Byl večer…. 1. září….nenávisti čas….

Jen tak ležím a nemůžu usnout. Podívám se na budík a vidím 1:35. Pořád musím myslet na Petru a na Mirka. Ona moje bývalá holka a on můj nejlepší přítel. Nebýt mojí ségry tak se o tom ani nedozvím. Až tak by mě to nevzalo, ale ona za mnou ještě lezla a vnucovala se… nejdřív říkala, že to byl jen sex a že ve skutečnosti k životu potřebuje mně… potom dokonce říkala, že ji k tomu Mirek nutil…. Nezůstalo jen u toho…. Pořád si vymýšlela čím dál šílenější teorie. Nešlo jí uniknout. Nakonec jsem se kvůli ní změnil číslo na mobil. Celkem třikrát. Teď bydlím u ségry v dvoupatrovým baráku (žije si mnohokrát líp než já, asi je to tím že udělala maturitu)…. A jsem jí vděčný za její varování. Musím usnout, protože zítra mám pracovní pohovor.
Už přestávám vnímat když mě vyruší ostrý zvuk zvonku. V pyžamu sejdu ze schodů podívat se kdo je za dveřma. U dveří se setkám se ségrou v růžové noční košili. Je na ní vidět že už spala.
„Otevři. Je to tvůj dům.“ řeknu.
Ségra ospale prohodila cosi jako „Jak galantní.“ a otevřela dveře. Dovnitř se vedral podzimní chlad a co bylo ještě horší stála tam ona v celé své kráse. Vysoká, štíhlá, s dlouhými černými vlasy. Petra vypadala jako by jí oznámili, že právě umřela.
„Ahoj Verčo. Potřebuju s tebou nutně mluvit. Můžu dál?“ zeptala se. Když si mě všimla vyslovila pár posledních slov přiškrceným hlasem.
„Pojď, přece tě tu nenechám zmrznout. Dáš si kafe?“ vyhrkla ze sebe ségra. V tu chvíli jsem chtěl ségře říct, že se už jednou nechala slyšet, že žebráky by si do domu nikdy nepustila, ale hodila po mně takovým pohledem, že sem se z toho málem… heh… to je jedno… Jen sem mezi zuby procedil „Ahoj.“ a šel jsem nahoru, abych si zahrál na PC. Stejně už dnes neusnu. Jsem si zapnul Rome: Total War. Několik povstání, vyhladil sem Juliovce a Germánii… prostě normálka.
Po chvíli jsem dostal hlad (nebo sem byl zvědavý na Petru a bojím se to přiznat) a chtěl sem sejít do kuchyně něco sezobnout. Cestou dolů sem si promýšlel nějakou hlášku kterou bych Petru nasral. Když sem sešel dolů, ucítil sem podivný zápach, jako když se na zabíjačce kuchá prase. Hlavou mi probleskla myšlenka na strýcovy klobásky, ale tu sem hned vytlačil z hlavy, když sem si všiml rozlévající se červené tekutiny (samozřejmě že zabíjačkového pachu) rozlévající se z pod dveří do kuchyně.
Okamžitě mi v hlavě cosi cvaklo a já vrazil do kuchyně. „Kurva!!!“ Hlavou mi prošla ostrá bolest z nárazu do kredence. Za kopl sem o něco měkkého a teplého. Pomalu jdu k vypínači, abych světlem odhalil, co jsem už tušil. Světlo odhalilo ségru… vlastně jen její tělo…. Ležela na zemi, bledá s obličejem zkřiveným strachem. Měla prořízlé hrdlo. Ještě tekla krev.
„Verčo!“ sem se pokusil zařvat… nevydal sem ani hlásku… Naděje sem se nevzdal. Zkusil sem zda ji ještě tluče srdce… Samozřejmě že ne. Ani ne s hrůzou, jako spíš se smutkem jsem se zvedl. Celé pyžamo jsem měl od krve. Na pyžamu krev schla rychle a stávala se lepkavá. Rozhodl jsem se zavolat policii. Běžel jsem do obýváku k počítači pro svůj mobil, ale když jsem doběhl k PC, vzpomněl jsem si, že jsem jej prodal abych zaplatil dluhy. No dluhy jsem zaplacené měl, ale to mi teď nepomohlo… věděl jsem, že si přišla pro mne.
