V zapomnění

Loiri,

pamatuješ, jak ses mi smála, že blázním? Kvůli těm mohylkám s trávou? Bojím se, abych Ti nenapsal moc, cítím, že Ona o mně ví a sleduje mě. Musím Ti jen říct, že jsem měl pravdu. Je tady něco zlýho. Je to Ona. Mysli na mě, prosím, pomodli se za mě, jestli věříš, že to pomůže. Mysli na mě...dokud můžeš. Mám strach, Loiri.

Lucien

Můj milý Luciene.

Bohužel pořád nerozumím. O čem to vlastně mluvíš? Co je s těmi kopečky, čím jsou tak zvláštní? Prosím, napiš víc! Kdo je Ona? Čeho se bojíš? Mám přijet?

Bůh Tě opatruj...

Loiri

Loiri, probůh, pochop. Musím Tě udržet co nejdál. Už Jí to nebude dlouho trvat, cítím to, každou noc ve snech mi to šeptá tím svým ledovým hlasem. Je to marné...skončím jako oni všichni, skončím tak já, a jestli Ti o tom budu psát, čeká to i Tebe. Jsou uvnitř, dýchají, je jich mnoho, oni tím JSOU...Nevím...nevím, kolik mám času, Loiri. Hlavně za mnou nejezdi...a vzpomínej na mě v dobrém.

Lucien

Když zalepil obálku, dlouho se ještě díval z okna dozadu za zahradu, za potok a k lesu, kde se na zemi nezřetelně rýsovaly drobné hrbolky porostlé trávou. Nakonec jen pevně zavřel oči pod zachmuřeným obočím a vzdychl. Tlak, jenž cítil uvnitř od chvíle, kdy o tom začal přemýšlet, byl téměř nesnesitelný. Kdyby tomu všemu jen uměl zabránit, vzít to zpátky, nezajímat se o nic...

Už se stmívalo, když se Lucien opět vydal jejich směrem. Přimhouřil oči proti větru, jenž ho bičoval drobnými kapkami deště. Nebi jakoby ztěžklo svědomí a v podobě mraků se valilo k zemi. Než došel na místo, plášť měl celý promočený a nepříjemně ho pleskal po nohou. Ale musel...musel sem znovu. Něco ho táhlo. Dnes to skončí, pomyslel si.

Klekl si k jedné mohylce, urousané vlasy bezděky shrnul z čela. Položil ruku na travnaté klenuté bříško. Cítil to. Ruka se mu neznatelně zvedala a zase klesala. Věděl, že si to nenamlouvá, ksakru, není blázen. Sehnul se ještě níž a hlavu položil na studený oblý povrch. Ťuk ťuk, ťuk ťuk, rytmus pravidelný jako tep spícího člověka.

V tom v dešti uslyšel ještě jiný zvuk. Tichounké cvak, tak tiché, že by mělo v ševelu dopadajících kapek zaniknout. Ale Lucien jej slyšel, jako by se ozývalo přímo v jeho hlavě.

„Taks přišel zas,“, zasyčel hlas za ním, „zase slídíš, drahý Luciene? Zase hledáš, zase strkáš ten svůj nos, kam nemáš. A dnes jsme se tu konečně setkali, drahý Luciene.“ Cvak.

Tak je to tady. Ona. Pomalu, neochotně se Lucien otočil, aby spatřil hvězdotkané temno. Očima opatrně ohmatával siluetu. Kápě, úzká ramena, v ruce hůl vysokou na šest stop, vše vyplněné stříbřitou tmou.

„Slídíš dlouho, moc dlouho, Luciene, (cvak) odkrýváš věci, jež mají zůstat hluboko pod povrchem. S tím musíme něco udělat. A ty víš co, že je to tak?“ sykavě se zasmála.

Lucien se nezmohl ani na slovo.

Sejmula svou kápi. Cvak. Lucien se musel nutit k tomu, aby vzhlédl. Cvak.

Měla kostěná víčka, která cvak cvak na kratičké okamžiky zakrývala podivné modravé světlo v očních důlcích.

Napřáhla proti němu hůl a prudce ji přitiskla k jeho hrudi. Tma se k němu přisála, objala ho a trhala mu zevnitř hlavu na kusy. Ze všeho kolem už viděl jen ty dva modravé body, které se mu cvak vysmívaly.

Chvíli se nedělo nic. Potom jím projel otřes a v žaludku pocítil prudkou bolest, cítil, jak mu těžkne, jak se mu střeva plní čímsi až k prasknutí, s každým výdechem ho víc a víc tísnil hrtan. Začal se dávit, ale jediné, co vyzvrátil, byla hlína, vlhká a s krvavou pachutí. Hlína mu zaplnila už i celá ústa a nos, dusil se, oči mu div nevypadly z důlků. Zoufale se chytil za hlavu a pod rukama místo vlasů ucítil dotek trávy. Vnitřnosti měl napjaté k prasknutí. Pak to začalo s očima, ten šílený tlak, přestával vidět a místo řas nahmatal mech. Projela jím další vlna bolesti. Chtěl zakřičet, ale místo toho mu z úst vypadlo jen pár hrudek hlíny. Celý se napjal a v příštím okamžiku se pod ním rozbořily jeho vlastní nohy, trup, i krk. Z tváří mu rašila tráva, z očí mu rašila tráva. A pak..

Hluboké ticho. Ani stopy po temné siluetě. Ani stopy po Lucienovi. Jen na zemi nebyl bezpočet mohylek..teď jich byl bezpočet a jedna.

A poté změnu pocítil vesmír. Jeho útroby se pokroutily v křeči a prostor a čas pojmuly zpět hmotu, kterou zrodily...pryč bylo tělo, dopisy i majetek, vesmír zasténal a zaskučel a prázdné místo se zatáhlo jako hezky zahojená rána.

Loiri dorazila do městečka a nemohla si zaboha vzpomenout, proč se tam vydala. Věděla jen, že doma jí to přišlo důležité. Jak o tom přemýšlela, bezděky se vydala, kam ji nohy nesly. Prošla okolo nějakého domu, dozadu po lávce a k lesu. O něco zakopla. Sklopila oči k nohám a všimla si, že zem je pokrytá malými hrbolky.

Potichu se zasmála..To je směšné. Jakoby jí něco připomínaly.

Jen si nemohla vzpomenout co.