptáci. Něco podivného, mrazícího v zádech, stahujícího hrdlo a zrychlujícího dech. Nutí vás to ohlédnout se, protože máte pocit, že tu ještě někdo je, někdo, kdo se na vás dívá…

***

Simče bylo jedenáct let. Měla krásné blonďaté vlásky svázané do dvou culíků, nové kolo a roztomilý úsměv. Stála tam a dívala se na cestičku skrze křoví. Bála se, a tak její roztomilý úsměv pozvolna mizel. Bylo teplé jarní odpoledne. Jenže v tomhle místě jako by se zrovna začínalo smrákat a jako by tu bylo chladněji.
Simče neskočila husí kůže.
Podívala se po své kamarádce, dvanáctileté Věrce, která už dávno odhodila svoje kolo stranou a teď hledala, kudy se nejlépe prodere křoviskem. I ji tohle místo děsilo, ale snažila se to na sobě nedávat znát.
„Tady tudy by to mohlo jít,“ zamumlala a odhrnula si rezavé vlasy z pihovaté tváře.
Simča na to nijak nezareagovala.
„Hej! Slyšíš?! Pojď sem!“
Druhá dívka sebou trhla.
„No…Nejdem radši… Někam jinam? Tady se mi to nelíbí a…“
„Ale no ták! To se snad bojíš cesty?!“ zasmála se Věra.
„To… né… ale…“ najednou jí proběhl hlavou spásný nápad, „počkám tady! Aby nám někdo neukrad kola!“
„Dyť je to blbost, na ně přece uvidíme.“
„Ale…“
„Dyť ty seš uplně posraná strachem, Simčo! Bububu, zlá cesta. Bububu, sežere tě. To je přeci blbina, ne? Tak pojď,“ ve skutečnosti se to Věře jako taková blbina nezdálo a rozhodně nechtěla jít dál sama.
„Já tam prostě nejdu!“
„No tak né,“ teď se nemohla tak ztrapnit a vzdát to. Pokrčila rameny, „ale čekej tu!“
Mrkla na Simču. Při prolézání keřů se trochu poškrábala.
A ty jako b dívku spolkly.
Jako by se dostala do jiného světa, jenž ještě víc potemněl. Prohlížela si cestičku, co čekala jako velký černý had na svou kořist. Skoro nedýchala, když ji s vykulenýma očima obcházela.
Musí si z ní vzít jeden ten krásný lesklý oblázek. Aby všichni viděli, že sem šla a že Simona se sem jít bála! I když v tomhle okamžiku by radši udělala cokoli jiného. Třeba i strčila ruku do záchoda, jako Michal loni na táboře!
Přesto přišla blíž. Váhavě.
Dřepla si. Ještě váhavěji.
Polkla.
Vypadalo to, jako by se černý povrch vlnil.
Jako by cesta dýchala.
Jako by pulsovala v rytmu srdce.
Zavřela oči.
Natáhla ruku. A dotkla se jí několika kamenů.
Byly teplé. Teplé, jako lidsko tělo! A skutečně pulsovaly!
Věra vydechla úžasem a doširoka otevřela oči. Převalovala kameny mezi prsty. Stávala se z nich souvislá černá hmota, pořád teplejší…
„Věro, slyšíš mě?!“
Ani si neuvědomila, že na ni kamarádka volá už pěknou dobu.
„Jo! V pohodě! Pocem, je to strašně divný!“
Ruku nechala v té hmotě.
Otočila se.
A v té chvíli hmota ztuhla. Sevřela se kolem dívčiny ruky. Jako beton.
„Co to… ÁÁÁÁÁ!“ tisíce drobných jehliček se jí jako zuby zahryzly do paže.
„Pomóóóóóc!“
Přitáhlo si ji TO blíž . Vcucávalo ji TO. Zapotácela se. Přepadla dopředu, takže se musela dotknout hmoty i druhou rukou. Vsálo jí TO obě paže do svého nitra a žvýkalo.
Věra klečela. Nedokázal se ubránit. Nemohla se odtrhnout. Mohla jen se slzami v očích křičet…
Už byla v cestičce až po ramena. Obličejem se přiblížila k rozvlněnému povrchu.
Zavřela oči.
Nemohla jinak, než ponořit dovnitř i hlavu.
Nemohla se nadechnout. Ale to nevadilo. Během několika málo sekund se jí do mozku zařízly ostré jehly.

***

Konečně! Takové skvělé sousto. Vychutnávám si její maso… Horkost její krve rozlévající se mými útrobami… Je tu ještě druhá. Dívá se, neví co má dělat.
„Věrko! Věrko!“
Ale na pomoc kamarádce nepřispěchá. Jenom tam tak stojí. Pak se otočí a prchá. Škoda.
Mmm, každým soustem do mě proniká její síla!
A já mohu konečně tu odpornou trávu kolem sebe zničit, spálit.