Pin od ségřiného mobilu jsem neznal. Tak jsem se vrhl k pevné lince. Okamžitě jsem namačkal všem známe 158. Po zmáčknutí osmičky, jak bych to vyvolal, zhasla všechna světla. A nejen to, vypnul i počítač a telefon přestal fungovat. Uvědomil jsem si, že vypla elektřinu. Do obýváku svítil svým bledým světlem jen měsíc. Slyšel jsem tichý dívčí šepot. Byl tak tichý, že jsem si chvílemi myslel, že je jen v mé hlavě. Tak šílený strach jsem nezažil. Nejenom strach z Petry. Strach ze šílenství.
Šepot sílil… dokonce se začal slévat v jednotlivá slova a věty. „Ó jak jednoduché je přísahat. Jaks mohl? Jaks mohl uvěřit té svini a odejít ode mne? Copak jsi mi nepřísahal věrnost? Přece víš, že beze mne nemůžeš přežít. I já potřebuju tebe. Potřebujem se navzájem.“ To už se objevila ve dveřích bledá postava. Byla to Petra. Byla nahá a celá od krve. Hlavně její ruce… a ústa. Ty smyslné rty které jsem kdysi líbal byly nyní od zaschlé krve. Tam v měsíčním světle byla tak krásná jako nikdy. Ale taky byla strašlivá. V pravé ruce se jí matně leskl kuchyňský nůž.
„Pojď se ještě jednou pomilovat… jaks jsi přísahal… copak si nepamatuješ jak to bylo krásné? Chceš mě a já to vím. Ty to víš taky.“ Pořád šeptala. Přišla ke mně. Já jsem stál opřený o stěnu neschopný se pohnout ani promluvit, ochromený hrůzou i krásou zároveň. Přitiskla se ke mně. Cítil jsem jí teplý dotyk, hebkou pokožku, její dech. Políbila mě. Chuť krve na jejích rtech mne okamžitě probudila.
„Miluješ mne tak jako já tebe… vem si mně teď a tady…“ zašeptala mi do obličeje. Okamžitě jsem ji odstrčil a nezařval jsem nic chytřejšího než jen ubohé „Ne!!!“ Spadla do křesla. Seděla tam a dále šeptala „Tak ty mne nechceš?“ zašeptala jemně… Usadila se v křesle do kterého nejdřív spadla. V sedu se lehce překlonila. Vypadala napjatě. Jako šelma před svým skokem na kořist.
„Když tě nemůžu mít já, tak nikdo!!!“ a najednou se zaleskl nůž v její pravé ruce. Udělal sem úkrok dozadu a těsně před krkem mi proletěla špička nože. Chytl jsem ji za pravou ruku. Měla velkou sílu. Vyškubla se a bodla. Naštěstí mimo. Znovu jsem se jí pokusil chytit za ruku s nožem a zkroutit tak aby nůž pustila. Nepustila, místo toho sebou cukla… a něco tekutého a teplého mi začalo stékat po ruce.
Petra spadla na zem obličejem nahoru. Uprostřed hrudníku měla velkou ránu ze které rychle vytékala krev. Podivně se na mne usmála a řekla: „Vím že beze mne být nemůžeš a ty to víš taky. Pojď za mnou, vím, že to chceš.“ Jak tam ležela a umírala, uvědomil jsem si že jedna moje část si přeje jít s ní. Držel jsem v ruce ten zkrvavený nůž a nevěděl jak dál. Opět jsem dostal strach ze šílenství a ze strachu abych si něco neudělal jsem ten nůž zahodil oknem do zahrady.
Potom jsem si uvědomil že Petra už je mrtvá. Pomalu mi to začalo šrotovat. Co teď budu dělat? Já do vězení nechci, určitě by mi přišili obě vraždy. Nemám nějakého kámoše u kriminálky? A do prdele. Teď jsem si uvědomil že Mirek, ten rádoby kamarád se kterým mě podváděla, je šéfem kriminálky. Určitě by se zpráva o její smrti, obzvlášť o takové smrti, donesla. Ten by se už postaral abych od tamaď nevylezl. Sedl jsem a začal přemýšlet. Veronika byla moje ségra, ale ne tak úplně. Každý máme… teď bych měl použít minulý čas, ale ještě jsem si na její smrt nezvykl… jiného otce. Toho mojeho si matka našla potom co se rozvedla s tím jejím. Mamka už je po smrti. Autonehoda před rokem. A můj otec má rakovinu. Zbývá mu už jen pár měsíců života, ale není to na něm poznat. Zavolám mu. Ještě mne nikdy nezklamal.
Pomalu jdu dolů do prvního patra zapnout elektřinu. Už zase můžu svítit. Ještě mne napadlo kam mám dát ty dvě těla. Hodil jsem je do vany v koupelně. Celé pyžamo jsem měl od zaschlé nebo od lepkavé zasychající krve. Chvíli jsem se rozhodoval zda mu mám opravdu zavolat. Nakonec jsem mu zavolal.
„Kdo mě to zas ruší?“ ozval se neštvaný hlas na druhém konci drátu.
„Tati? To jsem já. prosím tě máš zítra ráno čas?“
„Jo, ale můžeš mi vysvětlit proč mě o půl třetí taháš z postele?“
„Po telefonu ne.“
„Dobře přijedu v šest, seš spokojenej?“
„Díky, tak ahoj.“
„Zdar.“
Po tomhle telefonátu jsem začal mít provinilý poct, co do toho tátu tahám. Šel jsem se osprchovat. V koupelně mi až zbytečně připomněl situaci pach krve. Shodil jsem původně zelené, ale teď už tmavě červené pyžamo. Zalezl sem do sprchového koutu a smyl ze sebe krev. Byl bych schopný vyjmenovat celou škálu věcí které se smývají snadněji. Potom jsem se už oblékl do normálního oblečení, do riflí a trika. Neměl jsem v plánu spát. Došel jsem do kuchyně. Na zemi byl červený lepkavý a rozmazaný flek. Tak jsem radši šel do obýváku. Na koberci to samé. Najednou se mi udělalo blbě a měl jsem silné nutkání zvracet. Chtěl jsem doběhnout na záchod, ale místo toho jsem pozvracel koberec. Už jsem to neuklízel a šel jsem ven na vzduch. Před domem jsem si sedl na lavičku a čekal. Venku byla zima, ale já ji necítil.
Už se svítalo když mi před barák přijela červená škodovka stodvacítka. Vylezl z ní táta.
„Tak už mi řekneš pročs mě vzbudil?“
„Pojď se na něco podívat.
Zavedl jsem ho do koupelny.
„A kurva.“ bylo a něm vidět zděšení. „To je tvoje práce?“ potom jsem mu to převyprávěl jak jsem si to pamatoval.
„Tady na předměstí se to dlouho neutají, to je jasné. Poraď mi tati, co mám dělat?“
„Kde je ten nůž? Budou na něm tvoje otisky prstů.“
„Nevím, ani si nepamatuju co jsem s ním udělal.“
„To je zlé. Musíš zmizet co nejdál. Vem všechny prachy a zmiz. Zmiz co nejdál to půjde. Nejlíp do zahraničí. Ještě líp mimo Evropu.“
„Dobře víš že to nestihnu.“
„Ale stihneš. Dám ti čas.“
„Jak?“
„Vezmu to na sebe.“
„To nemůžeš!“
„Proč ne? Stejně mne za pár měsíců dostane rakovina.“
„Ale co když ne?“
„O to už se nestarej, pokud nechceš aby tě nezavřeli minimálně na pětadvacet let.“
„Dobře.“ vzdal jsem se. Vzal Jsem prachy, nějaké věci a vypadnul.
Nevěděl jsem jak dál. Měl jsem jen strach a pocit viny z toho, že to táta vezme na sebe. Zavolal jsem si taxík. Než dojel jsem přemýšlel kam pojedu… na nic jsem nepřišel. Už přijel.
„Kam to bude pane?“
„Na letiště.“ vyhrknul jsem ze sebe první věc která mne napadla…

pokračování někdy později… jestli vůbec někdy…